Sri Lanka 2014

Poněkud dramatický odjezd.

Můj pas cestovní spal utěšeně v kopírce, dokud jsem ho nezačal pohřešovat. Následovala akce Katka (byla náhodou doma a měla klíče od bytu), taxi, (byl náhodou ve Čtyráku a chtělo se mu jet rychle za slušný bakšiš do Prahy). Potom dvě hodiny napětí, Emiráti zavřeli přepážky v 14.45. Takový slušný hoch od aerolinek nám ale držel palce, řekl, že do čtvrt na čtyři počká a zjevně se bavil. S batohem a kufrem v ruce jsme proběhli VIP odbavením, za námi se volným krokem z různých lounge courali cestující první třídy, kteří to měli na háku. Přes Turecko, Sýrii, Irák a Kuvajt jsme se přesunuli bez výstřelů. Noční Dubaj žije i na letišti, čekání se dalo přežít. Bayer dohrál a v heinekenské hospodě se uvolnilo. Pak už do odletu moc nezbylo. Nad Indickým oceánem vyšlo slunce, emiráti zase bezpečně přistáli, už do jiného světa. Pod námi spousty vody, všude palmové plantáže. Fronta na pokladnu a víza byla krátká, náš Honza čekal.

Jmenuje se Janaka

Jmenuje se Janaka, sinhálsky Objevitel lidí, ale objevoval i jazyky, naučil se anglicky, německy i česky, má jako jeden ze čtyř aprobaci na českého průvodce. Trošku s bříškem, otec 3 dětí, ještě malé holčičky. Silnice z Colomba je zastavěná až do Negomba. Hotel je vzhledem k mým cestovatelským zkušenostem z Indie vyslovený nadstandard, s venkovním barem, Carlsbergem a bazénem. Za rybáři až večer, až tropy pustí opratě. Jít na procházku znamenalo vstoupit do proudu aut, která se řítila od Colomba k moři. Udělali jsme kolečko místní starou zástavbou. Rozbité domky vedle vil, zahrady, které dovolují zahradníkům bezpracnou rozpustilost. Manga nad hlavou, květy, co jsou tak pěkné, že se dají přinést Buddhovi do chrámu. Náš průvodce mu nosí voňavé ananasy, plané, krásně na půdže voní, k jídlu ale nejsou. Jen kaloňové je vysají místo krve nočních opozdilců. Netopýří potvory jsme viděli při odpolední cestě k moři. S rozpětím přes půl metru i na dálku budili respekt, ve špíně přístavu u ústí holandského kanálu působili opravdově.

Rybáři a katamarany

Rybáři už byli doma, staré katamarany vytaženy na souš a na tržnicích na zemi kvanta nejrůznějších mořských zázraků. Barvou vyhrála ryba = papoušek, tvarem malí mečouni, co sami vypadají jako harpuny k lovu něčeho daleko většího. Méně kvalitní ryby se suší na pláži v dlouhých řadách. Po západu slunce je přikryjou černým igelitem, sušící pláž působí spíš jako pohřebiště po velké bitvě, všude černé katafalky. Když už ty sušené ryby smrdí moc, v koších je zas naházejí do moře. Vábná není ani procházka kolem sušičů, natožpak představa koupání. Chuť ke koupi balíčku sušených ryb jsem nedostal. Lidé v městě se po nich mohou
otlouct, nejlepší jsou se skleničkou vodky, jak tvrdí Honza. Pochoutka s desinfekcí. O kousek dál patřila pláž čtvrti malých hotýlků, tam už to vypadalo líp. Mládež se ještě povalovala na písku, slunce zapadalo. Písek tam
má nějaké sopečné příměsi, je trochu do černa, ani voda není azurová, spíš kalná, ale čistá. Oceán střídmě bouřil, těch několik koupajících se žádné dravé vlny nestrkaly hlavou do toho černého písku.11. 4.

Cesta do starých královských měst.

Dlouhá cesta autem. Vlastně nekonečné město Srílančanů. Nízké domky mezi kokosovými palmami, taky mango, papája, chlupaté plody, durjany, co tak voní, že až smrdí a mohamedáni je mají rádi na potenci místo viágry. Kdo je baští, má pak dětí nespočet. Pak ještě pozoruhodná Jack-fruit, obrovské šišky vyrůstají přímo ze silného kmene. Strava chudých, když není rýže. V Anuradhapuře jsme dojeli přímo k Maha Boddhi, odnoži stromu z Bodhgaie. Na Lanku se strom Bo dostal za krále Ašóky, ten poslal na ostrov nejprve princeznu, pak syna. Strom přežil přes 2000 let až do činu nějakého vandala, co ho skoro zničil a jedinou zbylou větev podpírá zlaté ostění. Nakoupili jsme květy lotosu a bílé osvátné květy ze stromu, podobnému magnolii a krásně vonící, věnovali probuzenému. Dlažba pálila, místo poklon jsem se vydal bos kolem dvou dágob, obrovských stúp, které byly kdysi po pyramidách v Gíze největší stavby na světě. Vnitřek je vyplněn miliónem cihel. Obejít je bylo úžasné, chodidla trochu shořela. Projít celý posvátný okrsek by trvalo dva dny, na kole bychom to snad do večera stihli. Ohromnou dágobu Ruvanvalisayu natřeli na bílo, svítí z dálky. Uvnitř zvlášť vybudované prostory nejsou, přitahuje ale poutníky, snad tam jsou uloženy Buddhovy ostatky, kdysi tam prý dali pravou klíční kost a misku na almužny. Obvod stupy měří přes 300 metrů, žhavé
kameny chůzi bosky ještě prodlouží. Všude kolem byly viháry, kláštery s ubytováním pro tisíce mnichů. Po té největší, údajně sedmipatrové nocležně zbyly jen sloupy prvního patra, dřevěná podlaží shořela, mosazná střecha se roztavila. Velký panovník Mahasena vybudoval pro mnichy tři velké nádrže, dnes domov ryb a želv, kdysi tam tisíce mnichů konali očistné koupele. U bývalého kláštera Jetavana je dagoba z červených cihel, kdysi měřila 120, dnes 70 metrů, i tak člověk musí hlavu zaklonit a hrdlo se sevře. Třetí dágoba, stejně vysoká byla u kláštera Abhayagiri. Novodobá socha Buddhy v paranirváně posloužila našemu Honzíkovi k podrobnému výkladu o buddhistické kosmologii, občas mělo to povídání hodně osobní nádech a krásně putovalo mimo knižní vědomosti. Podoby ležícího Buddhy jsou dvě, může být taky spící, ruku má víc pod hlavou, roucho ještě nařasené, palce nohou jsou ve stejné rovině. Bolest z umírání pak ty srovnané prvky rozhodila, oči jsou přivřené. Autem jsme přejeli k Měsíčnímu kameni, vlastně půlměsíci, co měl jako rohožka připomínat vstupujícím do paláce, jak snadná je cesta nevědomí, symbolizovaná pásem zvířat, jak málo je cnostných, zobrazených jako labutě nebo husy, o lotosové cestě probuzeného ani nemluvě. Na vnějším okruhu poloměsíčité rohožky se honí lvi, buvoli, sloni. Kus dál byla krásná socha ochránce paláce s podobnou tématikou. Střeží ji buddhistická chiméra, makara. Dvě tvoří dračí bránu. Slon, krokodýl, ryba, lví nohy, opičí oči, paví ocas a prasečí uši a cesta z tlamy vedoucí je buď cesta ohně a pekla, nebo úzká cesta poznání. Panoptikum doplní tu a tam nějaký trpaslík.
Po hodně úzkých okreskách jsme se dostali k dvanáctimetrovému
Buddhovi ze 3. století v Aukaně, je úžasně majestátný s zachovalý,
nejkrásnější za východu slunce, my jsme ho viděli se sluncem nad
hlavou, což taky nebylo špatné. Slovo aukana ale východ slunce,
prozření, probuzení znamená. Mraky filtrovaly skoro svaté světlo.
Překvapení bylo i na konci. Najednou řidič zabočil na úzké červené
prašné cesty do džungle, kde se vynořil eko-hotel Camellia. Z
balkónu jsme koukali přímo na nedalekou Sigirii, nad kterou se
nakupila mračna tropické bouře, a z okolních křovisek naříkali
neznámi tvorové, hlavně asi pávi, kteří s každým bleskem spustili
strašidelný nářek. Od leopardů bungalovy hotelu dělí plot, po naší
rybě a vínu jsme došli bezpečně. Kus dál v pralese byla hranice, na
sever Tamilští tygři a utrpení na obou stranách. Válka skončila až v
lednu 2009, dodnes jsou v divoké přírodě zaminované oblasti, jak si
to velký partyzán Prabhákaran přál.
12.4.
Do Sigiriye jsme vyrazili rozumně ráno. Schody byly volné, výstup
snesitelný. Krále dřív nosili jeden dlouhý borec a jeden silný trpaslík,
aby strmé schody snesl v poloze žaludku se nepříčící. Dnes jsou pro
turisty schody kovové, točité, aby došli až ke starodávným kráskám.
Dole nám ukázali, jak se ze dřeva získá přírodní barva, docela stejná,
jako ta z doby krále Kassapy. Chtěl mít děvčata kolem sebe neustále, aby zapomenul na své zločiny, hlavně na zazděného tatínka. Jeho palác nahoře byl vlastně na kamenném oblaku, nebe nemohlo být krásnější a bohové už mu do toho nekecali. Snad jen původní buddhističtí mniši, ty ale zdárně vypudil. Z lotosového jezera dole čerpal vodu až do svého koupaliště pro harém nahoru, v divadle
sledoval nahé tance svých stovek žen. Nebeský palác měl variantu
pro období nepřízně počasí, další palác byl v rovině pod skalou.
Nahoru se jde přes vodní zahrady, dokázali tehdy i vodotrysky, jak za
Ludvíka 14., nádhernou kamennou zahradu s branami spojených
rukou k pozdravu, zahrady terasové, až ke skalní stěně, která se ve
staré době leskla jako zrcadlo a ohromovala blízké i vzdálené. Do
horního paláce se vstupovalo chřtánem lva, všichni strnuli hrůzou už
tam, teď zbyly jen obrovské pracky. Nebe nahoře bylo pro vyvolené.
Dnes straší turisty spíš roje včel, co bydlí ve velikých hnízdech na
skále. Na příliš hlučné a neurvalé se vrhnou a pak nezbyde, než se
schovat ve speciálních klecích. Po cestě dolů bzučely hodně, sestup
jsme urychlili. Pohledy ze shora jsou jako koukat na svět z oblaku,
aspoň pocity jsme měli s Kassapou společné, co se týká kochání se
krajinou. Nahé krásky a hudba chyběly. Cesta dolů vede přes
audienční síň, parlament a kobří jeskyni, i kamenný had má
úctyhodné rozměry.
Pár peněz jsme nechali v řezbářské dílně, Buddhové, masky, nábytek
i rybáři ale stáli zato. Majitel nám vysvětlil starodávné barvení, z
jednoho stromu kouzlil s citronem a křídou několik odstínů. Na balsu
dosud malují tradičně, jiné masky natřou novodobě, ctí ale tvar a
smysl masky. Vzal jsem si Garudu, tady se jmenuje podobně jako v
Indii. Pak jsme odjeli na Polonnaruwu. Zdálo by se, že královských
paláců a dágob bylo dost, tady je ale všechno blízko, pohromadě.
Nemohli jsme vynechat další místo, kde pobyl Buddhův zub. Začali
jsme museem, s modelem starého města s jeho paláci a chrámy.
Vždycky, když tamilská vojska nějakého krále převálcovala, stěhoval
se dvůr dál do džungle, na jih. Nádherná města brzo pohltila dravá
vegetace, a jejich slávu po staletí vychutnávaly jen opice. S králem
se stěhoval i Buddhův zub, v Polonnaruwě měl už druhé přechodné
bydliště, než dorazil se dvorem do Kandy. Honzík rád vzpomíná na
hodné krále, tady byl stavebně pilný Parakrambahu velký, jméno
znamená Mocná paže. Kromě svých paláců zařídil i obrovské vodní
nádrže, na 6000 vodních děl. Prošli jsme Šivův, sedmipatrový, kulatý
chrám. Veliká Rankot vihára z červených cihel. Kameny kolem byly
tak rozpálené, že na obchůzku už neměla sílu ani chodidla ani mysl.
Zakončili jsme pouť v Gal Viháře, Kamenné svatyni se 14 metrovým
ležícím Buddhou. Jedna jeho podoba stojí a je tak smutná, že by to
mohl být Ananda, stojící nad mistrem v parinirváně, druhá medituje
vsedě, všechno z nádherného bloku kamene s jemným žilkováním.
Kolem jednoho pradávného jezera, “rybníku” je velká plocha
džungle, poskytující dostatek prostoru pro 150 slonů, kteří se vesele
rozmnožují.
Park Minneriya organisuje za slony safari, džípů jak na Václaváku, ale skupinu slonů jsme kupodivu viděli zblízka, včetně dvouměsíčních srandovních slůňat. Jeden královský slon s kly se na nás vyřítil z bambusového houští, docela nablízko nám přešel přes cestu, znechuceně si odfrkl a šel se vykoupat a osvěžit po horkém dni.
Samců s kly se k jejich štěstí rodí jen deset procent, po anglicku se
jmenují tuskeři, Srílančani jim s úctou říkají královští. Kolem jezera
množství ptáků, včelojed, hadilov, volavky, bělobřiší orlové, na břehu
krokodýli.
13. 4. neděle “Silvestr”.
Další slon nám neunikl. Za 60 dolarů nám ho přidrželi, osedlali a
popojeli jsme do bažiny, krásný ranní výlet do přírody. Chvíli jsem
mu seděl na krku a krmil ho banány, spolykal jich za dvě stovky a
kráčel potom moudře, na pokyn stříkal vodu, žádné velké protesty.
Další vysavač na peníze byla návštěva obchodu s hedvábím, každý
přece musí mít na Nový rok něco nového na sebe. Batikovou dílnu
jsme radši vynechali.
Vychutnali jsme si Skalní chrámy v Dambulle. Jeskyně vytesali do
žulově obrovské pecky, na jejím úpatí stojí novější Zlatý chrám a taky buddhistická televizní stanice.
Jeskyní je pět, nejstarší je z doby krále Valagambahu. Chvíli se musel v jeskyních ukrývat před nájezdem Tamilů. Když je porazil, vládl v Anuradhapuře a jeskyně nechal upravit pro mnichy. Některé části a sochy jsou tedy starší, než 2100 let. Jeskyně jsou pod velkým
převisem skály, různě veliké, s desítkami soch buddhů, tu a tam i
nějakého krále.
Úžasně jsou zachovalé fresky, znázorňující třeba Buddhův zápas s
Marou, se všemi démony, i svádění Marovými dcerami. Pod
převisem lotosová jezírka, krásný pohled do roviny i k horám.
V plánu cestovky byla i zahrada koření, udělaná sice krásně, s
ukázkami všech stromů a plodů, ale taky jako reklama na ajurvédu a
továrna na peníze. Oleje a čajíčky mají na každý neduh, průvodce se
dívá se zdviženým obočím na břicho i pleš, a hned nabídne pomoc,
co vyléčí nejen cholesterol a plešatost, ale i arthrózu a varixy beze
stopy. Jako důkaz používá rychlou bylinkovou depilaci, která
opravdu funguje, za čtvrt hodiny je kůže na mé levé ruce bez chlupů,
jak dětská prdelka, to vše bez iritace. Ceny ovšem taky stojí zato.
Dva mlaďochy nechá provést krátkou masáž hlavy a zad, přitom je
masírovaný nadšený pohledem do zeleně tropického lesa, takže až
do chvíle placení je to akce vysloveně příjemná.
V Kandy bydlíme vysoko nad městem. V předvečer Nového roku je
tu přísná prohibice, rachejtle i veselí celek přitlumené. Před večeří
kulturní rozptýlení, tanec s bubny. Představení mělo akrobatickou i
pomalejší část, na konci kejklířské procházky po žhavém uhlí a
polykání ohně. Krásné jsou kostýmy tanečníku z kovových plíšků,
různé pokrývky hlavy s třapci, pohyby tanečnic, co se vlní jako lvice
nebo jako páv. Nejkrásnější jsou ale bubny, muzika mohutná,
proměnlivé, tropické rytmy. Hrajou oběma rukama, válcové bubny
jim visí na krku, na některé druhy se hraje i paličkou, dojem úžasný.
Přežili jsme nonagathe, čas mezi starým a novým rokem nevládne
ani Bůh. Místní to noční období promodlí. Ráno pak ženy na prahu
otvírají kokosy, s jejich mlékem se vaří rýže, aby připravili kiribath,
sladké vítání Avurudu, Nového roku. Ten nezačíná o půlnoci, ale dle
astrologa, na kterého tu všichni slyší. Astrolozi si staví velké domy,
bohatí lidé. Ale Honzíkovi vychází vše, jak se to dozvěděl.
14.4. Nový rok, pondělí.
Honzík mohl přijmout novoroční dárek až v 11.05, do té doby se
podle astrologů nesměl dotknou peněz, kšeftovat a vůbec. V 11.05
jsme zastavili auto a mohl jsem pár dolarů slavnostně předat. Do té
doby jsme ale měli už několikeré požehnání Buddhova zubu, prošli
jsme zahrady a několik bočních chrámů, na pár vteřin asi z deseti
metrů zahlédli i zlatou schránu, ukrývající zub. Předtím byla půdža,
obětinu z pěti druhů zeleniny a rýže donesli mniši za stálého
hlasitého bubnování až do vnitřního svatostánku. Po způsobu
křížové cesty jsou znázorněny v jednom z chrámů příhody Zubu, jak
se stěhoval, jak se ho snažili zničit mohamedáni a potupit Angličani,
vše nadarmo. Důvodně mají Sinhálci ve znaku lva s mečem, zub vždy
uchránili. Posvátný je i slon Rádža, který leta v chrámu pracoval,
nosil Buddhův zub na procesí s hrdým titulem Maligava Tusker. Teď
je vycpaný a obcházet je ho třeba s úctou, jako krále.
Blízko velkého chrámu je ještě několik menších, Pattini a Nátha
dévale, směska buddhistického a hindu uctívání a ještě vedl kostel
sv. Pavla. Na druhou stranu od chrámu leží v krásném místě s
výhledem na jezero hřbitov britských vojáků, většinou třicetiletí kluci, co zemřeli v druhé polovině 19. století. V Alut Maligawa je asi 20 soch Buddhy z Thajska, Japonska, Evropy, od dárců z minulého
století. V hlavním chrámu je Schrána Zubu dostatečným symbolem,
zobrazení Probuzeného je tu zbytečné, na stěně jsou jen obrazy z
džaták, třeba ta se Zajícem v Měsíci.
Po výjimečné slavnosti jsme odjeli na podobně vzácnou výpravu, do
sloního sirotčince v Pinnewale. Všichni tam byli, od dvouměsíčních
miminek až po velké královské samce. Ty nejmenší krmí mlékem z
flašek, pro ty větší musí denně odrbat větve z velkého kusu pralesa,
ještě že tu vše roste tak rychle. Viděli jsme i poklus celého stáda do
řeky a koupání. Nemaj to rádi, radši jen zvlhčovat bláto na hřbetě,
chrání je proti hmyzu.
Večerní obcházení jezera jsme ukončili jízdou tuktukem za dvě stovky až nahoru k hotelu Serene Grand, proti ostatním platbám sranda.
15.4.
Jen kousek od hotelu kšeft se šperky. Šikovně prezentují srílanské
získávání drahokamů a polodrahokamů. Jde to jen v pralese, v určité
oblasti. Speciální technikou vyhloubí patnáctimetrovou díru do
země, s výdřevou a ucpávkami, stále čerpají vodu. Jakmile narazí na
pískovou vrstvu, která je na kameny bohatá, začnou kutat do stran,
po ošatkách posílají materiál nahoru a tam ho promývají. Bez kopání
jámy se dá využít písek ze dna řek, je to stejně praktické a stejně
závislé na štěstí. Největším úlovkem jsou safíry, od tmavě modrých
až po bledé. Ani Diana neodolala. Společnosti pak kameny brousí,
dělají i šperky ve stříbře a zlatě. Jsou asi na Sri Lance nejlevnější na
světě, za větší kamínek by ale i zde člověk krávu koupil. Utekli jsme.
Kus od Kandy botanická zahrada. Původně na procházky pro královy
konkubíny. Angličani z toho udělali úžasný park. Daří se tu všemu,
místním ebenovníkům, železným stromům, borovicím, co opile
padají za sluncem, všem druhům fíkovníků, ale i exotickým kolosům
z Austrálie a Indonésie. Místních padesát druhů orchidejí tu v
krásném pavilonu roste bez problémů.
Pak už cesta do hor, užít si jaro v Nuwara Eliyi. Cestou čajové
plantáže a fabrika, obchod s místnímu specialitami, pohoštění hodně
dobrým čajem BOP.
Svátku jara si tu užívají bohatí lidé z Colomba. Město nahoře je
přecpané turisty, hlavně Tamily a mohamedány, jak říká Honza.
Trochu jsme se snažili chodit do kopce a mezi viktoriánskými domy a úžasnými zeleninovými zahrádkami, které rodí půlmetrové mrkve,
vysoký pórek a květáky jako koňské hlavy.
Ve Victoria parku je obrovská pouť. Klid by byl jen na golfovém
hřišti, ale nejsme členy klubu. Řidič i Honza trochu slaví, sami jsme
dali flašku vína, takže došlo večer na Honzíkovo Pokecáme. Od
buddhismu k jeho chudému dětství, přes válku s Tamily až k tomu,
že Rusáci a amerikánci jsou stejný. Dole na jezeře pokračuje
všelidová slavnost, ryk moderní muziky, na nebi se konečně ukázal
novoroční úplněk.
OP čaj z hor je hodnocen výš, než ten z nížin, je ale slabší, o co
méně barvy, o to víc vůně. Tamilské ženy jsme zahlédli jen z dálky.
Barevně působí na zelené plantáži krásně, celkově ale stále Tamilové u Sinhálců nebodujou. Honza mluví o číšnících v hotelu “to jsou tamilský kluci, oni moc nerozumí“. Prostě priority jsou tu jiné, než v Indii, Rávana je tu za mocného a dobrého krále, co se Síty ani
nedotknul a všechno to zvoral Ráma. Přesto i on a Hanuman jsou
uctíváni. Většinou mají ale jen takové přístavky u buddhistických
vihár, jako ostatní hinduisticko-buddhistická božstva.
16.4.
V šest hodin pár dělbuchů na pozdrav sůrje, pak už ranní asi
šivajistická zpěvavá recitace od jezera. Jezero vstává z oparu,
dvoutisícové kopečky kolem se už zelenají ve slunci. Adamovu horu
odtud neuvidíme.
Green Holidays měly v programu ještě Horton plains s mlžným
pralesem, museli bychom vstávat brzo ráno, jít pár hodin lesem,
abychom viděli pláně s nádhernou vegetací, rododendrony a
travnatými plantážemi. Tady působil Hanuman, vypálil hořícím
ocasem les. Lákalo to i dál, do horského města Ella a na Adamovu
horu, do plánu už to přidat nešlo, další týden ani peníze nemáme.
Cesta do Kolomba trvala tři hodiny, přecpané, kroucené silnice,
muslimská města, džungle a skály. Hotel je nad poměry, Galadari, s
oknem na moře a promenádu k vlajce, pod námi starý parlament.
Tuktukem jsme dojeli na Seema Malaka. Buddhistická svatyně na
jezeru, v režii srílanského architekta Geoffrey Bawa. Řady Buddhů
sedí v klidu proti horizontu několika místních mrakodrapů. V centru
samozřejmě Boddhi tree.
Jen přes ulici je Gangarama, takový barokní Buddhův chrám z doby
obrození buddhismu. Taky tu bývá sloní slavnost jako v Kandy, ve
vitrínách jsou dary z celého světa, buddhové různých tváří, z
nejrůznějších materiálů. Taky staré indické a anglické peníze a další
veteš. Všechno to laskavě hlídá velký oranžový Buddha, mezi sloními
kly a výjevy z nebes.
Do historie cesty jsme se vrátili v Národním muzeu. Od kostí
pravěkých lidí, přes dobu Anuradhapury až po posledního krále v
Kandy. Trůn měl úžasnej, ale ten už darovali Portugalci, zabrali a
vrátili Angličani. Místní řemeslo bylo na vysoké úrovni. Řezby ve
slonovině, zlaté tepané předměty, rituální meče s drahokamy. Do
hotelu se šlo pěšky kolem moře. Děti pouštěli draky, všichni chodili
radostně, ale jen po kolena do moře a slunce s parádou zapadalo.
Večer zatopili pod třiceti různými mísami, jídla místní, indická,
evropská, z dálného východu. Místní koření je nepřekonatelné.
17.4.
Snídaně ráno v podobném duchu. Večer slavnostně vojáci sejmuli
srílanskou vlajku, ráno slavnostně vyvěsili. Promenáda s mohutnými
vlnami oceánu se kvůli horku pomalu vyprázdnila.
V deset hodin byl řidič na místě a přesun na jih začal. Jeli jsme po
staré silnici, vedoucí podle moře. Civilizace se chytila drápkem
asfaltky, města a vesnice do sebe neznatelně přecházela, stále
domky a krámky po obou stranách silnice. Na Honzíka jsme narazili v Bentotě, kam dovezl další Čechy. Laguna odděluje pobřežní část od ostrova, všude spousta loděk, hotel na malém pásu země mezi
mořem s vlnami a klidnou zátokou. Blízká řeka stejného jména má v
v laguně spoustu ostrůvků, cizince tam vozí loďkou na malého
krokodýla, opičku, rybí líhně, co ožírají nohy a skořicovou vesnici.
Projeli jsme včera i jednou kešu vesnicí, samé oříšky. Se skořicí je to problematičtější, kůra se musí naříznout, jemně sejmout, aby se
sama sbalila do trubičky.
Cestou jsme minuli želví líhně, na řadě míst lze želvy po ránu taky
pozorovat.
Ve vesnici Ambalagoda vyrábějí tradiční masky na tanec démonů a
kólam. Tradiční řemesla tady vůbec kvetou, batikování, dřevořezba,
malování. Malované masky jsou z měkkého dřeva kaduru, které je
jako balsa. Výrobu v místě udržuje jedna rodina, na tradiční tanec
pak přivezou potentáty, kteří jsou nadšení.
Cestou míjíme Tsunami Honganji Vihara. Japonci financovali stavbu
18 metrů vysoké sochy Buddhy. V roce 2004 tsunami v tomto místě
smetla vlak a zahynulo 1700 lidí. Kousek dál je ratgamská laguna,
zase příležitost vidět zázraky na řece s ostrůvky, ale těšíme se spíš na klid moře.
Hikkaduwa bývala kolem roku 1970 ráj hippies, levné ubytování a
tráva, krásné pláže. Pak začali stavět betonové hotely, které vlna
zčásti smetla, půvab se vrací. U severní části vesnice je Korálová
rezervace s možností potápění, útes je taky hodně poničen
katastrofou, snad se pomalu probouzí. Lodiček, lákajících k
nedlouhé cestě je mnoho.
Loučení s Honzíkem a řidičem. Plážové tropické odpoledne. Vlny,
radost z vodní síly.
18.4.
Městečko Hikkaduwa, batiková krejčová, nádraží.
Kus na jih dlouhá procházka po široké pláži. Větší hotýlky se mění v
nízké, příjemné, schované mezi palmami. Bývá tu množství Rusů, teď
ze strachu z války nepřijeli. Kluk na pláži je má za nejlepší kamarády, pochlastají, udělá jim krevetky a má klienty v Moskvě i v Petěrburgu.
Za vydělané peníze pomalu obnovuje dům, co mu smetla vlna se 17
příbuznými. Dlouhá, namáhavá chůze na kamenný mys na jihu,
zpátky pomalu zapadá slunce.
19.4.
Zrychlený vlak do Galle měl jet v devět, půlhodinka nebyla
podstatná. Lístek do 2 třídy stál 40 rupií, asi jako za hrnek čaje. Starý přístav už je hodně na jihu, pobřeží se tam zatáčí k těm nejjižnějším vesničkám a plážím, jako jsou Weligama, Mirisa a Matara. Rybáři na kůlech – still fishing, výlety za velrybami. Kousek od pobřeží jsou dva deštné pralesy, ptačí rezervace.
Hned na nádraží nás odchytil místní týpek s dobrou angličtinou,
ukázalo se, že je kuchař z našeho Citrus hotelu. Jel domů spát po
noční šichtě. Celou noc vytrvale pršelo s tropickou bouří, hromy a
blesky lítaly nad mořem i hotelem, ráno ze střech tekla voda
proudem. Den se ale vybral do horké necestovní tropické podoby.
Náš informátor pokecal o rodině a rodném městě, trval na tom, že
musíme vidět buddhistické, holandské i portugalské části, s
anglickou Fort nakonec. Předhodil nás tuktukáři, ten to pojal jako
celodenní výlet za velké peníze. Viděli jsme holandkou i
portugalskou vilu, muslimskou čtvrť, první vzdálená zastávka byla
naštěstí Yatagala, 2300 let starý buddhistický skalní chrám, krásné
klidné místo s obrovskými žulovými balvany a zvláštní kamennou
sochou Buddhy s výrazem úžasného klidu.
Vypadalo to, že na ťuťuku strávíme celý den, chtěl nás zavést do Dalewely k rybářům a dál do želví farmy. Raději jsem ho nechal
otočit a poledne jsme strávili hodně temperovanou procházkou na
hradbách anglické pevnosti, s občasným únikem do chladu kostela
Všech svatých a Holandského reformovaného kostela, s náhrobky
starých kolonistů, co umírali třicetiletí, jako později Angličani.
Místní milenci se na veřejnosti nedrží za ruce, objímali se daleko od
lidí na hradbách s pohledem na vlny. Prošli jsme starou i novou
branou, doštrachali se zpátky na nádraží a strávili zpáteční
půlhodinku vstoje. Večerní vlny za přílivu u hotelu člověka spolehlivě
rozhýbaly.
20.4.
Kousek od nás je přístaviště lodiček se skleněným dnem, co jedou za 3000 na bídné zbytky korálového útesu. Za odlivu jsou želvy na
dosah ruky, můžem je krmit řasami a skoro panáčkují. Tiger fish,
malé pruhované rybičky se taky vrhají na trochu krmení, aby je turisti mohli vyfotit. Pár krámků s dárky a čajem.
Noc je bez hvězd, chvilku se hnala bouřka. Měsíc taky není vidět,
ubývá a směruje k úplňku májovému, Vesaku. Každý úplněk je tu
svátek, místní jdou do chrámu a k pěti morálním zásadám si přidají
ještě dvě mnišské. Na moři místo hvězd na nebi blikají světla rybářů.
Úžas z vln a palem, sklánějících se pokorně nad mořem.
21.4.
Nálada odjezdová, lékárnu kladu na dno batohu a ťukám na železné
i dřevěné předměty.
V hotýlku dvě anglická kriketová mužstva z gymplu, vypadá to, že
slaví, že rozdrtili srílanské kluky, kteří to jinak hrají na každém
rovném plácku. V hotelu trénují jen volejbal a na síti za velké
přeborníky nejsou. Do moře bojovat s vlnami chodí málokdo.
Atmosféra u bazénu je jak v Řecku, polehávací. I s malými brýlemi
jsem viděl bez šnorchlu na útesu velké ryby všech barev.
Večerní dlouhá cesta desítkami vesniček na letiště. Zbytek mají už na starost Emirates