Tomáš Kuthan, vernisáž

Na pozvánku si Tomáš napsal vlastní text

Co mám o sobě povídat?

Jmenuju se Tomáš Kuthan, to všichni víte. Jak žiju, žil jsem, budu žít? Odjakživa maluju, kreslím, něco tvořím. Kde to začalo? Učení, problémy s minulým režimem, punk, tulák, nějaká doba na akademii, žití v Itálii, Polsku, pak vždycky chvilku v různých zemích. Leta věnovaná buddhistickým centrům, setkání s těmi se jmény i bezejmennými. Cesty do Indie a Himalájí. Chvíle s penězi i bez nich, pití vína, piva, kávy, vody, mléka, vypouštění tekutin a podobně. Jaká Jména jsem na cestách potkal? Karmapa, Chime Rigndzin, Lucy, Kaša, Denis, Alice, Igor, Lama Ole, brácha Kamil, průvodčí ve vlaku. Kdo se mihnul před nosem, jak dlouho tam zůstal? Jak můžeme něco zachytit a nezaplést se v osobní omyl jistoty a nejistoty? Po Polsku jsem jezdil stavět cirkusový stan pro pojišťovnu s Marií Rodowica, s bandou Poláků i Bulharů. Život ve squatech, kreslení na ulici. Spaní pod mostem v Paříži, jedna stanice od Eiffelovky. Putování po galeriích. Dvě děti (asi), dceři osmnáct, klukovi rok a půl. Oba skvělí, podobají se sobě, jsou jiní.

Obrazy

Obrazy, co vystavuji, to je výsledek nějakého procesu, ke kterému jsem zrovna došel po třech letech pobytu a práce ve Zlaté Koruně, v různých místech a situacích. Je to umění, propojené s pradžnáparámitou, ovlivňované stálým omylem vůči okolí i vůči sobě. Formálně občas buddhistické, meditace, kontemplace přítomnosti, dojmy, formy. Obrazy jsou zaznamenané emoce, koncepty, energie, jak to jen jde. Všechno tam je, právě teď. Obrazy a myšlenky se prolínají s prostorem, venku je vlhko, pršelo. Zvuk letadla odletěl.