Pořád dědovi dlužím publikaci jeho zcela mimořádného pohledu na koncentrák očima studenta medicíny. Tak to je první vklad na mé stránky. Psal to dlouho na starém psacím stroji, já jsem si dlouho hrál s přepisem.

František Havránek

Vzpomínky na konec války

V knihovně jsem zahlédl útlou knížku básní Josefa Vika, našeho šrajbra z Zwieberge, trochu jsem se začetl a zavzpomínal. Vzpomínky byly ale neurovnané, vyskakovaly a hned je zas překryly jiné a tak jsem si řekl, že se pokusím je nějak uspořádat ve formě písemného záznamu. Čas letí, léta přibývají a paměť slábne. Vzpomínek z různých částí života je spousta, ale tyhle z konce války představují nejnapínavější a nejotřesnější, jaké jsem kdy zažil a už, doufejme, asi nezažiji. Snad někoho bude v budoucnosti zajímat, jak to všechno bylo. Pokud ne, tak aspoň trochu stimuluji své mozkové závity. Před líčením válečných zážitků je na místě úvodní kapitola Jak to vlastně začalo

Už v septimě smíchovského gymnázia jsem přišel do kontaktu s politikou. Otec byl dělník v truhlářské a řezbářské dílně a rodina žila dosti bídně. Bydleli jsme v malém sklepním bytě těsně vedle skladu uhlí, pod úrovní terénu na Nábřeží Legií 13. Od dětství jsem v sobě nesl představy o třídní rozdílnosti spolužáků. Nedaleko od Kinského zahrady bydlela ve výstavném domě rodina Barhoňů, tatínek byl jeden z pražských milionářů, obchodoval s látkami. Byl jsem spolužákem jejich staršího syna Josefa. Já jsem měl v sekundě velmi dobrý prospěch, a tak mě pozvali do této bohaté rodiny k doučování. Josef byl ovšem dostatečně inteligentní, v podstatě žádnou pomoc při zvládání učební látky nepotřeboval. Sedával jsem s celou rozvětvenou rodinou a německou guvernantkou u stolu, tam nás bývalo i deset. Společenské konvence se musely dodržovat, moc jsem je neznal, takže pan Barhoň mě někdy poučoval o pravidlech chování a stolování. Povinný čas na učení jsme zkracovali, jak se dalo, a věnovali se hrám ve velké zahradě. Předmětem drsných žertíků dvou bratrů byla německá vychovatelka Gréta. Česky neuměla nic, takže chlapci se při pokřikování na ni nijak neomezovali. České nadávky padaly bez výběru, často jí šťavnaté výrazy špendlili i zezadu na pásek šatů, strefovali se do ní míčem a podobně. Někdy přesáhla drsnost žertíků míru, že jsem se musel stát na chvilku Grétiným spojencem, pro své představy o mezích slušnosti. Vstřícné sociální chování bylo u rodičů v této bohaté třídě módní, nosilo se stírat společenské rozdíly. Podpora chudých dětí nespočívala jen ve výuce mravů, jako byl můj případ, ale chudí žáci dostávali často až do školy různé dary, které mecenáši donášeli osobně. Paní Barhoňová studentům až do oktávy donášela jejich rodinné artikly, látky na šaty nebo prádlo. Obdarovaní poděkovali paní Barhoňové přímo, nebo se chodilo děkovat do jejich vily v Holečkově ulici. Profesoři gymnázia tuhle sociální pomoc podporovali, doporučili mě jako vhodného studenta k doučování. Tohle doučování špatně prosperujících žáků se stalo důležitým zdrojem financí nejen pro rodinu, ale i pro mě. Tehdy se tomu říkalo „ dávat kondice“. Komu se takové pomoci má dostat, a kdo ji má poskytovat, o tom rozhodovali kantoři. Ti upozorňovali rodiče na třídních schůzkách na to, že jejich potomek nestačí a pokud chtějí, že jim obstarají na pomoc dobrého staršího studenta. Tak se stalo, že jsem od sekundy až do sexty dával velmi pilně kondice, což sice přinášelo potřebné peníze, ale zároveň značnou časovou ztrátu. Vinou nadměrných kondicí jsem neměl čas na vlastní studium, primus třídy jsem byl do sexty, pak se to prvenství vytratilo. Nejhorší kondicí, kterou jsem měl, byl kluk ze židovské rodiny na Hanspaulce. Chodil do sekundy a učení ho vůbec nezajímalo, zato byl expertem v jo-jo, tehdy rozšířené zábavě. Dělal s jojem úplné divy, jezdilo mu za zády, mezi nohama, přehazoval kolečka z jedná ruky do druhé. Nejdřív mi vždycky předvedl své umění, a pak jsme se dali „do práce“. Trochu mu šla matematika, o to ostatní neměl vůbec zájem. Rodiče mi platili 5 Kč za hodinu a protože jsem tam chodil 3x v týdnu, představovalo to 30 Kč za týden, a k tomu jsem dostával svačiny. Musel jsem ovšem platit tramvaj, občas jsem jel s pocitem velkého hříchu načerno. Kdyby se to dozvěděl táta, asi by ho ranila mrtvice, protože byl dokonalý poctivec. V poctivosti jsme bylo trénovaní, jak dokazuje příklad mého staršího bratra Emouše. Býval často zasažen šípem bohyně štěstí a za dobu našeho mládí našel třikrát peněženku, jednou dokonce se slušným obnosem. Pochlubil se samozřejmě doma a hned musel klusat na policii a tam nález oznámit a odevzdat. Policie fungovala jako dobře namazaný stroj. Přesně za rok a šest týdnů na dveře zaklepal policajt a vysolil peníze z té peněženky na dřevo, protože ztrátu nikdo neohlásil. Když už jsme ale u bráchova štíska, tak jsem si vzpomněl na to, jak jsme spolu s manželkami, tedy už v dospělém věku, stoupali Českou dolinou k Rysům, on šel poslední, a našel na větvičce kosodřeviny plnící pero. Při bližším průzkumu jsme zjistili, že je to skoro nový Parker, krásně píšící. Toho jsme v rozporu se zásadami nikam nevrátili. Abych se ale vrátil ke svým kondicím: Jezdit na Hanspaulku jsem vydržel jen asi půl roku, protože se mi naskytla jiná mimořádná nabídka, denní doučování terciána nebo kvartána z hudebních kruhů. Jeho otec byl varhaníkem a syn začínal hrát také. Denně kromě soboty a neděle jsme probírali celou látku minulého dne. Za to jsem dostával vlastně už řádný plat, 400 Kč měsíčně, což byl na tehdejší poměry slušný obnos. I přes ty „velké peníze“ byl ve mně asi zakódován politický postoj. V sextě jsme psali „kónu“ na téma Lidská práce. Náš češtinář, zvaný Táta Choděra četl úryvky z dobrých prací. Vzal do ruky také můj sešit a suše prohlásil: Havránek má jedničku, ale číst vám to raději nebudu.

Takhle nabyté cítění světa mě doprovázelo i na medicínu. Když nás Němci obsadili, po zavření vysokých škol, vzniklo asi spousta ilegálních, hlavně studentských skupinek, které si hrály na důležité odpůrce režimu. Naše hlubočepská skupinka jistě nebyla první ani poslední. Dali jsme se dohromady s kamarády, v naší partě byl Karel Maličký, pozdější (i rodinný) pediatr, Jarda Lajka, Franta Jeníček. Šéfem se stal četař Jindra, propuštěný z armády. Jeníček se svou milou, Olinkou ( té jsme říkali Nic než tělo), najali jednu prostornou ale téměř podzemní místnost blízko Národního divadla, kde jsme se mohli scházet a to byla naše „cochcárna“. Všichni jsme byli ozbrojeni, náš četař zbvraně dodal. Karel Maličký měl dokonce pistoli ráže 7 mm, já pistolku 6,35 mm. Ta existuje dodnes, přežila válku, zahrabána pod uhlím v našem smíchovském bytě. Střílet jsme neuměli, takže byl zapotřebí praktický výcvik. Ve čtyřicátém roce byla tuhá zima, na Brdech bylo hodně sněhu. Vzali jsme lyže a dojeli vláčkem do Všenor. V okolí byly husté nízké smrkové lesy, o nichž jsme si mysleli, že budou tlumit zvuk výstřelů a že naše bouchačky konečně vyzkoušíme. Zastříleli jsme si uprostřed okupace několikrát, jednou jsme to ale z furiantství a nedostatku opatrnosti málem přehnali. Sotva jsme každý vystřelili dvě rány na papírové terče a popojeli na lyžích dál, narazili jsme na skupinku německých vojáků, také na lyžích, kteří si své volno užívali povoleným způsobem. Náš předpoklad, že rány budou sněhem tlumeny, se ověřil, skopčáci nejevili o nás ani o okolí žádný zvláštní zájem. Stříleli jsme ještě jednou, pak sníh roztál. Brzy nato se naše skupina rozpadla, četaři Jindrovi se naivní studenti asi moc nezdáli. Další „odbojová“ skupina vznikla kolem o rok staršího kamaráda Přemysla Béma ( měl ženu Gemu a malou dcerku Janičku). Říkali jsme mu Šemík. Šlo v podstatě o skupinu trockistů, kteří měli hlavní vigvam někde na Moravě, a v Praze chtěli založit pobočku. Jejich organizaci jsem nikdy přesně nepochopil, popis jejího působení znám až z poválečného líčení.

Také pojem trockismus byl pro mě španělskou vesnicí, teprve po opakovaných informačních schůzkách jsem si leccos ujasnil. Schůzky se konaly v dnešním sídle vlády. Ve Strakově akademii byla malá kavárna, kde jsem vstřebával první informace o Lvu Nikolajeviči Trockém a jeho myšlence permanentní revoluce. Stalin ho v Mexiku v r. 1940 dal zavraždit, ale své stoupence měl Trockij, jak jsem se později přesvědčil, na celém světě i mezi pražskými studenty stále. Sešlo se obyčejně asi 10 lidí, z toho dvě až tři děvčata. Pěstovala se technika zvláštních diskusí, při které se jeden z nás „převlékl do roucha měšťáka“ a ostatní mu kladli různé rafinované otázky, aby ho dostali do kouta. Dotyčný jedinec býval zpravidla dobrý diskutér s potřebnými politickými znalostmi, měl mít schopnost otázky ostatních odrazit, takže vznikala přesila deseti proti jednomu. Většinou to dopadlo tak, že byla pravda na straně šikovného řečníka. Tak skrytě vstupovalo komunistické učení do našeho vědomí. Smysl diskuse k odhalení pravdy je metoda dobře známá ze všech oborů lidského konání. V této inscenované rozpravě ale několik diskutujících zastávalo záměrně opačné názory, než kterým věřili. Šlo o jakýsi rafinovaný způsob, jak přesvědčit lidi o jedině správných názorech v rámci ideologie komunismu. Školení v podání studentských „znalců“ v mé hlavě zanechala zmatek, pomalu jsem se odsunul z jejich řad, přesto tato setkání vedla k mému zatčení a internaci v koncentráku.

Jak k tomu zatčení došlo? V roce 1943 jsem byl přechodně zaměstnán na pražském policejním ředitelství při výrobě nových průkazů, zvaných Kennkarty. Šemík pracoval ve stejné době u zubního lékaře v budově dnešního německého velvyslanectví ( Deutsches Haus) jako zubní laborant. Paralelně s touto naší existencí se odehrával dramatický příběh našeho společného kamaráda Malého, také žáka smíchovského gymnázia, který měl být zatčen pro přechovávání dvou židovských děvčat ve svém bytě. Byl to velice sportovní a odolný chlap, který gestapu při zatýkání utekl. Gestapo pátralo po lidech, se kterými se stýkal, a v jeho písemnostech našli také adresu Šemíkovu. Zjistit jeho pracoviště nebyl pro gestapo žádný problém, přišli si pro něho rovnou do zubní ordinace. Když ho odvedli, zmáčkli také doktorovu sekretářku a pátrali po tom, s kým se Přemysl stýkal. Nevěděla nic chytřejšího, než jim vyprávět, že dopoledne mluvil se mnou. Byl jsem zrovna u šuplíku s Kennkartami, když mě z českého policejního ředitelství volali, že se mám dostavit do Bartolomějské ulice do známé policejní budovy, do 4. patra. Šel jsem tam bez zvláštních obav, jen mi bylo divné, že si mě protektorátní vrátný nějak divně prohlíží. Zaklepal jsem na udané číslo dveří, otevřel je, a octl se rovnou v jámě lvové. Bylo tam asi pět chlapů v civilu, zřejmě gestapáků, v rohu stál Šemík, a z hlavy plné podlitin mu tekla krev. Jeden z civilů na něj zařval : Kennst du ihn? Šemík odpověděl strnule: Ja, das ist Franz Havranek. V tu chvíli jsem dostal po hubě z obou stran a poroučel jsem se k zemi, jako v boxérském ringu. Pak už se na moc nepamatuji, jen, jak se za mnou zabouchly dveře cely – samotky. Tam mě nechali škvařit téměř tři dny, z nichž byly nejhorší noci. Neměl jsem žádné zkušenosti s Gestapem, jen z doslechu, a ty patřily k těm nejhorším. Neměl jsem tušení, o co vlastně jde, prakticky jsem ty dvě noci nespal. Doslova mě sžíraly nejrůznější myšlenky, co se dál všechno může stát. Nevěděl jsem také, co je s Miluší, jestli o tom vůbec ví. Třetí den ráno mi řekli, abych se spakoval k odchodu. Když se potom otevřely dveře vězeňského auta, poznal jsem, že jsme na Pankráci. Další postup byl „standardní“ – prošel jsem obvyklou procedurou svlékání a oblékání, odebrání pásku a nože, odvedli mě do cely. Podrobnosti z téhle doby si nepamatuji. Příští den jsem jel zum Verhör. V Pečkárně jsem se poprvé setkal se svým vyšetřovatelem a dozvěděl se svoji kauzu: Malý, spolužák z gymnázia. Když se vyšetřující gestapák dozvěděl, že jsem Malého sice znal ( na gymplu byl o třídu níž, než já), ale že jsem ani nevěděl o jeho zatýkání, ani důvodu k němu, začal se chovat slušněji, dovolil dokonce zavolat Miluši do kanceláře. Mluvit jsme mohli krátce a jen německy.

Další osudy po zatčení. Nechci popisovat krutosti, praktikované v koncentračních táborech, zaměřil jsem se spíš na užší pohled z hlediska studenta medicíny. O těch dalších záležitostech existují dostupné knížky, jako je publikace Josefa Vika „ V celách a před celami“ nebo kniha Fridolina Macháčka „ Plzeň-Terezín-Flossenburg“, které vyšly v r. 1946. Moje povídání se soustřeďuje také na kratší časový úsek, válka se už blížila ke svému konci, pevný režim trochu povoloval. Bylo to koncem března, kdy mi můj komisař v Pečkárně prozradil, že moje věc nepůjde před soud, ale že je doba, kdy se podezřelí z činnosti vůči říši nepřátelské na svobodu nepouštějí, takže na mě gestapo uvaluje Schutzhaft, neboli ochrannou vazbu, až do skončení války. Tahle formulace dostala v tehdejším vězeňském slangu označení „DKV“. Značkou DKV jsme si sdělovali perspektivu svého dalšího osudu ve věznicích říše. Schutzhaft tehdy znamenal internaci v koncentračním táboře. Škála koncentráků byla široká, od těch nejhorších, jako byl Mauthausen, až po ty, z hlediska možného přežití přijatelné. Přestupní stanicí byl Terezín, který zásoboval, zřejmě podle závažnosti případů a potřeby pracovních sil konečné stanice. Terezín znamenal ve srovnání s pražským vězením jinou kvalitu, zmíním se o něm později. Na Pankráci byly stísněné cely, jejich 4 stěny ohraničovaly neurotické prostředí dočasných obyvatel. Každý z vězňů měl rozdílné problémy, které ho vnitřně užíraly, na které musel často a hlavně přednostně myslet. Vzpomínám třeba na tesaře Kroupu z Roudnice nad Labem ( do kriminálu se dostal asi pro machinace s materiálem), který velkou část noci probděl s nutkavou myšlenkou, co asi právě teď dělá jeho žena, nespí-li s konfidentem, který Kroupu udal gestapu pro rozkrádání tehdy říšského majetku. Těšil se na okamžik možného propuštění a moment překvapení, až v noci vpadne do svého domku a najde je in flagranti. Naopak příjemně vzpomínám na inženýra Vávru z Klatov, těžce zkoušeného pro svou antinacistickou činnost. Prošel dva roky sadistickýma rukama klatovského gestapa. Byl po výkonu trestu v káznici a teď čekal jako ostatní na uklizení do nějakého koncentráku. Jeho suchý humor a nadhled nad běžnými starostmi působil na mě mladíka jako léčebný obklad. Když jsem jel z posledního výslechu v Pečkárně, vzpomněl jsem si na našeho nedávno čerstvého obyvatele cely. Byl to vedoucí zahraničních filiálek firmy Baťa a gestapo nám ho strčilo do cely snad jen na dobu, než si ověří jeho možnou účast na hospodářsky kriminální činnosti ve funkci. Byl to asi čtyřicátník, vychováním Baťovec, který cestoval více než 10 let po zemích, kde měla firma své filiálky nebo továrny. Byl na příklad v Indii a Indonésii.Jeho autentické vyprávění zážitků z těchto cest pro mě znamenalo vždycky na několik hodin odvedení od úzkostných myšlének, které dosti krutě dotíraly, hlavně v noci a rozvracely moji rovnováhu. Tenhle chlapík, protřelý životem, nejevil příliš mnoho obav o svou další existenci. Měl ale jednu slabost, která ho vnitřní rovnováhy zbavovala, a to tím více, čím více na něj doléhaly abstinenční příznaky. Jeho drogou byla cigareta. Už třetí den pobytu pobíhal mezi vyprávěním po cele jako lev v kleci a zřejmě snil aspoň o jediném šluku. Na cestě z Pečkárny vezl někdy anton nové přírůstky, kterým se říkalo Zuwachs. Byli to nově zatčení, po prvním výslechu, které gestapo převáželo na Pankrác. Ti se vyznačovali co do movitosti tím, že měli u sebe ( jen na dobu převozu) pár věcí, které měli v okamžiku zatčení. Šlo o normální věci, které nosíme po kapsách, ty jim pak ve věznici odebrali „do úschovny“, které se říkalo kamr. Ten den byli v antonu tři takoví zuwachsové a u jednoho jsem zahlédl krabičku cigaret. Vzpomněl jsem si na našeho Baťovce a požádal jsem ho, aby mi několik cigaret dal. Předání muselo být velmi opatrné, protože cela antonu měla vpředu okénko, kterým nás pozorovali bachaři. Podstrčil mi tři cigarety a já je vsunul hluboko do ponožky, aby nebyly zvenčí vidět. Nás staré heftlinky na Pankráci moc neprohlíželi, takže jsem hladce prošel do cely, kde se pak konala malá slavnost, podobná očistné koupeli, kdy náš vášnivec dostal po dlouhé pauze svou cigaretu. Jednotlivé šluky byly jako svatokrádež, protože kouř se musel foukat ke stropu do pootevřeného okna za ostrahy jednoho z nás, který s uchem přiloženým na dveřích sledovali pohyb na chodbě, aby nás nepřekvapil bachař. Další metodou, jak snížit množství tabákového kouře ve vzduchu bylo vyfukovat ho do mísy při spuštěném splachování, které sloužilo i jako ochranná zvuková kulisa. Po první dávce své drogy se náš kuřák zklidnil, zbytek dne pěkně vyprávěl, hned následující den byl ale z cely vyveden a nikdy víc jsem ho už neviděl. Celu jsem opouštěl za několik dní nato sám, moc rád, protože nám další noc přidali chlapíka, který jevil nápadnou zvědavost po našich přečinech a tak nás Vávra před ním opatrně varoval jako před možným konfidentem. Pokud by nás při akci s cigaretami přistihl, mohl z toho být průšvih, jehož následky jsme mohli jen obtížně předvídat. Všechno šťastně dopadlo, náš kuřák dostal svou drogu. Ostatně toho ani moc nevyfukoval, měl dlouhý šluk, takže to vypadalo, jako když kouř polyká. Vzhledem k nízkému přísunu všeho platila ostatně zásada, že organismus vězně musí všechny hodnoty náležitě využít. Inženýr Vávra, vycvičený už po léta v káznici, se procházel po cele a bručel si pod fousy: „ a ne a nepudu, jen ať se to dobře vstřebá, přece to nepustím do kanálu“. Záchodová mísa, umístěná v rohu cely, byla tedy podle možností málo využívaná.

Terezín Brzy ráno nás vyhnali z cel a pak jsme stáli dlouhou dobu obličejem ke zdi na chodbě před propouštěcí kanceláří. Ostraha nebyla dokonalá, takže bylo možné obezřetně bez pohybu hlavou prohodit pár vět se sousedy na obou stranách. Téma bylo jednoduché : kam to asi bude. Dost klíčový problém, jak už jsem se zmínil, hodně záleželo na tom, do jakého lágru se dostaneme. Od zkušeného heftlinga po pravici jsem se dozvěděl, že první zastávka je Terezín. Po odpisu z Pankráce nás nacpali na dvoře do nákladního vozu s plachtou, kde část vězňů seděla na dvou lavicích, část na zemi. Sem patří malá vsuvka o náhodě, ke které v okamžiku nástupu do náklaďáku došlo. Dozvěděl jsem se o ní až po návratu domů. Táta Jakubský byl v budově protektorátního soudu zaměstnán jako úředník. Ve chvíli, kdy jsem nastupoval, stál u okna ve druhém patře a zíral dolů. Poznal mě. Nemohl v té chvíli nijak pomoci, ani zamávat na rozloučenou, ale od něj se celá rodina dozvěděla, že jsem opustil Pankrác. Jitka mi dlouho potom řekla, že otec měl „avízo“, jeden z českých úředníků u soudu se dobře znal s českým dozorcem z věznice. V autě v čele za řidičem a další ostrahou seděl hlídač s pistolí a dohlížel na nás. Uprostřed cesty si vytáhl z brašny 2 krajíce máslem namazaného chleba jako svačinu, a začal ho nožem ukrajovat. Viděl jsem, jak ho pozorně sleduje několik párů hladových očí, což bachařovi zjevně působilo potěšení. V jednom okamžiku nechal jakoby náhodou spadnout odřezek chleba na zem. Okamžitě se vztáhlo několik rukou těch, co seděli nejblíže. Chleba zmizel v jedněch hladových ústech a celá scéna se ještě jednou opakovala. Po příjezdu do terezínské pevnosti nás na hlavní bráně přivítal nápis Arbeit macht frei a následovala přijímací procedura, několikahodinové stání ve dvou řadách před kanceláří, která sousedila se skladem pruhovaných mundůrů. Tam jsme se museli převléknout, a definitivně jsme ztratili kontakt s civilním životem, naše civilní šaty putovaly v balících do Kamru. Jako dočasné osobní vlastnictví jsme každý měl jen ešus a lžíci. Po skupinách nás potom strážní odváděli do cel. Ty byly zabudovány do pevnostních valů, vchody byly ze dvorů. Na konci dlouhé cely bylo malé okénko do pevnostního příkopu, samozřejmě opatřené důkladnou mříží. U zdí po obou stranách cely byly palandy, kde jsme každý podle pořadí vstupu dostali místo. Palandy byly kryté slamníky, které měly všechny náležitosti – byly dostatečně špinavé, s vylézající slámou, páchnoucí po předchozích obyvatelích.. U vchodu byl velký kýbl na fekálie pro noční hodiny, kdy byly cely neprodyšně uzavřeny. Jinak se chodilo na latríny vždycky s ostrahou před odchodem ráno do práce a večer po výdeji jídla. To sestávalo asi z půllitru kafe, kusu chleba z cihlové veky a kousku margarínu.. S tímhle ranním přídělem musel člověk vystačit ráno a přes den, hlavní jídlo bylo večer po příchodu z práce, velmi často v podobě eintopfu , což byla kaše z tuřínu, mrkve a zelí, a v ní plavaly nepředstavitelné ingredience – kusy vánočky, i kusy cigaret. Tak Němci vařili z balíčků, které jsme dostávali z domova. Občas člověk kousl i do papíru, což byl nejspíše moták z domova, asi zapečený do té vánočky. Všichni jsme vyfasovali čepice, v podobě lodiček nebo spíš rendlíků, byly ušity stejně jako blůza a kalhoty z pruhované hrubé látky. Čepice byly jednak symbolem podřízenosti německému panstvu, jednak příčinou častých konfliktů mezi námi a dozorci, hlavně do té doby, než jsme se je naučili používat. Povelem „Mützen ab“ začínal první kontakt mezi vězni a „veliteli“ hned ráno na apelu, když po nástupu na rozdělení k práci a sčítání vězeňského lidu, které často trvalo dost dlouho, pokud vznikly nějaké nesrovnalosti s počtem heftlingů. Jakmile počet klapl podle hlášení jednotlivých vězňů – „skupinářů“, a hlášení dorazilo k dozorčímu bachaři, přicházel další nadčlověk ke srovnaným řadám a hlavní pořadatel – vězeň zavelel : „Mützen ab“, což pro nás znamenalo rychle pravou rukou strhnout čepici a v pozoru očekávat další rozkazy. „Smeknutí“ čepice bylo nutností při jakémkoli kontaktu vězně s jakýmkoli „velitelem“, takže přehlédnutí bachaře například při rychlém přebíhání přes vězeňský dvůr ( im Laufschritt) znamenalo často důvod pro ztýrání takového nezdvořáka hned na místě. Náležitou lekci k hodnocení důležitosti tohoto pozdravu jsme zažili hned po příchodu na přijímací dvůr. Když jsme se oblékli do pruhovaných mundůrů a čepic, naše osobní věci putovaly v pytlích do „kamru“. Pak se řady vyrovnaly a přicházel velitel tábora k prvnímu apelu. Zazněl rozkaz „Mützen an“ Ten byl vykonán poměrně rychle. Nato zaznělo „Mützen ab“. Tohle se opakovalo asi třikrát, pokládali jsme to za pouhé vstupní cvičení. Bylo to ale trochu jinak, jak se brzo ukázalo. Asi tři řady za mnou stáli dva vězni, kteří rozkazy nevykonávali. Při posledním „ab“ k oběma přiskočil bachař a srazil jim čepice na zem. Oba se ale sehnuli pro čepice, a zase si je nasadili. Nato se k nim vrhli tři dozorci s klacky a ranami do hlavy je v krátké době utloukli. Dodatečně jsme se dozvěděli, že šlo o otce a syna, vyznavače bible ( Bibelforscher), snad odkudsi z pobaltských zemí, kteří byli ochotni poctu smeknutí čepice poskytovat jen Bohu či jeho zástupcům na zemi. „Vstupní lekce“ s námi dost otřásla. Systém nadřazenosti německé čisté rasy nad méněcennou rasou slovanskou mělo gestapo podrobně vypracovaný. Především v tom, že při jednání Němec vždy sedí, druhý vždy stojí, pokud možno v pozoru. První oslovuje druhého vždy Du, tyká mu, a mluví se, pokud tomu druhý rozumí, německy. Druhý musí prvního oslovovat vždy Herr, k čemuž se pojí další důležité slovo a to Komandant, tedy velitel. To ale nelze doplňovat označením vojenských hodností, jako třeba Scharführer, nebo Oberscharführer, ta jsou vyhrazena jen pro vnitřní, služební potřebu. Zato označení vězňů ze strany „velitelů“ je jazykově dost bohaté: Scheisskerl, Schweiner Hund nebo Arschloch. Teprve při překladu do češtiny trefnost a bohatost těchto pojmů náležitě vynikne: ty sráči, prasečí pse, díro do p. Pokud se vstupuje do dveří, má nadčlověk bez ohledu na pokročilý věk druhého vždy přednost. Nikdy nesmí mluvit vězeň s Němcem s jakoukoli pokrývkou hlavy. Ruce se samozřejmě nepodávají. Vězeň má používat výrazy Ich bitte Sie nebo bitte schön. Cílem tohoto systému je ukládat postupně pocit podřazenosti do vědomí vězně nebo jen vyšetřovaného. Tresty byly ale i kolektivní, kdy jsme třeba pro nesplnění pochodového pořádku ( což bylo při mizerném stavu pochodujících a jejich často malém smyslu pro vojenský dril časté) museli dlouhé hodiny pochodovat. Známý dozorce Rojko pěstoval při takových příležitostech svůj sadismus. Zatlačil celý pochodový útvar na jednu stranu dvora, po stranách nešlo uniknout. Pak zavelel: „ In Laufschritt“. Klusali jsme po délce až na konec dvora, přičemž on stál po straně se silným klackem a mlátil do kolemběžících, hlavně do jejich hlav a zad. Když jsme doběhli na konec dvora a zastavili se, zavelel „ zurück!“ a mlácení pokračovalo. Docílil tak, že se náš původní poklus zrychloval do běhu. Při pomalejším klusu dopadala ráno v plné síle, při rychlém běhu byla větší šance ráně částečně uniknout. Tahle jeho specifická rozcvička trvala někdy až půl hodiny, dokud se mlatec neunavil a neukojil. Život v terezínské pevnosti znamenal pro mne uvolnění vnitřního napětí: konec malé vězeňské kobky, styk se spoustou lidí a jakýsi pocit sounáležitosti s lidmi kolem sebe, možnost styku s normálním civilním světem, i když v roli trestance a vyvrhele. Měli jsme jakési společné kolektivní povědomí, že máme všichni společný osud : DKV jen jsme nevěděli, kdy ten konec války bude. Naštěstí jsme neměli mnoho času o tom spekulovat, protože nám vír života v pevnosti nenechával moc prostoru k úvahám. První vyspání bylo mizerné, protože jsme se probouzeli dotěrností blech, které po nás lezly po desítkách. Nejdříve se člověk snažil zbavit se alespoň části z nich, které naivně pokládat za nejútočnější. Lov začal hned po ulehnutí, mačkali jsme ty bestie v záhybech dek, pyžam a lovili je přímo na těle. Krásně praskaly při stisku mezi nehty. Lovilo se většinou naslepo, malým okénkem padalo na sklonku dne jen málo světla, mizerné žárovky před povinným zhasnutím nebyly o nic lepší. Už po několika dnech se dostavila rezignace, která byla umocněna značnou únavou z celodenního pohybu a šikanování postů. Blecha neblecha, spalo se, i když mnohdy přerušovaně. Mé předchozí zkušenosti divokého trampa mě jaksi na život v lágru připravily, hůře to snášeli zhýčkaní měšťáci a starší lidé. Po probuzení, které prováděla nachttdienst před pátou hodinou ranní nám nalili do ešusů asi půllitr teplého „kafe“, k tomu kus cihly chleba a kousek margarínu, někdy i salámu. Následoval nástup na dlouhém vězeňském dvoře a přidělování do jednotlivých komand. Dvory byly vlastně proluky mezi dlouhými baráky, umístěnými ve valech pevnosti. Po skončení apelu s potřebným sčítáním nastalo přidělování k jednotlivým pracovním útvarům, čili komandům. Příznivý prst osudu mi přidělil tzv. Bahnhof, neboli práci na nádraží a na trati z Litoměřic do Ústí. Po vydatném hulákání forarbeitrů a bachařů „los, Mensch, los“ jsme konečně vytvořili požadovaný pochodový útvar 4-8 stupů o počtu asi 100 lidí a dali jsme se na pochod k bráně, nesoucí známé cynické heslo Arbeit macht frei. Při pochodu Terezínem jsme mohli v některých oknech a za plechovými ploty vidět němé, a někdy snad účastné tváře židovských obyvatel gheta. Když jsme přešli po mostě Ohři a brzy nato opustili Terezín, zahnuli jsme na první křižovatce doprava do Litoměřic. Náš pochodový útvar byl veden untroficírem, někdy i vyšší šarží SS v šedozelených uniformách, po stranách kráčeli obyčejní posti s brotsaky a flintami. Těmi nás někdy s pokřikem aufgehen postrkovali kupředu. Pokud jsme, což se stávalo hlavně v ulicích Litoměřic, potkali jakéhokoli uniformovaného příslušníka armády nebo strážních oddílů, vyštěkl vedoucí heftling rozkaz Mützen ab. Měl smůlu ten, kdo rozkaz neslyšel, nebo ho neuposlechl rychle, dostal ránu pažbou nebo pěstí do hlavy. Tak nás učili úctě k velitelům i na ulicích. Z Litoměřic nás vozili vlakem směrem na Ústí nad Labem, na práci ve dvou fabrikách a na nádraží a tam jsme podbíjeli pražce, vozili kolečka se štěrkem. Někdy se nám poštěstilo, dostat se do kontaktu s českými civilními dělníky a dozvědět se něco o situaci na frontách. Duben 1944 nás v Terezíně zastihl v nejistotě, co bude dál.

Bylo několik možností, kam bychom mohli putovat. Komanda pro potřeby pracovních sil mohla být výhodou. Říše byla vzhledem ke zřetelnému obratu ve válečných úspěších v jasné fázi defenzívy. Němci hledali horečně způsoby, jako otočit válečný vývoj zázračným způsobem. Jednou z takových nadějí byly zřejmě nové zázračné zbraně V1 a její další vývojové typy. V nových továrnách na tyto zbraně potřebovali Němci velké množství levných pracovních sil. Když nás po patřičné předehře na terezínském dvoře nacpali do náklaďáků a odvezli na nádraží v Litoměřicích, nastoupili jsme do vagónů, zařízených pro přepravu vězňů. Nebyly to dobytčáky, ale upravené obyčejné osobní vozy s kupé, ale bez lavic a bez oken. Místo těch byla jen malá zamřížovaná okénka u stropu. Vlak jel z Litoměřic přes smíchovské nádraží směrem na Plzeň. Směr a stanice se sledovaly tak, že jsme při zpomalení vlaku před stanicí zdvihli vždycky někoho zkušenějšího, aby se pokusil okénkem přečíst jméno stanice a odhadovali jsme směr další jízdy. Když vlak odbočil směrem na Cheb, nastala jakási úleva, že nejede na Flossenbürg a potom třeba na Dachau, ale že naším konečným cílem bude asi Buchenwald. Jeli s námi totiž zkušení heftlinci, z nichž dva měli za sebou několikaletý pobyt v káznicích a na které gestapo uvalilo Schutzhaft v koncentračním táboře, aby zamezilo jejich nežádoucímu rozkladnému vlivu v civilu po odpykání původního trestu. Buchenwald patřil mezi lágry, které neměly pověst vysloveně likvidačních táborů, jako ty dva výše jmenované. V Chebu nás vedli do místní věznice na dvůr v řetězech po pěti, takže si místní obyvatelé mohli ty zločince náležitě prohlédnout a Josef Vik o tom v lágru napsal básničku: Hleďte Chebáci na tu legraci, vedou Čechy na řetězích… Na tom dvoře nás spočítali: naše komando mělo přes 200 vězňů. Příští dopoledne při poklusu na nádraží nás seznamovali s architekturou Chebu. Transport zastavil na noc ještě v Halle, a pak už nás vyložili v cílové stanici a vstoupili jsme do bran Buchenwaldu. Pod silnou asistencí postů jsme zakončili svou pouť ve zvláště ohražené karanténní části. K přijímacímu obřadu patřilo projít desinfekční „ koupelí“ v bazénu, naplněném vodou s nějakou desinfekcí. Kolem nádrže stáli po okrajích členové vězeňské samosprávy a dohlíželi na to, abychom se náležitě ponořili až po krk. Pár metrů přede mnou procházel chlapík z našeho nového transportu. Najednou se dva z dohlížitelů vrhli i v kazajkách a kalhotách do bazénu k tomuhle muži, chytli ho z obou stran a zatlačili mu hlavu pod vodu. Postižený se chvíli zmítal a pak zmizel pod hladinou. Víc už jsem neviděl, museli jsme postupovat dále a vystoupit z nádrže. Příští den jsme se dozvěděli „lágrovou poštou“ že šlo o předem avizovaného udavače několika našich lidí z Rokycan, kterého Gestapo už dál nepotřebovalo a ponechalo „ k dalšímu řízení“ vězeňské samosprávě. Buď už nemohl další informace dávat, nebo toho věděl příliš. My jsme jen zírali, co všechno je v německém koncentračním táboře možné. Snad i tady platil známý výrok starého rabína, že všechno je jinak. Známosti Šemíka po linii jeho přátel pravděpodobně z politické skupiny trockistů byly i na území koncentračního tábora překvapující. Když jsme se ocitli v isolovaném karanténím bloku, přišel z venku zdejší vězeň, otevřel bránu po dohodě s vězeňskou hlídkou a vyvedl mě a Šemíka ven. Podle informací od Šemíka šlo o Makovičku, takto bakteriologa z Prahy. Cílem naší „vycházky“ byl malý blok nedaleko, ve kterém byla bakteriologická laboratoř, kde Makovička prováděl pokusy na králících. Jeden z pokusných králíků se stal ve smažené podobě předmětem naší bohaté a zcela neočekávané večeře. Od té doby jsem Makovičku už nikdy neviděl, ale příjemná vzpomínka na něj mi zůstala. Centrální lágr Buchenwald. Prvních 14 dní v centrálním lágru jsme trávili tím, že jsme v rámci zásady Arbeit macht frei chodili za přísného dozoru postů od samého rána do kamenolomu, Steinbruchu, kde si každý musel vybral kus kamene a na rameni či na zádech ho donést do vnitřního lágru a složit. To se opakovalo několikrát denně. Do lomu a zpátky to trvalo necelou hodinu a rychlost dosti záležela na tom, jak moc nás posti hnali s pokřikem Mensch, los, los, což často doprovázeli ranou klackem. Nejdůležitější fází těchto „špacírů“ bylo vybrat si ten správný šutr. Brzy jsme se naučili odhadnout jeho správnou velikost. Balvan nesměl být moc velký,, protože by pod ním mohl člověk upadnout a byl by donucen ho znovu zvednout, nesměl být ovšem ani moc malý, to posti dobře a rafinovaně hlídali. Když se jim zazdálo, že si heftling chce práci ulehčit, donutili ho kámen shodit a naložit si alespoň dvojnásobně veliký. Ti mladší a trochu trénovaní trampským životem se brzy úspěšně naučili odhadovat správnou velikost kamene, a taky jsme byli schopni na hrozbu los, los zvýšit rychlost pochodu a uspokojit řvoucího pohůnka. Od starých mazáků jsme se za několik dní dozvěděli, které pracovní aussenkomando nás asi postihne.

Nejistota byla velká, byly tři až čtyři možnosti. Jedna z nich, která se ukázala později jako správná, bylo místo zvané Zwieberge u Halberstadtu. Po 14 dnech výše zmíněné rozcvičky nás nacpali do dobytčáků a odvezli dál na západ, k městu Halberstadt v pohoří Harz. Tam, jak jsme brzo zjistili, stavěli Němci podzemní továrnu na V2. Tahle zbraň měla obrátit vývoj již skoro prohrané války. Halberstadtem jsme demonstrativně v řetězech pochodovali v předvečer prvního máje, vzduch voněl kvetoucími šeříky. Zwieberge Naším úkolem bylo postavit ve vzdálenosti asi dvou kilometrů od okraje města ubytovací lágr pro zhruba 6000 heftlingů. Tábor ležel v mírném svahu pod zalesněným kopcem asi padesát metrů od okraje lesa. Naším předvojem byla dvacetičlenná skupinka vězňů, nastěhovaná do malé místní hospody. Hlídala je jednotka postů, pro které vařil český kuchař, taky häftling, z nějakých velkých českých lázní. Jmenoval se Alois, zvaný der tschechische Koch. Získal si brzo přízeň postů i SS s velitelem Oberscharführerem, protože jim z dodávaných zdrojů vařil různé pochoutky. Vládcem hlavní kuchyně byl další Čech, Standa Černý, snad bratr herce z Osvobozeného divadla V+W. Je možné, že díky němu měl český blok příděly jídla snad trochu přilepšené. Moc ale dělat nemohl, na vydávání jídla se nastupovalo podle jednotlivých bloků a pod dozorem Lagerschutzu. Lagerschutz byla asi dvacetičlenná skupina vybraných vězňů, jejichž úkolem bylo hlídat tábor před vniknutím nevítaných hostí. Měli také za úkol udržovat pořádek uvnitř lágru, organizovat nástupy před odchodem do práce a pomáhat při sčítání lidí po návratu. Důležitým posláním bylo dohlížet na pořádek při rozdělování večerního jídla. V době vlády zelených byli obávanou skupinou, která násilím vynucovala různé výhody pro sebe, úplatky ve formě jídla a snad i peněz. Mistry na vylepšování jednotvárné vězeňské stravy byli Francouzi, trhali třeba při cestě z práce listy pampelišek, a dělali si salát, asi důležitý zdroj vitamínů pro přežití. Naše předvojová skupinka vězňů vybudovala v době asi tří týdnů v nedaleké stodole ( Scheune) nejprve malý koncentrák, obehnaný ostnatým drátem. Když jsme přišli, stodola byla prázdná, jen s kupami prken a trámků, z nichž jsme během několika dnů postavili třípatrové palandy, na které se šplhalo po primitivních žebřících. Mně stavění nedělalo velké potíže, protože zacházet se sekerou a pilou jsem se během války naučil ve skryjských polomech. Jakmile byla stodola vybavena palandami, začala naše vlastní práce. Budovali jsme oplocení velkého území, s ostnatým drátem a strážními věžemi pro ozbrojené hlídače. Kopali jsme latríny a upravovali terén pro další stavbu obytných bloků. Mezitím byla naše pankrácká skupina rozmnožena o další transport, tentokrát ruských válečných zajatců (vojenoplennyje). Ti si velice zručně počínali při další výstavbě několika velkých ubytovacích baráků. To všechno už vyžadovalo organizačního ducha. Toho člověka předem vybrali Němci z naší pankrácké či terezínské party. Stal se jím Josef Vik, bývalý úředník v sociálním zabezpečení, vězněný už od r. 1940 v několika věznicích a káznicích včetně samovazby pro přípravu velezrady. Z toho výčtu je zřejmé, že šlo o mimořádně zkušeného a odolného člověka. Ve stodole dostal přidělenou uzavřenou místnost, kde začal úřadovat. Vedl kartotéku a měl dokonalý přehled o celém prostoru, komandech a pohybu vězňů. Bylo až s podivem, jak důkladně byly transporty předem už z Prahy nebo z Terezína organizovány. Léta 1944-45 bylo období, kdy říše potřebovala výkonnou pracovní sílu, k tomu bylo zapotřebí dobré organizace. Vězeňskou samosprávu v lágrech předalo gestapo červeným vinglům, tedy politickým vězňům. Ti byli vzhledem ke svému vzdělání a dřívějších zkušenostech pro Němce zárukou bezchybné organizace práce, takže sami šetřili síly pro „vyšší úkoly“. Dříve vládli v koncentrácích „zelení“, věznění pro vraždy, krádeže a další zločiny, a to byla vláda daleko krutější, než vláda vězňů politických. Vingle jsme říkali malým látkovým trojúhelníkům, které jsme nosili na levé straně svých kazajek. Měly různé barvy podle důvodů k zatčení a uvěznění. Červenou měli političtí vězni, zelenou zločinci, zloději a vrazi, černou práce se štítící, růžovou homosexuálové, další barvy patřily už vzácnějším skupinkám, jako byli vyznavači některých církví, které nacismus odsuzovaly. Hodně bylo přirozeně válečných zajatců, u nás jedině sovětských, kteří měli jinou barvu, přesně si ji nepamatuji. Mezi politické vězně patřil i náš šrajbr, Josef Vik. Byl to chlap, který nikomu ze spoluvězňů nikdy neuškodil a svou určitou převahou nad některými primitivními dozorci dociloval v kritických chvílích někdy odvrácení tvrdého postihu vězňů za často malicherné přestupky. Již z Terezína měl k disposici úplný seznam všech vězňů, což svědčilo o tom, že německé vedení lágru mělo zájem o to, aby plánovaná fabrika skutečně fungovala a tolik potřebná výroba zázračné zbraně co nejdříve začala. Josef Vik uměl dobře německy, SS vedení nemělo v komunikaci s ním žádné potíže. Asi třetí den si mě zavolal, a ptal se mě, jako ostatních, na bývalou profesi. Vycedil jsem ze sebe, že jsem medik, ovšem ze třetího semestru. Josef na to prohlásil: Člověče, to je báječný, ty budeš doktorem, protože toho tu budeme moc potřebovat, nikoho jiného tu na ošetřovnu zatím nemám. V představě, že bych měl se svými chabými medicínskými vědomostmi kurýrovat lidi, se mi zatočila hlava. Octl jsem se neočekávaně mezi jakousi „elitou“ v rámci vězeňské samosprávy, do které patřili kromě písaře také kuchař, blokleitři, Lagerschutz a několik dalších funkcí. Ve srovnání s ostatními jsem měl ve své „výzbroji“ do nového zaměstnání velmi slušné jazykové vybavení: osm let ve škole němčinu a jakýsi veksl v německé rodině v Liberci, tři roky francouzštinu, ruštinu jsme trénovali s Miluší u rozené Rusky, emigrantky Anny Vasiljevny, a asi dva roky jsem se učil anglicky. Mohl jsem se dobře domluvit se všemi, kteří přicházeli v dalších, již masových transportech. První byli Francouzi a Belgičané, následovali Poláci, Litevci, Lotyši a samozřejmě Rusové. Zvláštní skupinu představovali Rusové. Zdálo se, že vydrží skoro všechno, byli vycvičeni na relativně malý přísun potravy. Vyráběli všelijaké předměty, tabatěrky a drobnosti ze dřeva, které velmi zručně měnili za chleba, polévku, i jiné produkty, s kterými se dalo dále obchodovat. Během dvou měsíců se počet vězňů rozrostl na dva tisíce, a nakonec žilo v táboře skoro 7000 lidí. Většina z nich pracovala na výstavbě velkých podzemních hal, určených pro výrobu V2. Maskované vstupy do podzemních prostor byly asi 500 metrů od bran tábora. Vězni-otroci tam každý den putovali ve skupinách po 100-200 lidí, za intenzivního dohledu stráží, s přídělem kusu chleba a margarínu. Voda nebo čaj se podávaly na místě z velkých kotlů. Společenské složení bylo hodně pestré. Mezi Lotyši bylo mnoho zemědělců, jinak tu byli dělníci různých profesí, intelektuálové, ředitelé různých podniků. Naštěstí pro moji „odbornost“ v medicíně byla mezi příchozími i řada lékařů, z nichž byli někteří velmi zkušení. Většina z nich se ocitla postupně v táborové ošetřovně. Od nich jsem získával v krátké době a za často i komických situací spoustu vědomostí. Největší oporou se mi stal Francouz Pierre Reine, který řadu let provozoval praxi ve Fontainebleu au Roses asi 30 km od Paříže. Našemu mimořádně fungujícímu kamarádství prospělo to, že Pierre neznal kromě francouzštiny žádný jiný jazyk, takže jsem se mu stal trvalým dolmetscherem při dorozumívání s nemocnými všech národností., za což mi on ochotně předával své zkušenosti z praktické medicíny. Mým přítelem se stal i Ivan Šumakov, vojennyj vrač pervovo ordina, jak on sám říkal. Pocházel ze Samarkandu a uměl stejně dobře uzbecky jako rusky. Znal válečnou traumatologii. Zpíval různé písničky, jedna z nich byla: Kartóška varit sa, kartóška žárit sa, kartóška tóže chóčet žiť…“ Učil mě i jiné, rozverné písničky, třeba študáckou: Molodaja gymnazistka synka rodila, joj joj molodoj, synka rodila, někermila, někojila, v morě brosila, joj, joj, molodoj, v morě brosila… Tak nějak a v tomto duchu ta písnička pokračovala v mnoha slokách. Asi to není rusky moc dobře, ale do paměti se mi tak uložila. Povídali jsme si taky o škole, o děvčatech a jeho válečných zkušenostech. Říkal, že na škole měli českého učitele, s kterým dobře vycházel. Vyprávěl o něm a vzpomněl si, že mezi jiným zkoušený žák řekl také AHA! Učitel ho opravil s tím, že je to neslušné: Eto po češsku ubornaja, tedy záchod. Váňa byl chlapík skoro o hlavu větší než já, s pravým dobromyslným ruským obličejem. Dumali jsme o tom, jak to s námi asi dopadne. Jednoho dne mě dojal nechtěným důkazem přátelství. Od brány přišel rychlý posel, heftling ve službě, se vzkazem, že se mám ihned dostavit k bráně. To mohlo znamenat moc špatnou zprávu, stávalo se, že byl někdo narychlo odvolán, a už ho potom nikdo neviděl. V tomto případě šlo naštěstí o nějaký nedostatek v mé dokumentaci „Pflegera“, a trvalo delší dobu, než mě vyslechli. Když jsem se vrátil na ošetřovnu, Ivanovi tekly slzy. Objal mě a šeptal: Frantek, Frantek Myslel si, že už se nevrátím. Bohužel, zmatek při odchodu z tábora později nás definitivně úplně oddělil. Po návratu do Prahy jsem mu psal rusky do Samarkandu, ale odpovědi jsem se nedočkal. Podobně to bylo i s jinými kamarády, např. s Pierrem Reinem. Jedině s jedním Holanďanem z Bastendorfu jsem si vyměnil pár dopisů. Vznik přátelství v lágru by bylo zajímavé téma. Atmosféra v táboře nebyla pro vznik přátelského vztahu příliš příznivá. Aby přátelství vzniklo, bylo nutné, aby se lidé častěji vídali, byli při práci na sobě závislí, případně si nějak pomáhali. Takové situace vznikaly jen někdy. Komanda, tedy pracovní skupiny, často měnily složení. Nedostatek jídla, nutnost šetřit silami, stále hrozící rizikové situace vedly k tomu, že většina lidí z aussenkomand se musela spoléhat sama na sebe a neohlížet se příliš na potřeby druhého. Určitá výhoda byla jen v tom, že jednotlivé bloky byly většinou osazeny lidmi stejné národnosti, kteří spolu mohli komunikovat, a měli mnoho společného z domova, svého minulého života. Zdravotnický blok neboli revír vznik přátelských vztahů mezi jeho trvalým osazenstvem docela slušně umožňoval. Nebyli jsme ohroženi nízkými teplotami, které vysilovaly ty, kteří museli za prací ven.

Měli jsme malou fysickou zátěž, více volného času, ale i zájem o dobrou spolupráci. Sice jsme byli z různých národů, většina uměla ale nějaké cizí jazyky, dorozumívací možnosti byly celkem slušné. . Jedním z nejzkušenějších doktorů byl Polák, který doma v krajském městě zastával funkci primáře chirurgie. Byl to drsňák, brzo poznal mé medicínské nedostatky. Jednou, když na stole ležel chlapík s flegmónou s lýtkem nabitým hnisem, mě zavolal: Franc, pojď se na něco podívat. Zkoumavě jsem se díval na tu nohu, on do ní náhle řízl skalpelem a proud hnisu mi chlístl až do tváře. Je vidět, že se v lágru někdy konaly i kruté legrace. Podobnou terapii, tentokrát bez legrace, jsem absolvoval sám. Na podzim roku 1944 mě postihly podkožní vředy. Bylo jich alespoň patnáct, na předloktí a na stehnech. Některé měly v průměru 3-4 cm, ten nejpovedenější absces měřil asi 8 cm. Potírání sulfonamidem nepomáhalo, takže jsem propadal beznaději. Vadil mi i estetický dojem, který na mé „pacienty“ moc blaze nepůsobil. Něco se dalo přikrýt rukávem a kalhotami. Asi po deseti dnech jsem vředy ukázal Pierrovi, který mi nabídl léčbu. Abscesy bolely, nedalo se v noci spát, takže jsem rád přijal, i když mi Pierre naznačil, že léčba nebude procházkou růžovým sadem. Po denním náporu práce jsme se do toho večer dali. Léčba spočívala v tom, že Pierre rozžhavil nad plamenem dlouhý nerezavý hřebík, a když měl náležitou barvu, svítil doběla, vzal ho do kleští, které dodal nějaký vorarbeiter a řekl Francois, teď se podrž, bude to trochu bolet! Rozžhavený hřebík vrazil do vředu, špičkou ještě trochu zakvedlal. Zákrok provázel samozřejmý nepříjemný zápach, ukončen byl obvazem z našich papírových fáčů. Zákrok sledovali dva pflegři, jeden Francouz a jeden Belgičan, kteří mě pro jistotu trochu přidrželi, kdybych nečekaně uhnul. Tohle se opakovalo ob den na dvou místech a kupodivu se asi za dva týdny přestaly další vředy dělat a ty ošetřené se zajizvily. Po létech se mi ujasnilo, že Pierre asi touhle metodou posiloval imunitu a obranyschopnost organismu, , který už se nedokázal bránit streptokokům, stafylokokům a dalším možným původcům kožní infekce. Pierrovi jsem pomáhal i při dalších netradičních medicínských výkonech. Šlo například o oživování zdánlivě mrtvých lidí, které nám nosili na ošetřovnu jejich kamarádi v mrazivých měsících na primitivních nosítkách po skončení práce v podzemní fabrice. Byli to lidé ztuhlí chladem, kteří se jen velmi zvolna a obtížně pohybovali, mívali puls kolem 40 i méně za minutu. Oživování bylo fysicky dosti náročné, pomalu jsme je ohřívali, masírovali, napájeli teplým čajem či vodou. Podstatnou roli jistě hrálo to, že šlo o silně podvyživené lidi s nepatrnou odolností vůči chladu. Některé jsme oživili jen v tom smyslu, že byli schopni pohybu a komunikace, nemohli jsme jim zajistit lepší výživu. Pro nedostatek místa na našem bloku jsme je po dvou až třech dnech museli předat na jejich blok, odkud je posti za pár dní vyhnali znovu do práce. Jejich osud jsme sledovat nemohli. Jistě se často z podzemní fabriky vraceli jako mrtví, které už nám nenosili. I v tomto případě vzbudil ve mně Pierre respekt svou lékařskou morálkou a vůlí pomáhat i lidem s malou nadějí na záchranu života, i když to znamenalo nemalé fysické úsilí ošetřujícího. Ke konci války měli naši „ochránci SS“, kteří nedaleko bydleli i se svými rodinami, někdy nouzi o lékařskou pomoc, protože v té době byli jejich vojenští lékaři buď na frontě nebo na důležitějších místech. Stalo se, že jednomu z vedoucích SSmanů onemocnělo dítě, a večer nebyl jejich lékař k disposici. Náš lagerältester, kterého vedení lágru dobře znalo a v této době hodně potřebovalo, zapátral po dobrém doktorovi v řadách vězňů. Od našeho šrajbra Josefa Vika se dozvěděl, že takový zkušený doktor existuje a jmenuje se Reine, Francouz. Lagerältester ho nabídl jako okamžitou možnou pomoc. Protože ale Pierre Reine německy neuměl, musel jsem s ním jako překladatel. Tak jsem se dostal k tomu, že jsem s francouzským lékařem putoval do SSáckého sídla. K dítěti samozřejmě pustili jen potřebného doktora a teprve, když byl s vyšetřením hotov, dostal jsem se k tomu, abych tlumočil jeho nález a odborné rady. pak nás zase odvedli do lágru. Už nevím, jaký efekt měly Reinovy rady, příští den už byl německý doktor k disposici a léčby se ujal. Ukázalo se, že když Ssákovi teklo do bot a šlo o jeho dítě, zapřel se a byl schopen požádat o pomoc i nepřítele říše. Zdravotnické prostředky představovala bedna se „zdravotnickým materiálem“, která dorazila záhy po našem příchodu do tábora. Bylo v ní pár nástrojů, mezi nimi zubní kleště, které jsem taky párkrát použil, obvazový materiál představovaly role jakéhosi krepového papíru, k desinfekci sloužila jódová tinktura. Dále tam bylo několik dlah na zlomeniny, dva skalpely, jehelec na šití ran a hedvábné vlákno. Z léků bylo k disposici malé množství aspirinu a dvě lahve prontosilu k ošetření ran. S tím jsme ale museli moc šetřit. Hygienická opatření lágru spočívala v pokusech o likvidaci všudypřítomných nebezpečných vší. Vždy za několik týdnů se konala tzv. Läusekontrolle. Před několika pflegry, sedícími v řadě, putovali všichni vězni jako na přehlídce, spustili kalhoty, a my jsme na obnaženém genitálu pomocí špátle hledali vši. Tam, kde se našly, podstoupil postižený oholení břitvou. Na to tam už byli naštěstí holiči, vybraní po příjezdu do lágru podle původního povolání. Vši jsou přenašeči nebezpečného infekčního onemocnění, skvrnitého tyfu. V podstatě šlo tedy o preventivní opatření, které mělo zabránit možné epidemii mezi vězni. Nelze vyloučit ani to, že SS vedení lágru mělo na paměti i ochranu vlastních lidí, našich strážců, a také si bylo vědomo, že by vzniklá epidemie silně ochromila pracovní schopnost vězňů, čímž by bylo zpomalen postup důležitých podzemních prací. Jak přežít vězení a KZ? Moje zkušenosti z Terezína, Buchenwaldu a Zwieberg ukazovaly, že hlavním momentem byl příslušný pohyb, který musel vězeň udržovat, aby oko pohůnka bylo uspokojeno. Platila universální zásada „Alles im Laufschritt“. Při dodržování tohoto pravidla jsme na tom byli nejlíp my mladí, zvláště ti sportovně trénovaní. Posty uspokojilo, když vězeň kolem nich prolétl jako hvězda padající z nebe. Člověk se nesměl zastavit a koukat kolem. Důsledkem takové chyby bylo sto klencáků nebo rány klackem. V roce 1944 byla už dost optimistická nálada. Podle chování postů a příznaků blížící se fronty jsme poznali, že náš DKV už není tak daleko. K pozvednutí nálady přispíval zvýšený tlak spojenců, nad našimi hlavami často přelétaly stíhačky a bombardéry. Zmatek v řadách Němců jsme zažili, hlavně zpočátku, když se na obloze objevil stříbrolesklý, bombě podobný předmět, padající na naše hlavy. Bachaři šli ihned k zemi, nebo skákali do všelijakých děr. „Bomba“ letěla ovšem velmi zvolna, ve vzduchu se všelijak točila, a brzy se ukázalo, že jde o prázdné nádrže od leteckého benzínu, které letadla odhazovala. Po prvních zkušenostech byly tyto falešné bomby snadno rozpoznatelné. Pokud nějaká spadla na území lágru, tak o ní posti už neměli zájem. Vězni, hlavně Rusové, z nich vylívali zbytky benzínu, na kterých večer vařili své improvizované pochoutky. Rád vzpomínám na Štědrý večer 1944, kdy jsme seděli s Josefem Vikem za hluboké tmy před blokem a pozorovali nádhernou hvězdnou oblohu s hřejivým pocitem, že se naše DKV nezadržitelně blíží. Bomby ovšem nebyly vždycky jen falešné, pouhé nádrže od benzínu. Ty pravé na lágr nepadaly, což zřejmě svědčilo o tom, že byl na mapách spojenců dobře zaznamenán. Horší to bylo s kulometným napadením vlaků. V jednom z prvních měsíců roku 1945 přišel náhle od brány rozkaz, aby se tam dostavilo dvacet vězňů s lopatami a krumpáči. Nedaleko od plotu tábora museli vykopat hlubokou jámu, pak přijely dva náklaďáky a když se otevřely postranice, vysypaly se z nich desítky mrtvých těl, které musely být pohřbeny. Později jsme se dozvěděli, že šlo o transport lidí z Belgie nebo Holandska, kteří byli po zatčení gestapem určeni k uvěznění v našem lágru. Transporty používaly vlaky s nákladními vagóny. Spojenečtí letci pokládali vlak za vojenský transport a napadli ho hloubkovým náletem. Výsledek byl otřesný. Uvědomili jsme si, jak je riziko války nevyzpytatelné. Sám jsem měl ohledat oběti a identifikovat ještě možné přežívající, bohužel, nikdo nejevil známky života. Na tuhle svou „medicínskou“ činnost nikdy nezapomenu. Nejhorší chvíle při svém působení pflégra, nebo „doktora“, jak říkali kamarádi jsem ale zažil, když za mnou přišel blokältester českého bloku s požadavkem o pomoc. Znali jsme se dobře, pomáhal nám často „uklidit“ na lůžko na pár dní ty, které jsme s doktorem Reinem vytáhli z nejhoršího před smrtí zmrznutím. Postů se moc nebál, byl i v dobrém kontaktu s vězeňským komunistickým vedením, měl vždycky dobré zprávy o dění na válečném poli díky stykům s civilními obyvateli městečka. Týden před tím utekl jeden z českých „zelených“. Předpokládalo se, že zatoužil po svobodě a návratu domů a zmizel při večerním návratu z práce. Bylo to sice už za tmy, stejně se ale při sčítání u brány přišlo na to, že chybí. Starší českého bloku mě ale požádal, abych se s ním šel na chvilku projít. Bylo to jinak: tu noc, co vězeň zmizel, podhrabal se pod český blok, pak pracoval, možná s nějakou pomocí, na rozšíření díry a na jejím zamaskování. Sháněl ale jídlo, takže se o jeho skrýši brzo dozvěděl i vedoucí bloku. Proto mě v noci vyhledal a žádal na mě, abych „jako doktor“ jim dal nějaký lék, kterým by nešťastníka tiše sprovodili ze světa. Byla totiž oprávněná obava, že pokud uprchlého vězně vyčenichají psi Lagerschutzu nebo postů, odnese to vedení bloku. Hrozilo i oběšení či zastřelení osazenstva celého českého baráku. Zklamal jsem je, nic takového, co potřebovali, jsem ve své chudé farmakologické výbavě neměl. Po jistě nelehkých úvahách se rozhodli k tomu, že uprchlíka v jeho díře uškrtí. Jak se zbavili těla, zůstalo už asi jejich tajemstvím. Dodatečně jsem uvažoval, co bych dělal, kdybych nějaký „jed“ měl. Sotva bych si ale asi vzpomněl na Hippokratovu přísahu, kterou jsem měl potvrdit při budoucí promoci. Nejtvrdší způsob trestání uprchlíků a zastrašování dalších jsem zažil několikrát předtím. V neděli, kdy se nepracovalo, museli všichni vězni lágru nastoupit a v řadě projít kolem těla na velkém stromě (Todeseiche) visícího uprchlíka. Dva bachaři se přitom dívali, jestli na mrtvého koukáme, jinak padla rána. Bachaři často veřejně trestali i ty, kteří se dopustili krádeže. Šlo buď o jídlo, nebo suroviny, jako brambory, které se daly ukrást při cestě z práce. Chyceného zloděje (nejčastěji to byli Rusové a Ukrajinci) svázali s rukama za zády a nacpali do úzkého vysokého sudu, z kterého koukala jen zadní část těla. Pak se vystřídalo několik lágršuců nebo bachařů s bejkovci a mlátili do toho chudáka několik minut, až přestal řvát. Pak teprve sud povalili a tělo vytáhli. Následky tohoto trestu jsme několikrát ošetřovali na revíru, stavěli jsme krvácení a na nejhorší místa přikládali studené obklady. Uložení těžce postiženého na zdravotnickém bloku bylo dost riskantní, dozorci občas prováděli kontroly „uznaných“ nemocných a když zjistili, o koho jde, tak ho z revíru vyhnali. Nás jednou zachránil od postihu Lagerältester. Jako v řádně vedeném špitálu jsme vždycky po jednom drželi noční službu. Jednou se mi stalo, že se kolem půlnoci náhle otevřely dveře a dovnitř vešel Rus. Byl to chlap atletického typu, jednou jsem ho zahlédl v ruském bloku. Jmenoval se Gennadij. Díval se na mě nepříčetným pohledem a řekl něco jako Choču domoj a němogu. Znaješ čto: beri pistolku a strelaj suda a ukazoval na spánek své hlavy. Marně jsem mu vysvětloval, že žádnou pistoli nemám, on jen stále opakoval své Strelaj suda. Byl velmi neklidný, chvílemi agresivní. Byla hluboká noc, byli jsme ve služební místnosti úplně sami. Nemohl jsem nikoho zavolat, ostatní pflegři spali na svých blocích, dělat hlasitý poplach se mi nechtělo. Nevěděl jsem, co můj noční „pacient“ udělá. Vydržel jsem ten nervák do rána, kdy přišli první z naší party. Váňa si ho vzal do parády, snažil se ho uklidnit. Odešel jsem něco vyřídit na český blok, a když jsem se asi za hodinu vrátil, řekli mi, že visí na drátech plotu. Bylo skoro neuvěřitelné, že při jeho mohutné postavě dokázal proskočit malým oknem a šel přímo na elektrické dráty. Jedním ze zajímavých lidí v lágru byl i Zahnarzt, vězeň, který objížděl venkovní komanda Buchenwaldu a spravoval zuby, v té době postům i vězňům. Fungoval současně jako spojka mezi centrálním komunistickým vedením lágru a pracovními komandy a dodával informace o postupu bitevních front a pravděpodobně také tajné informace o tom, jak se má postupovat v době, kdy se zhroutí nacistická obrana a kdy Němci budou nějakým způsobem likvidovat jednotlivé tábory pravděpodobně i s jejich živým inventářem. Dozvídali jsme se to jen z kusých informací. Bylo jasné, že se SS vedení táborů pokusí o zahlazení stop, což znamenalo přímé ohrožení nás, vězňů. Dilema tedy bylo – máme vyčkat na vývoj situace v blížících se frontách, nebo riskovat a aktivně a organizovaně se připravit na odpor, pro případ, že by se SS vedení rozhodlo pro naši likvidaci.

Zvláštní zmínku si zaslouží postava Miervaldise Berzins-Birze, který přišel do tábora Zwieberge až v listopadu 1944 ve skupině asi 250 vězňů. Výchozí stanicí pro ně byl nacistický koncentrační tábor Salaspils nedaleko od lotyšského hlavního města Rigy, kde pracovali při výstavbě nového letiště. Vzhledem k tomu, že se blížila fronta a bylo nebezpečí obsazení tábora sovětskou armádou, bylo narychlo evakuováno několik set vězňů směrem na západ. Část se ocitla právě v našem lágru. Tady byl pro ně vystavěn nový blok a pracovně byli zařazeni do přípravy podzemních prostor pro výrobu už zmíněných „nových“ zbraní. Miervaldis byl spisovatel, Birze byla zřejmě umělecká přípona k jeho vlastnímu jménu. Jak jsem se později dozvěděl, byl už tehdy autorem satirického románu. V publikaci Mahnmal Zwieberge ( lit. 2.) popsal velice živě činnost v našem lágru. Ta spočívala v tom, že pomáhal nám už „zavedeným“ zdravotníkům při ošetřování nemocných a při práci zraněných krajanů v naší ambulanci. Tam jsem se s ním dostal do bližšího kontaktu. V uvedené publikaci se zmiňuje o našem vztahu: „ Prvním mým přítelem v ambulanci se stal Čech a student medicíny František Havránek“. Zmiňuje se také o dalších členech našeho týmu, jejichž jména uvádí často nepřesně. Popis nelidských podmínek při pracích v podzemí vyznívá zřejmě záměrně velmi kontrastně s popisem přírodních krás krajiny Harzu. Nezapře v sobě spisovatele a básníka. Mezi jiným se zmiňuje i o Zahnarztovi, jehož jménu Kurt Kohler na rozdíl ode mne zaregistroval. Také poznal vedlejší činnost zubaře, o které jsem se zmínil, tedy práci jakési spojky mezi vězeňským komunistickým vedením centrálního lágru a naším Aussenkomandem, kde byl hlavní postavou Lagerältester, Hans Neupert. Připomíná také, že jsem se já, Miervaldis a Zahnarzt sešli k jakési konspirativní schůzce o možnostech vězeňského aktivního odporu při realizaci možné likvidace nás vězňů ještě před příchodem Američanů. Berzins se jako chůze schopný účastnil stejně jako já „pochodu smrti“ směrem na východ. Označení „Pochod smrti“ vychází z odhadu několika zúčastněných, podle kterého bylo zastřeleno nebo zemřelo vyčerpáním asi 2000 lidí. Zajímavé je, že se Miervaldis nezmiňuje o tom, jak unikl ze svého pochodujícího útvaru. Asi se mu podařilo utéct. Záleželo na tom, v jakém stupni demoralizace byli strážní posti ale i vedoucí Ssmani. Podle dodatečných zpráv o ukončení tohoto pochodu se ukázalo, že cesty jednotlivých skupin se značně rozcházely, stejně jako chování našich dohlížitelů. O tom svědčí i můj případ, popsaný v další kapitole. Na rozdíl od nedostatku ve vyprávění Berzinse jsou informace Lagerältestera Neuperta přesnější a dosti dramatické (str. 42 MZ). Uvádí, že druhý den pochodu rozdal mezi dosažitelné vězně jim určený příděl kuřiva ( tabák, cigarety), přestože to bylo vedením SS zakázáno. Proto měl být následující den zastřelen. Byl ale varován podřízeným velitele SS. Dlouho čekat nemohl a proto se rozhodl hned té noci spolu se svým kamarádem uprchnout z transportu. To se stalo buď 10. nebo 11. dubna. Uvádí i cílovou adresu svého útěku a také to, že vrátit se do lágru v Zwiebergách už nebylo možné pro jeho obsazení Američany. Do cíle, svého starého bydliště, dospěl až 18. května. Jeho další osudy byly pro něho, jako aktivního člena komunistické strany a odpůrce nacistů, vězněného od roku 1933, velice nepříznivé. V červnu, už doma, byl pro podezření z válečných zločinů zatčen Američany a teprve po 25 měsících propuštěn jako nevinný. Pak nastoupil znovu svůj boj, jak sám uvádí, za mírové hnutí v NSR v rámci komunistické strany až do srpna 1956, kdy byla zakázána. Jeho zpověď byla uveřejněna až ve sborníku M.Z. z Langensteinu v DDR v šedesátých letech (str. 24). Pokud se týče Berzinse, naše vztahy pokračovaly potom, co jsme se setkali v Halberstadtu, až po skončení války za vlády NDR. Nejdříve přijel Miervaldis se svou ženou do Prahy na pozvání Spolku osvobozených politických vězňů. Jeho žena byla ředitelkou sanatoria pro léčbu tuberkulózy, lékařka. Spolu se seznámili právě v sanatoriu, kde on se léčil pro podezření na toto onemocnění. My jsme je s Miluší navštívili o rok později. Bydleli velmi blízko hlavního města Rigy, ve vlastní vile. Miervaldis neměl Rusy rád, protože po válce se k nim houfně stěhovali, pro lepší životní úroveň Lotyšska. O tom svědčí současné statistické údaje, podle kterých žije v Lotyšsku 58% Lotyšů a 30% Rusů Když jsme se loučili, dal mi na památku keramickou figurku lotyšského čerta, která měla symbolizovat jejich zemi nebo město. Hodně se v té době vyvážela. Řekl mi, že by byl hrozně rád, kdyby mohli Lotyši ke každé téhle figurce „přibalit“ jednoho Rusa. Protože neměl rád ruštinu, bavili jsme se a později i dopisovali německy.

Cesta zpátky. Rychle postupující americká armáda se stala pro nás nadějí a pro Němce zdrojem obav. Nejdůležitější otázkou, která nás zajímala, bylo co bude s námi ještě před příchodem Američanů. Bylo málo pravděpodobné, že by vedení a ostraha lágru vyčkala až do jejich příchodu. Hned by se vidělo, jací byli věznitelé, a kdo jsou vězni. Zdravotní stav vězňů by ihned příchozí seznámil s metodami, které byli proti nim používány, viděli by desítky vychrtlých a nemocných lidí, což by mohlo Američany vést k přímému účtování s Němci. Jiná možná varianta byla, že nás strážci postřílejí a sami zmizí. Živé byly i obavy, že nás mohou nahnat do podzemních prostor fabriky, kde by zbytek práce vykonal dynamit, i když také ne zcela beze stop. Několik tisícovek mrtvých vězňů by asi vítězové objevili, krutost takového řešení by zase mohla vést Američany k náležité odvetě. To vedlo vedení SS k jinému způsobu likvidace lágru. Spočíval v tom, že Němci dali veškeré pohybu schopné osazenstvo nahnat na poslední apel, na kterém jsme byli rozděleni do skupin po pěti stovkách, které postupně opouštěly tábor. Pochod vedli Ssmani na motorkách, po obou stranách nás provázeli strážní vojáci s puškami a udržovali skupinu jakž takž v šestistupech. Když se blížil večer a v blízkosti byl vhodný prostor pro přenocování, strážci pochod přerušili. Vhodný prostor – to byl prostě rovný kus země, nějaká louka, paseka v lesích, fotbalové hřiště, místa volná a přehledná, která mohl střežit v noci menší počet ozbrojených strážců. Spalo se pochopitelně pod širákem, a jedinou možností, jak se zahřát, bylo, že se několik lidí položilo těsně vedle sebe. Pod hlavu jsme si dávali kus obleku, šťastnější ukořistili někde i kus deky. Kdo byl až dosud trochu líp živený a vychovaný trampingem, jako já, ten to přežíval bez větších problémů. Horší to měli starší a těžce podvyživení lidé. Náš denní pochod měl v podstatě vojenský charakter, vždy dvě hodiny se pochodovalo, pak se patnáct, někdy i víc minut odpočívalo. Fasuňk byl stále uniformní – ráno dostal každý kus těžce stravitelného chleba, kousek margarínu a asi půl litru teplé tekutiny, označované za kafe, a s tím musel vyjít celý den. Takhle to fungovalo první tři až čtyři dny. Malým povzbuzením při téhle krušné cestě byla příhoda, kterou jsme prožili, když jsme překročili jednu říčku po mostě, který hned potom Němci předem připravenou náloži zničili. Když jsme ušli snad 300 metrů, dorazil na protější stranu řeky americký tank. Zaslechli jsme třesk výstřelu a vzápětí padl k zemi jeden z postů, kteří nás po straně ve vzdálenosti asi deseti metrů doprovázeli. Žasli jsme, co může osamělý tank a dobrá muška střelce při takové zjevně sólo akci udělat. Naše procesí bylo velmi dlouhé. Přesto jsme my, kteří jsme šli v prvních skupinách, slyšeli zezadu občasné výstřely z pušek. Šly o nich různé fámy a tak jsem se při jednom z noclehů, kde se sešlo vždy několik skupin, zařadil ráno na konec. Při množství lidí a zmatku, který ranní start doprovázel, to nikdo nemohl zjistit, protože lidi byli tak promíchaní, že se už vzájemně nepoznávali, a to se týkalo i hlídačů. Brzy dopoledne jsem zjistil, že značná část lidí nestačí rychlosti postupu a zůstává v posledních řadách. Pokud se dokonce úplně od skupiny oddělili, zesílená parta postů se snažila je kopanci a pažbami pušek přinutit k tomu, aby dohnali ty vpředu. Některým slabým chudákům, kteří nestačili tempu, pomáhali jejich kamarádi, vedli je z obou stran, snažili se je dostat ke skupině aspoň k termínu večerního klidu a odpočinku. Toho dne, co jsem byl na konci transportu, jsem pomáhal společně s Josefem Traxlerem vést Čecha Eduarda Uhra (str. 44 sborníku M.Z.). Dočkal se s naší pomocí večera a tak jsem se v noci zase vrátil kupředu ke své skupině. To bylo dne 12.4.1945. Ty, co už se vůbec na nohou neudrželi, postihl krutý osud. Závěrečná skupina stráží měla nařízeno, že po nás nesmí na silnici zůstat žádný nemohoucí živý, a proto je zastřelili. V závěsu poslední skupiny jely nákladní vozy, které nakládaly mrtvé a odvážely. Bylo jasné, že neschopnost chůze znamená jistou smrt. Přestože jsme byli mnozí v poměrně dobré kondici, pocit krize, hlavně v nočních hodinách narůstal. Ti, kteří viděli a cítili svobodu na dosah ruky, se pokusili dostat se útěkem ven ze střeženého území. Nebylo to zas tak moc obtížné, dařilo se to v hluboké noci a za deště. Co se stalo s těmi, které zadrželo místní četnictvo, jsme se pochopitelně nedozvěděli. Občas jsme zaslechli střelbu, asi od našich strážců, kteří zahlídli prchajícího. Riziko transportu bylo ale i v tom, že noci využívali hladoví spoluvězni ke krádežím. Byli to zvláště Rusové, kteří kradli spícím, často přímo zpod hlavy jídlo i části oblečení. Při takovém pokusu o krádež došlo potom zhusta ke rvačce, na kterou reagovala ostraha i ostrou střelbou z pistolí. Uvažovali jsme tedy o tom, zda by nestálo za pokus z tohohle kotle nějak zmizet. Úplná náhoda pomohla nejen mně, ale i několika dalším Čechům. Transport provázela dost dobře vybavená kuchyně na několika vozech, která připravovala jídlo pro SS a další ostrahu. Šéfkuchařem téhle kuchyně byl nám dobře známý český kuchař, který už v lágru vařil pro naše německé „ochránce“. Jednoho večera, když jsme dorazili na nějakou lesní paseku a chystali se ulehnout, přišli tři vojáci s tímhle kuchařem, který u naší skupiny nahlas zavolal: Pozor, Češi, potřebuju šest chlapů a dodal Zum Kartofelschälen, to pro naslouchající posty. Byl jsem šťastnou náhodou nablízku a tak jsem neváhal a vyrazil jsem ke kuchaři. Šest nás bylo v okamžiku a kuchařovi zbývalo jen zjistit, zdali jsme požadovaní Češi. Později jsme pochopili, že jeho čin měl pozadí – znal situaci v transportu a chtěl nám pomoci. Tak jsme na jakémsi statku oloupali kupu brambor, posti se o nás nestarali. Když jsme byli hotovi s prací, byla už tma. Kamarád kuchař nám řekl: kluci, kdo chce, může vylézt nahoru po žebříku do stodoly, je tam spousta sena. Ráno počkejte, až kuchyň odjede. pak slezte dolů a zkuste požádat sedláka o nějakou práci. Další už nechám na vás, já už budu pryč. Tak začala další, mnohem pestřejší část mé cesty domů. Co se stane ráno, jsme netušili. Čekali jsme asi dvě hodiny po odjezdu kuchyně a pak jsme poněkud váhavě slezli dolů. Se mnou byli: Friedman, v civilu majitel stěhovací firmy v Praze, jeden krejčí, jehož jméno jsem zapomněl, dříve krejčoval ve Vídni a uměl perfektně německy, další kuchař naší lágrové kuchyně a Standa Černý. Předem jsme se domluvili na historce o tom, že jsme čeští dělníci, kteří pracovali v Halberstadtu a byli „uschováni“ v lágru, protože přišli při bombardování města o doklady. Nedalo se zjistit, jestli nám sedlák věřil, spíše ale ne, neboť nám hned oznámil, že žádnou práci nemá a že musíme odejít. Přesto ale projevil solidárnost tak, že nás pozval na snídani s krásně vypečeným chlebem a čerstvým máslem, což už jsme dlouho neochutnali. Za tuhle dobrotu jsme mu oznámili, že odcházíme za svým transportem, že jsme jen zaspali. Prosili jsme ho, aby nám sdělil směr, kudy odešli a jméno nejbližších dvou vesnic v našem východním směru. Pak ale přišel okamžik, kdy jsme si mysleli, že je všechno ztraceno. Za námi zaburácela motorka, na ní seděl SS man dobře známý z lágru, asi unterscharführer, zastavil, a ptal se wohin? Na informaci o škrábání brambor a zaspání po odchodu transportu ani nemrkl, jen povídal – tak si pospěšte. Našlápl motorku, řekl já tam taky jedu a zmizel. Tahle příhoda s pravým esesákem nás utvrdila v přesvědčení, že se Němcům před blížícími se Američany už hodně stáhla řiť, a že naše další putování už nemusí být tak rizikové, jak se nám zdálo ještě ráno. V té chvíli měl náš pochodový útvar značný náskok. Řekli jsme si, že se neuštveme, že ho k další existenci nepotřebujeme, a naše přítomnost tam už by nám neprospěla. Tak jsme se sami vydali dál, na východ, domů. Před obcí Düben nás čekalo překvapení. Na liduprázdnou silnici se najednou z městečka vyhrnul hustý dav lidí. Spěchali, a v očích měli strach. Jeden z nich nám prozradil, že utíkají před sovětskou armádou, která se údajně rychle k jejich městu v podobě tankového předvoje – Panzerspitzen – přibližuje. Postavili jsme se na zvýšený val u silnice, zírali na ten průvod, a v našich myslích se rozhostilo zvláštní zadostiučinění, protože jsme konečně viděli taky Němce prchat. V průvodu byly i matky s kočárky, pocity byly smíšené. Octli jsme se v zóně nikoho, ruská armáda ještě nedorazila, Američané byli daleko. Když nejhustší část průvodu přešla, pokračovali jsme cestou k městečku. Na domech vlála bílá prostěradla, svědčící o tom, že se vzdávají už bez pokusu o obranu. Občas jsme před domem viděli pár babek a dědků, kteří měli asi pocit, že se jim už nemůže nic stát, a že Rusové budou mít jiné starosti, až jejich tanky do městečka dorazí. Prošli jsme celým městem, ale ruská armáda nikde. Občas kolem projel německý vojenský náklaďák s kulometem na zádi. Nás si nevšímali, měli jiné starosti. Naše první setkání se sovětskou armádou bylo skoro neskutečné. Když se před námi objevila další vesnice, uviděli jsme vojáka na koni s flintou přes rameno, který nejevil žádné známky ostražitosti. Jen tak se pomalu projížděl a hleděl někam do dáli. Když nás uviděl, namířil si to přímo k nám. Ukázalo se, že jde o sovětského vojína. Když přijel až k nám, řekli jsme si „zdrávstvujtě“ a ptali se ho, kde jsou Němci a kde „naši“. Mávnul rukou směrem k vesnici, asi myslel „ty naše“. Pak se nás zeptal: „ u vas časy?“. V té době jsme se ale řídili podle slunce a já jsem existenci svých hodinek utajil. Když uslyšel, že žádné nemáme, vyhrnul rukávy, aby dokumentoval, o co vlastně běží. Viděli jsme, jak obě předloktí a snad ještě výše, jsou posázená hodinkami. Pochopili jsme, že jde o jakéhosi „soukromého sběratele“, který doufal, že u nás bude mít stejné štěstí, jako měl u zbylých Němců ve vesnici, a že sbírku rozmnoží. Vypadal jako vystřižený z nějaké grotesky, nechápali jsme, jak může voják na postupující frontě opustit svou jednotku, a vydat se na sběratelskou procházku. Trochu rozpačitě jsme se rozloučili, a vydali se na další cestu. Teprve těsně před vsí jsme narazili na skutečnou známku té pravé armády. Bylo to kulometné hnízdo se čtyřmi vojáky, kteří dalekohledy prohlíželi okolní komunikace. Zvědavě se na nás dívali, když jsme se přibližovali. Když jsme jim vysvětlili, kdo jsme, tedy utečenci z německého koncentračního tábora, roztáli a snášeli, co mohli: cigarety, chleba, konzervy, nabídli čaj, který si právě vařili, a chtěli slyšet, kdo jsme, a kam směřujeme. Pojem „Češi“ měl u nich asi dobrý zvuk. Procházeli jsme od jednoho ruského obraného stanoviště k dalšímu celkem bez problémů, a s postupujícím šerem jsme se zastavili u jednoho zemědělského stavení a požádali osamělého majitele o nocleh. Vyhověl nám bez řečí, dokonce nás uvedl do slušně zařízeného bytu, a tak jsme po dlouhé době zalehli do měkkých a čistých postelí, o kterých se nám před nedávnem jen snilo. V noci dorazily další armádní jednotky, a tak jsme se ráno, po noci blaženého spánku, ocitli uprostřed ruské armády. Ze zóny nikoho jsme vpluli do ruské okupační zóny. Majitel statku, ve kterém jsme se vyspali, nám dokonce nabídl, abychom u něj zůstali. Viděl, že umíme rusky, najednou jsme byli vítanými hosty, kteří mohli i pomoci. Příležitost k tomu se naskytla velice brzy. Večer jsme se setkali i s jeho ženou – byla středního věku, po selsku oblečená, milá, jen trochu zdrženlivého chování. Ráno jsem ji potkal, a skoro jsem se zděsil: obličej měla pomazaný nějakou černou špínou, oblečená do špinavých šatů, vypadala jako sešlá stařena. Ukázalo se, že převlek měl svůj promyšlený smysl. Když jsme se chystali na obhlídku okupovaného města, přiběhl najednou náš hostitel zděšený a rozčileným hlasem mě žádal, abych šel s ním a pomohl jeho ženě. V místnosti byli tři ruští vojáci a mezi nimi jeho žena. Smysl celé scény byl hned jasný. Těžko bych rusky vykládal chlapům, aby se ovládali. Jejich armáda vítězila, byli dlouho z domova a bez sexuálního vyžití, měli málo času. Pod rouškou maskování za šeredu objevili docela pěknou ženu, jistě vhodnou k tomu, aby jejich touhy ukojila. V téhle situaci jsem jako ochránce úplně selhal. Když jeden z vojáků pochopil můj záměr, vytáhl pistoli a ukázal na dveře. Další vývoj toho dne byl rychlý, náročný na rozhodování. Na dvoře statku stálo několik sovětských tanků, jejich posádky se krátce občerstvovaly před další cestou. Když poznali, že se s námi rusky domluví, ptali se, kam směřujeme. Měli namířeno taky na Prahu. Po krátké poradě nám nabídl velitel jejich skupiny, jestli nechceme jet s nimi, že můžeme po jednom nastoupit do tanku a pravděpodobně už další den budeme v Praze. Naše porada byla krátká a vzrušující. Shodli jsme se na názoru, že když jsme se se zdravou kůží dostali až sem, že by nebylo zrovna moudré podstupovat poměrně vysoké riziko cesty v bojovém tanku. Jednotka v řevu motorů v krátké době odstartovala. Při našem dalším putování jsme viděli, že naše rozhodnutí nebylo zase až tak špatné, přestože nabídka byla velice lákavá. Cestou jsme viděli dva sovětské tanky, ohořelé po krátkých bitvách s německými jednotkami, o čemž zas svědčily mrtvoly Němců kolem. Jakmile přejely tanky, nastal přesun trénu, jela nákladní auta a vozy, tažené koňmi, plné vojenského materiálu a potřebných zásob. Nechtělo se nám doprošovat se kočích, Friedmanna napadla geniální myšlenka. Zabavili jsme sedlákovi bryčku i s koněm. Nalodili jsme se se svými zásobami do bryčky a vecpali do skuliny v dlouhé řadě jedoucích povozů. Šlo to dobře, Friedmann dobře kočíroval, byl z domova zvyklý na koňské potahy a koňům rozuměl. Naše cesta vedla přes Riese, Dippoldswalde až na Zinnwald, kde už jsme byli vlastně skoro doma. Mám z tohoto úseku našeho romantického putování několik vzpomínek. První je nepříjemná, až hrozivá. Všechny vysoké stromy, hlavně smrky, byly jaksi zaminované, měly ve výši 1-2 m. záseky v kmenech a v těchto místech byly nálože s trhavinou. Takhle bylo ošetřeno několik kilometrů lesa ještě někde na německém území. Nikdo nám nedovedl vysvětlit, proč tohle opatření nebylo využito k obraně a silničním zátarasům z německé strany. Nikde nebyly padlé kmeny, ani o kus dál odtažené. Usoudili jsme, že vojenská operace sovětské armády byla tak rychlá, že už na obranu nezbyl čas. Po příčinách záhady jsme neměli čas pátrat, jenom nás trochu přecházel mráz, když jsme si představili, že ty stromy by kdykoli mohly začít padat. V jedné vesnici v oblasti Dipoldiswalde odpočívala větší skupina trénu. Hemžila se tam spousta koní, vozů a vojáků, z nichž řada byla snědých a šikmookých, odněkud z východních částí Svazu. Náš konvoj se v zácpě na chvíli zastavil. V té chvíli přiběhl k naší bryčce voják a zeptal se mě: kakoje vremja? Automaticky jsem natáhl levou ruku a vojákovi dal nahlédnout na ciferník. V mžiku mi serval hodinky a zmizel v davu. Dost mě to namíchlo, protože ty hodinky mě provázely po celou dobu mého putování po německých lágrech. Gestapo mi je nezabavilo asi proto, že přepychově jistě nevypadaly. Řekl jsem našemu „kočímu“, aby vyjel z řady a zastavil. Ptal jsem se vojáků, kde je jejich „komandir“. Ukázali mi ho. Trochu vzrušeně jsem si mu stěžoval na tohle loupežné přepadení. Velitel projevil pochopení a žádal mě, abych mu pachatele ukázal. Ale ukažte v tom zmatku na některého z vojáků. Ani jsem si jeho podobu nepamatoval. Když viděl moje rozpaky, řekl: Ničevo, beri, katorie chočeš? Vyhrnul rukáv kazajky a ukázal řadu již „ organizovaných“ hodinek. Hlavou mi blesklo – když ne moje, tak žádné. Komandirovi jsem poděkoval, že cizí nechci. Pokračovali jsme v cestě domů bez hodinek. Další noc nás zastihla v hlubokém lese už asi v hraniční oblasti. Po nějaké bombě tam byl na silnici velký kráter a kolem slušný zmatek při přejíždění této hluboké jámy. Konvoj vozů se zastavil, přejezd řídil nějaký důstojník. Nechtěli jsme situaci komplikovat, odbočili na horizontální cestu stranou. Když jsme unikli z místa hluku, křiku kočích a řehtání koní, uložili jsme se ke spánku. Deky i polštáře jsme měli s sebou, rozložili je kolem bryčky. Kobylka dostala žrát, a všechny nás hlídal vlčák, kterého sehnal Friedman kdesi po cestě. Ale neuhlídal. Sotva jsme usnuli, vzbudil nás hluk. Odváděli našeho koně. Ruská šarže vedoucí akci nám vysvětlila, že sovětská armáda koně zabavuje, a že nám výměnou poskytnou koně svého, který si poranil nohu a byl pro armádu nepoužitelný. Cesta zpátky – v bryčce z Drážďan přes Krušné hory. Ráno náš vozataj koně prohlédl a pravil, že to s ním nebude tak zlé. Ošetřil mu část nohy nad kopytem, stáhl to bolavé místo pruhy pevné látky. Pak se s ním prošel a zkoušel, co dovede. Koně jsme nakrmili, napojili z blízkého potoka, a když se za pár hodin uklidnil největší zmatek přesunu, vydali jsme se i my opatrně na cestu. Pomáhali jsme svému novému kamarádovi, jak to šlo. Na silnici bylo veselo, jeli jsme pomalu, už ani nevím, jak jsme se dostali z lesa ven. Asi po hodině jízdy jsme uviděli několik chlapů, ozbrojených flintami. Ukázalo se, že jsou to místní Němci, kteří utvořili jakousi domobranu pro případ loupení. Náš kuchař se ale dostal do ráže, vysvětlil „strážcům“ kdo jsme a začal jim ty flinty brát, že je odevzdáme našim českým lidem. Asi pět flint jsme naházeli do bryčky a jeli dál. Z hor jsme sjeli k Milešovu, kde jsme se dozvěděli, že už brzo pojede první vlak na Prahu. Jenomže, co s bryčkou a koněm? Na návsi se procházel jeden děda, kterého jsme se zeptali, zda obé nechce. Prohlásil, že by to bral, že ale od nás musí dostat potvrzení, jak toho majetku nabyl, aby ho nepodezírali, že to někomu ukradl. Tak jsme sedli, potvrzení sepsali, s udáním našich pražských adres, protože jiné doklady nebyly. Jak jsem pozbyl, myslím tím svoje hodinky, jsem už dříve popsal. Bylo by poněkud nesolidní, kdybych se nepřiznal k tomu, jak jsem nabyl. Asi vás při pohledu na fotografické snímky napadlo, kdo je vlastně fotil. Protože na většině z nich chybím, musel jsem to být já. Dostávám se k tomu, jak jsem k aparátu přišel. Při projíždění jedné z vesnic, jejíž jméno si už vůbec nepamatuji, jsme potřebovali napojit koně a doplnit vlastní zásoby. Zastavili jsme se u dvou stavení, abychom o vodu požádali. Naše žádost nemohla být vyslyšena, oba domky byly prázdné, uvnitř ale bylo všechno otevřeno. Když jsme doplnili vodu, všiml jsem si, že na stole v kuchyni leží fotografický aparát a vedle něho dokonce nový film na obrázky 6×9, připravený ke vložení. Nastalo dilema, zda vzít či nevzít. Přiznám se, že v tu chvíli u mě zvítězila první varianta. Obojí jsem vzal, film jsem natočil a pomalu z domku vycházel, pátraje ještě po majiteli. Nikde nikdo. Moje svědomí se tím zatížilo, protože jsem aparát vlastně ukradl. Byla to jistě maličkost proti tomu, co jsme si mohli vzít v přepychových opuštěných vilách, které jsme na několika místech míjeli. „Organizovat“ tam nás ani nenapadlo, byli jsme rádi, že jsme živi a zdrávi. Zlato a šperky nás vůbec nezajímaly. Hodnota téhle „krádeže“ byla vyvážena tím, že jsem jako nadšený fotograf potřeboval naši cestu alespoň částečně dokumentovat, a snad i tím, že nekvalitní fotoaparát velkou cenu neměl. Tak se vlastně přiznávám k jediné krádeži ve svém životě. To popsané „zabavení“ bryčky i s koněm jsme považovali za jakousi válečnou náhradu za to, o co nás Němci připravili. Obojí jsme v Čechách ostatně darovali potřebnému dědovi. S Miluší po návratu Na závěr našeho putování se nějak v podrobnostech nepamatuji. Asi vzpomínky překryla radost a zadostiučinění nad tím dobrým koncem. Ani přesně nevím, na které nádraží ten vlak přijel, snad na Masarykovo. S kamarády jsme se rychle rozloučili, a každý sám jsme se vydali za dobrodružstvím poznání starých známých míst a hlavně k prvním setkáním s našimi nejbližšími. Doma na nábřeží jsem zastihl svou mámu, vyndal ze sklepa kolo a při cestě k Jiráskovu mostu jsem potkal švagrovou Milunu a na Pankráci skoro celou rodinu včetně Miluše. Všechno bylo prozářeno šťastným koncem, mým návratem, rodinou celkem v dobrém zdraví. Jen malá závada spočívala v tom, že rohový byt Jakubských v domě proti Soudu byl při odchodu Němců z Prahy zasažen střelou z děla a trochu poškozen Jedli jsme, pili, povídali a měli hroznou radost z toho, že jsme to ve slušném stavu přežili. Úplně za závěr bych rád připomněl osudy těch, kteří v tomhle vyprávění vystupovali. Krutý osud postihl Ladislava Malého, kterého po konečném dopadení gestapem terezínský Rojko ukamenoval přivázaného ke kůlu. Na opačné straně, až romanticky, zní ne zcela ověřená zpráva o Přemyslu Bémovi, zvaném Šemík, který po rozchodu s ženou Gemou pokračoval v kariéře zubaře na ostrově Madagaskaru. Jeho žena s dcerou Káťou zůstaly v Londýně, kde se Gema stále zabývala organizací a propagací trockistického hnutí. Káťa dosáhla po ukončení studií univerzitního titulu. To jsou jen letmé zprávy od mého staršího spolužáka z RG Smíchov, Vladimíra Dérera, syna ministra národní obrany za první republiky, kterého jsem navštívil během svého krátkého pobytu v Londýně. Kontakt s Lotyšem Berzincem po několika letech dopisování skončil, snad pro jeho nemoc. Friedman mi zcela zmizel ze zorného pole. O Standovi Černém jsem se dozvěděl z krátké zprávy jakéhosi podniku, kde měl být zaměstnán. Chtěli informaci o jeho chování v KZ, kterou potřebovali pro vypracování kádrového posudku. Od ostatních, jako byli Pierre Reine nebo Ivan Šumakov, kterým jsem po návratu psal, jsem nedostal žádnou odpověď. Lagerältester Hans Neupert zemřel v roce 1959 v NSR. Závěrem. Někomu se po přečtení tohoto „samizdatu“ bude zdát, že si v určitém smyslu protiřečí. Na jedné straně zde popisuji osudy těch vězňů, kteří byli mučeni a byli nuceni pracovat za tvrdých podmínek v podzemí, na druhé straně podstatně menší skupiny těch, kteří svou existenci v táboře přijímali jen jako velmi nepříjemnou epizodu svého života. Tato skupina bývá označována jako prominentní. Jaký byl způsob přidělování lidí do těchto z hlediska přežití do konce války tak odlišných skupin? Hlavním důvodem ze strany věznitelů, Němců, bylo zajistit rychlý a pokud možno bezchybný chod výroby nových zbraní, dalekonosných raket s velkým ničivým potenciálem.K tomu potřebovali nejen velký počet lidí, ale i dobře fungující vedení, složené ze schopných lidí. K tomu vybíralo vedení SS a gestapo především ty, kteří se podle jejich vlastních „kádrových“ záznamů už osvědčili. Sem patří především Lagerältester a Schreiber. Lagerältester Hans Neupert byl jako komunista vězněn nacisty už od roku 1933, kdy se ujali moci. Pro českého schreibera Josefa Vika představovaly Zwieberge už sedmé místo v pořadí věznic, kterými prošel od roku 1940. Těm bylo s tichým souhlasem SS a gestapa svěřeno jmenování vězňů do dalších důležitých funkcí, jako byli blokältestři, vedoucí lagerschutzu a ostatních úseků, potřebných k hladkému chodu celého lágru. Při vyhledávání vhodných kandidátů na takové funkce a přidělování do různých pracovních skupin bylo důležitým faktorem původní zaměstnání, hodili se třeba elektrikáři, tesaři a podobně. Pro ty, kteří byly přiděleni k fyzické práci, byla základním předpokladem přežití dobrá tělesná kondice a mladší věk. nelze opominout ani psychickou odolnost a vnitřní duševní sílu, která se významně projevila u věřících různých církví a vyznavačů filosofických směrů. Uplatnily se i dalších schopnosti, jako byla manuální zručnost. Rusové vyráběli z malých kousků dřeva tabatěrky nebo pouzdra na cigarety, které v lágru vyměňovali za polévku a jiné zboží. Takovou krabičku, na jejímž víčku jsem si zaznamenával jména obcí, kterými jsme při návratu procházeli, mám stále jako upomínku na tu dobu. Jako výměnný artikl sloužily i jiné zvláštní osobní schopnosti. V Terezíně jsem slyšel o vězňovi – malíři, který po několik týdnů portrétoval celou rodinu jednoho bachaře. Mezi nemalou skupinu „prominentů“ patřili také potřební zdravotníci, sumárně označení jako pflégři, ať už byli v civilu odbornými lékaři, primáři, nebo ošetřovateli. Možná ale nejdůležitější roli při přidělování do zmíněných dvou skupin v lágru hrál další činitel. Byla to náhoda, štěstěna nebo, chcete-li, klika. Nevím, jaký osud by mě v lágru čekal, kdybych neměl za sebou tři semestry medicíny, jazykové schopnosti, a kdyby mě zrovna v tu chvíli schreiber nepotřeboval. Po letech ke starému bytu na Nábřeží Legií 13. Po starých stopách za 58 let. Oživení vzpomínek na stará zašlá léta, ale i zvědavost, jak pracuje zub času, vedla naši malou rodinnou skupinu po starých stopách. Kromě mne se toho „zájezdu“ účastnili Pavel, Jitka a Tomeš. Prostředkem k realizaci trochu dobrodružné cesty bylo rychlé a spolehlivé vozidlo, Peugeotek budějovické rodiny se spolehlivou nohou řidiče. Tak jsme v poměrně krátké době necelých 3 dnů absolvovali tuhle malou anabázi. Naším prvním cílem byl centrální tábor Buchenwald. Bez povšimnutí jsme ale nemohli minout nedaleký Weimar, který se proslavil jako dlouholeté bydliště známých literárních veličin Goetheho a Schillera. Prošli jsme místa, kde ve městě oba bydleli, pohladili očima jejich dvojsochu a přespali v menším hotelu na okraji města. Prohlídka základního tábora potvrdila snahu současné německé správy nezasahovat pokud možno do původního stavu a umístění jednotlivých objektů, jako bylo krematorium, místa hromadných hrobů, podzemních bunkrů a ponechat zbytky těchto objektů bez ochrany před vlivem povětrnosti. Vzhledem k tomu, že většina ubytovacích baráků i správních budov byla dřevěná, zůstaly po nich po tak dlouhých letech většinou jen obrysy, protože jejich základy byly buď z kamene nebo z cihel. všechna tato místa jsou označena cedulemi, vysvětlujícími co na těchto místech stálo a jaký byl úkol příslušného objektu. Protože jsem byl v centrálním lágru jen krátkou dobu, stála v popředí mého zájmu jen místa, která se do mých vzpomínek zapsala hlouběji. Především to byl nedaleký lom, o kterém jsem se zmínil v předchozím textu. Beze změn byla v podstatě jen cesta, po které jsme vláčeli na bedrech naložené kameny, ale vlastní lom byl již zcela opuštěný, bez známek života. Marně jsem tam hledal šutr, kterých bych si vybral na zpáteční cestu. V nově postavené správní budově nás vybavili příslušnými publikacemi, dokonce i v češtině, takže jsme se mohli brzo vydat k hlavnímu cíli našeho zájmu, do Aussenkomanda Halberstadt-Zwieberge. I tady stála asi novější správní budova s ochotnými zaměstnanci, kteří mě vybavili kopiemi záznamů z původních, dosud zachovaných seznamů „obyvatelů“ lágru, s datem narození, vězeňským číslem ( moje bylo 40.314, Josefa Vika 30.845), a někde i s uvedením původního zaměstnání. Území celého tábora bylo ponecháno bez jakýchkoli zásahů do přírodních vlivů, takže jsme měli dojem, že procházíme jakýmsi parkem s travnatými cestami, u kterých stály na různých místech cedule, označující, co tam v té dávné době stálo. Jediné, co připomínalo živěji původní stav, byl už zcela vyhlazený mohutný kmen, označený jako Todeseiche, připomínající nejkrutější čas, kdy na něm byli věšeni polapení uprchlíci za účasti všech obyvatel lágru. Mezi obrysy původních staveb jsem taky našel označení Krankenrevier, kde jsem strávil většinu času. Kontrast mezi mými vzpomínkami z dob vlády nacistického režimu a nádherou okolní bující přírody ve mně vzbuzoval těžko popsatelný dojem o podivuhodných změnách v průběhu krátkého času lidského života i života společnosti. Kéž by ten můj pocit a jistě pocit i dalších návštěvníků těchto míst přispěl k prošlapání humánních cest a rozvoji lidského vědomí. Připomenout památku zavražděných a zemřelých vězňů na těchto místech se podařilo i originálním výtvarným nápadem. Asi uprostřed území tábora leží dosti velká čtvercová louka, na které se třepotá veliké množství již deštěm vybělených praporků na tyčích, zapíchnutých do země. Na každé vlaječce je různými jazyky napsána věta „To je člověk“. Každá vlaje ve větru za jednoho mrtvého. To, že území bývalého koncentračního tábora je navštěvováno nejen cizinci, ale i německými školáky a studenty, svědčí o upřímné snaze současných Němců nezapomenout na nelidské jednání nacistického režimu. Cestou zpátky jsme navštívili město Halberstadt, s řadou kostelů, ušetřených bombardování za války. Pak zbylo už jen málo času, Peugeotek pod Pavlovou nohou uháněl, co mohl. Jen před Dippoldiswalde jsem vzpomínal na tu vísku, kde jsem v opuštěném domku našel fotoaparát, který nám prospěl jako pomocních k dokumentaci a oživení závěru naší dávné cesty. Při příjezdu do Prahy nás už doprovázela hluboká noční temnota.