Staré texty -Thasos 2012

Staré texty – Thasos 2012

pátek, 8. června 2012

Přiletěli jsme ve čtvrtek navečer. Cesta z pevniny byla krátká a celkem příjemná. Od letiště v Kavale do přístavu Keramoti jel  autobus v deltě řeky Nestos. Úrodné plantáže se šparglem a keříčky kiwi, pokračování úrodného kraje pod horami, který jsme viděli z letadla. Trajekt trochu nepříjemně zářil červenou barvou, na přídi ale foukal svěží větřík, rackové nalétávali v naději, že klovnou třeba z ruky do něčeho dobrého. Thasos jako hlavní město, zvané spíš Limenas, není nic ohromujícího, ospale se chystalo na klidný letní podvečer. Do Makryammu je to jen přes malý kopeček, hřbet, za kterým se otevře pohled na záliv na straně odvrácené od Limenasu.
Katalogy cestovou nelhaly. Koukali jsme ze stráně s nádhernými vzrostlými borovicemi a kvetoucími keři, mezi kterými byly roztroušeny nenápadné bungalovy s kamennými zdmi a plochými střechami, které maskovalo spadané jehličí. Každý pokoj má samostatnou terásku s výhledem do zeleně, ti v nejdražších bungalovech koukají na moře a mohou seběhnout vlastními schůdky na pláž. I pokoje jsou příjemné, prostorné, doutník s vínem na terase chutnal. Na protějším kopci září něco jako chrám, ve večerním slunci bila do očí bělostná barva uříznutého kopce. I dnes se tu těží mramor jak za antických dob, píšou, že z kamene z Thasosu byla postavena Hagia Sofia v Konstantinopoli. Sice si místní ničí krásné kopce, zmíněný kámen je ale taky krásný. Pod hotelem je pláž, kterou z jedné strany ohraničuje molo, z druhé strany malebný zalesněný poloostrůvek. To molo ale není z šedivých balvanů, jako jinde. Proti vlnám tu bojují velké kvádry bílého mramoru. Chvílemi to vypadá, že by se z nich právě měly vyloupnout sochy Afrodity nebo část krásného chrámu. Pláž samotná je s krásným pískem, pod modrými slunečníky ale ani dnes moc lidí nebylo. Teplota vody je příjemná, ve vodě občas někdo, málo. Komunita těch, co bydlí kolem nás, mluví bohužel povětšinou rusky, což stále nese zvláštní pachuť. Všechno se Rusům přizpůsobuje, recepční mluví líp rusky, než anglicky. V piniové stráni se ale ztratíme, národy i pronárody. U hotelového areálu je stráň plný krotkých srnek, Deer Park připravili, co kdyby přijel Buddha. Ruské děti je krmí zbytky melounů, které jedí po kilech. Zviřátka jsou taky spokojená.
Do Limenasu od nás vede krásná cesta přes středověkou pevnost a antické divadlo. Pohledy do zálivů byly úžasné. Stezka byla před časem vylepšená, asi za evropské peníze, upravená s veřejným světlením. Dnes jsou lampy rozbité a rozkradené, cestička pomalu zarůstá. Antické divadlo zprovoznili tak, že kolem mramorového amfiteátru udělali nevkusné technické zázemí, aby se lépe sedělo, na mramor položili dřevěné desky, které se dnes rozpadají. Antika z římské doby je z toho celá rozpačitá, ani na fotce to nevypadá moc extra. Divadlo pro tři tisíce diváků muselo být kdysi úchvatné, za scénou a hluboko pod ní je klidná mořská hladina. Trouchnivějící lavice moderní doby vedou k představě Aischylovy tragédie v moderní americké režii. Dolů do města se jde po dlouhém schodišti, přímo do přístavu. Točený Mythos nám ulehčil hledání půjčovny kol, vyfásli jsme takové citybiky. Na výlety po pobřeží to bude stačit, do hor by byla zapotřebí jiná technika.
sobota, 9. června 2012
Ráno jsme se trápili se sejfem, nešel otevřít. Čarovala vrchní pokojská.
Na zkoušku kol jsme ale vyrazili včas, slunce začalo pálit až za chvilku. Zvolili jsme cestu do Skala Panaghiasi podél pobřeží, tedy po bílých silničkách na mapě, ty jsou rozlišeny ještě tloušťkou, ty nejtenčí vypadají jako minové pole plné ostrých kamenů, v tom to případě i nařezaných úlomků mramoru. Cesta se zvedala nad moře, kolem stále krásné borové lesy. City bike občas donutil cyklistu ze sedla, aby pěšky vychutnával krásu krajiny. Mramorové balvany podél cesty zčernaly jako pohřební kameny časem a vlhkým slaným vzduchem.. Dojeli jsme až do mramorových lomů, čerstvě seřízlé bílé stěny strměly nad námi. Cesta vedla přístavem, odkud mramor odvážejí a zbytky zpracovávají na bělostnou drť, že ve slunci až oči světlem bolí. Cesta se pak po překonání mysu sklonila k pláži, Golden Beach rozevřela náruč nebo pařáty. Zakotvili jsme v řecké taverně, ojedinělí strávníci musí vydělat na početný personál, slané rybičky a stifado ale měli celkem slušné. Voda zlaté pláže byla teplá, příjemná, průzračná. Výstup na kole do vesnice Panaghia potom dosti náročný, zas to bylo občas na pěší podporu bicyklu. Domy horské vesnice byly jako od malíře, střechy s kamennou krytinou, všude tekoucí voda s kašnou pod kaštany. Ještě zbýval výstup asi kilometr na hřbet s kostelíčkem, pak dlouhý odpočinkový sjezd do Thasosu po rovné, taky odpočinkové asfaltce. Doma relaxační plavání před opulentní večeří. Půjčili jsme Fiátka Pandu na obhlídku ostrova pohodlnějším způsobem.
neděle, 10. června 2012
Na sepsání smlouvy jsem musel s mladou dámou na okraj Thasosu, do kanclu. Byla  komerční, suchá, nesmíme jezdit po off roadech. Cyklistická ochutnávka mě stejně zbavila chuti se po kamenech i s autem řítit do hor. Do dnešních horských vesnic jsme vyjeli bez problémů po asfaltkách. Každá vesnice v kopcích má svou Skalu – přístav, rybářskou vesnici. Ty stejnojmenné horské sloužily jako úkryt před korzáry. Dnes tam dominují staré domky, někdy s novými střechami, vždy krásná náves s tavernou pod platany. Odbočovali jsme z hlavní silnice vždycky pár kilometrů s cílem najít podobnou variaci. Starší kostely, než z počátku devatenáctého století tu nemají, ještě je pečlivě zamykají. První na řadě je Rachoni. Na spodním okraji vesnice je kostel Zvěstování Panny Marie s pramenem horské vody.
Naproti přes údolí je vesnice Agios Georgios, staré domky místní opravují, jsou obklopeny fíkovníky, morušemi. Tady měla jedna plody jako palce statného mnicha a sladké jako palečky Afrodité.
Pobřežní Prinos má hned dvě horská sídla, Mikro- a Megaloprinos. Dneska jsou to stejně velké vesničky s dvěma zavřenými kostelíky. Všude jako po vymření, v kafírně pod platany vždycky dvě tři nehybné mužské postavy. Jedna se nakonec zvedne a jde udělat frapé. Z Mikroprinosu vede dál do kopců fungl nová asfaltka, široká jako do velkého města. Na konci je neprodyšně uzavřený ženský klášter, přes plot a stromy není vidět ani kostel, natož pak kotníček nějaké mnišky. Svatý Pantelejmonas se to tam jmenuje, žádná z jeptišek asi v životě slasti té krásné silnice vysoko nad mořem neokusí, návštěvníci jedou v zamyšlení a tichém úžasu. Přístavy i horská dvojčata Sotiras a Kallirachis jsme vynechali, s obavou, že další taverna pod platany by i nás mohla ukolébat k polednímu příjemnému nicnedělání v chládku. Projeli jsme Skala Marion zakotvili na pláži už na dohled od Limenarie. Z vody byl vidět Malý palác německých kapitalistů, co tu těžili železnou rudu. Měli z kopečku krásný výhled na moře. Naše pláž se jmenovala Trypiti, taverna patřila velkému modernímu hotelu, ale cukini i krevety udělali tradičně dobře. Ve vodě místy svinstvo z lodí a nečistých turistů, pomalu se někam ztrácelo, plasty na písku sbírali i místní hoteloví hosté, jeden hotel se taky jmenoval Green Point. Silnička dlouhým údolím, plným olivových hájů podél říčky či spíše potůčku vedla do Vesnice Maries, snad nejstarší a nejušetřenější na ostrově s kostelem Taxiarchon. Ten, stejně jako nedaleký mužský klášter ve svahu byl zavřený, na interiéry tu máme smůlu. Pobřežní silnice na večer vede nádhernou krajinou, stále s pohledy na moře i do zelených lesů. Kolonie hotelů se rozrůstají, ještě ale působí organicky. Podvečerní větřík přinášel příjemné ochlazení.

pondělí, 11. června 2012
Ráno budí křik pávů, večer se samec producíruje s roztaženým ocasem pod teráskou Rusek. Je jich tu moc, má pravdu. Při fotbalovém utkání byl všude kolem slyšet jen ruský hlahol při jejich brankách. Bohužel, měli důvod, proč řvát.
Probuzeni pávy jsme vyrazili po druhé straně ostrova, zprvu v cyklistických šlépějích.
V Potami jsme se zastavili, jednak zkoumali stezku na vrchol pohoří Ypsario, jednak hledali muzeum. Pohledy na skalnatý hřbet nad vesnickými zahrádkami, horský pramen, co zavlažuje celou vesnici, všechno vzbuzovalo pocit, že by bylo prima se na horskou túru vydat. Píšou dvouhodinovka, skalnatý vrchol se tyčí ale hodně vysoko, ve vedru by to byla makačka s nejistým zdravotním výsledkem pro oba. Tak jsme radši našli to muzeum. Polygnotos Vagis opustil svou rodnou vísku Potamii v roce 1911, ještě za Turků, v Americe vstoupil do armády, po válce 1919 dostal občanství a působil v New Yorku jako sochař. Od klasiky odbíhal k antické inspiraci a k hravosti Miróova typu. Bylo pondělí, dveře muzea byly otevřené, slečna u vchodu byla vstřícná, zaháněla nudu vyšíváním nějakého koberečku. Byla to příjemná chvíle se zpracovanými kameny, těch krásných nezpracovaných se na ostrově válí …
Projeli jsme Kinyrou, silnice vedla stále blízko u moře s krásnými piniemi na obou stranách. Vyhlídky, dole pláže, projeli jsme i nad tou Rajskou bez zastavení. Cílem bylo Alyki, místo asi s nejcennějšími historickými objevy na ostrově. Jsou tam pozůstatky antického města, ranně křesťanské baziliky a hlavně římský mramorový lom. Kámen těžili přímo u moře, obrovské kvádry bílého mramoru důmyslně nakládali rovnou na lodě. Těsně pod hladinou je dodnes vidět lůžka těch kvádrů, co odtesali a odvezli někam k sochaři nebo staviteli. Antický lom na mramor je na špičce poloostrova, ten skrývá malou pláž s opravdu křišťálovou vodou. Zkusil jsem chapadlo chobotnice na grilu, chutnalo výborně. Pod označením rybí salát se pak skrývalo cosi jako sardelová pasta, taky výborná. Plavání v zálivu bylo příjemnější, než včera.
Dojeli jsme ještě k ženskému klášteru Archanděla Michaela. Před vchodem byl bohužel autobus, uvnitř plno ruských turistů, tady se vlastně ale k pravoslaví hodili víc, než my.  Z reproduktorů zněl zpěv jeptišek, turistům byla přístupná jen komerční zóna. Terasa kláštera je vysoko nad mořem, zahrady udržované, kytičky kvetly a pohled na moře mají jeptišky jako okno do ráje. Michael na ikoně vypadal přísně, ale spravedlivě. Domů jsme jeli zas už s podvečerním sluncem s vůní borových lesů.
úterý, 12. června 2012
Objeli jsme ostrov kolem dokola bez velké řidičské námahy. Se svěžím ranním sluncem jsme se rychle dostali do Limenarie. Přístav ještě pospával, na pláži nepřecpáno, v obchodech osamocené prodavačky. Město vrostlo kdysi díky německým podnikatelům. Rodina Speidelů tu začala dolovat železnou rudu a zpracovávat ji. Vzpomínkou je Malý palác, dnes pustá administrativní budova na vysokém ostrohu nad mořem, viditelná zdálky. Od moře vypadá úpravně, zblízka chátrá. Ve skladu firmy asi před časem zřídili divadlo, jeviště a kulisy zšedly časem a mořským slaným větrem. Můžeme se domýšlet, že před deseti dvaceti lety se místní snažili leccos zkulturnit. Je tu i zanedbaný park s mramorovými sochami, asi po nějakém německém sochařském symposiu. Dnes už se člověk obtížně prodírá travou s bodláky k jednotlivým exponátům. Budovy si na tabulích stěžují, že se těšily na rekonstrukci, někdo jim to slíbil, teď jde vše do háje. Pod železárnou na pláži někdo vystavěl z kamínků malé krétské bludiště. Melancholie podobná, jako u jiných opuštěných věcí a idejí.
Z Limenárie na Potos a krásnou asfaltkou s mírným stoupáním do bývalého hlavního města Theologos. Je tam taky starý klášter, zasvěcený Michaelovi, dnes jen částečně opravený. Folklórní muzeum mělo sice otvírací dobu napsanou, místní kustodka měla ale nejspíš jinou práci. Kamenné střechy starých domků jsou hodně poetické, betónové rekonstrukce míň, ale snaží se místní z ruin vytáhnout kousky staré slávy. Na náměstíčku je socha revolucionáře Metaxase s dýkou za pasem, vedl tu, asi neúspěšnou revoluci v roce 1821. Staré domy prostupuje bujná vegetace, i v kavárně dřevěné sloupky drží větve starého stromu, aby nám nespadly do frapé. Podporovaný strom milosrdně zakryl horké červnové slunce.
Na poledne jsme dojeli na Psili Ammos, pláž s pověstným bílým pískem. Vítr ale dnes nahnal ke břehu řasy, mořskou trávu i odpadky. Taverna měla svůj vlastní čas, malé rybičky i fetu ale osmažili moc dobře.
Kolem Archanděla a Alyki jsme ostrov už dokroužili, na Rajskou pláž vedla hodně dolů kamenitá cesta. Dnes hrajeme s Řeky, prognózy pro nás nepříznivé, večeři nám asi dají.
středa, 13. června 2012
Řekové včera prohráli, emoce u moře to ale nevzbuzuje. Večeři nám dali bez problémů. Rusové jsou tu v takové převaze, že ostatní fandící pronárody zaniknou v tichém šumění borovic a křiku pávů.
Dnes jsme měli auto poslední den, nepřeháněli jsme to s kilometry. K prozkoumání zbyly horské vesnice Sotiras a Kallirachi. Obě jsou pár kilometrů od pobřeží, ve strmých svazích se strmými chodníky. Krása domů a divokých zahrádek s květinami a fíkovníky musí v mysli překonat námahu šplhání v horku. Ta druhá vesnička byla kdysi nejbezpečnějším místem na ostrově v pirátské době. Všude je liduprázdno, jakoby na pobřeží hrozily lodě a vlajky s lebkou a zkříženými hnáty. Některé domky opravily, spíš se ale ty ostatní rozpadají. Krásné kameny v subtropické přírodě. V Kallirachi jsme si dali pochoďák do kopce ke kostelíčkům. Našli jsme kostelík Paraskevi, ta nám ale neporadila, jak dál, k malému bělostnému zázraku Agii Anargyri. Ten snad byl pověstný po celém Řecku zázraky, nám pomohl aspoň na dálku, že jsme tu štrapáci bez nalezeného cíle přežili.
Odpočinek a plavání byl potom u Skala Prinou. Na kraji kempinku malý bar s písečnou pláží. Majitelka došla pro okurku, rajče a fetu, udělala salátek. Moře pak na červnové poměry krásně hřálo a hojilo, voda byla čistá.

čtvrtek, 14. června 2012

Dnes lokální cyklistika. 15 km lehce zvlněným terénem nad mořem do Skala Prinou.
Kromě galeristky s drobnými šperky nic zvláštního, Mythos na ochlazení. Vrátili jsme se do Skala Rachoniou. Téměř pusté plážičky u taveren a hotelů. Pro naše sardinky a rybu jsme zvolili tavernu Vicky. Dobře ugrilovali. Třicet metrů po písku do moře, voda jako z teplé sprchy. Plavání ideální. Pár místních mělo na pláži mejdan, byl jsem pozván na rakii. Oni už byli daleko rozjetější, bůhví, jak by ta družba skončila. Zítra otvírají svou hospůdku, všeho bylo dost . Cesta zpátky v horku byla náročná s rakií i bez ní.
pátek, 15. června 2012
Cestou jsme do autobusu nabírali plavčíky a plavčice z různých hotelů. Cesta byla známá, jen z výšky autobusových oken bylo lépe vidět na prastaré olivovníky, kterých je v přímořské nížině spousta. Někdy už se rozestoupily na dva stromy, někdy široký kmen vypadá jako spletený z tlustých lan. Ve Skala Kallirhachis byly shůry vidět prosté plechové střechy rybářských domků, které jsou nalepeny na pláž, jako moravské vinné sklípky na vinici. Loď startovala z Limenárie. Foukalo, příď tloukla o vlny. Byly čtyři koupací zastávky, ta nejdelší s obědem, kapitán udělal ražniči. Nedojeli jsme až na Aliki, jak jsme doufali, jen pod vysoký útes, na kterém stojí klášter Archangelou. Michael nám shůry asi trochu požehnal. Skákání do modrých zátok, dlouhé plavání. Kolem úlevná angličtina, občas česká poznámka, Rusové snad ani nebyli.
V Makriammosu nás už vítá podvečerní stín a pávi. Včera hráli dole u recepce dětem přihlouplé odrhovačky. Po každém zvučném akordu celá paví kolonie naříkala. Naštěstí diskotéka dlouho netrvala.

16.6.2012
Využíváme poslední dva dny na cyklistiku. Pobřeží na  východní straně od Limenasu se lehce vlní, kopečky lze zvládnout. Měla nás varovat řada zavřených hotelů a podniků ve městě. Ty evidentně pamatují lepší časy, před 10, 20ti lety? Bungalovy v Makriammosu byly postaveny v r. 1965, že by až zlatá šedesátá?
Dva novější hotely u pláže Glyfadha byly pusté a prázdné. Možná ožijí o prázdninách. Chytli jsme se na pláži s tavernou v Nisteri, malé rybičky usmažili výborně. Přes záliv koukáme na město, nad pravým cípečkem je sympatická, prázdná taverna, ze které je vidět na moře z obou stran a do sklenice s Mythosem příjemně fouká. Hned vedle je antický Thasos. Vykopávky jsou rozsáhlé, částečně už zase zarostlé. Muselo to být krásné živé město s tím úžasným divadlem v kopci. I archeologické museum má bohaté sbírky, více z římské doby, řada krásných bust, votivní reliéfy, několik lehce pozurážených Afrodit. Krásný Pegas, před museem Diův orel a lev.
V pět jsme byli v přístavu, káva s Janou Vrzalovou a Dimískem a Konstantinkou. Malé okénko pohledu na jejich život tady, školku, školu, daně a další trápení. Dimísek chtěl na autíčka, Konstantina panenku nebo náramky, tak jsme Janu a Sotirise nechali s jejich trápením.
Podařený fotbalový večer, čekali jsme řev ruského tábora zdola od pláže, neozval se ani hlásek. Ráno mi potom číšník podával ruku, jak to ti Řekové a Češi dobře sfoukli, že Rusové jedou domů.
neděle, 17. června 2012
V paměti jsem měl pláž s rákosovými deštníky z první cyklistiky. Po cestě úbočím v kopcích nad námi, prašné a kamenité, sjeli jsme správně. Pláž se jmenuje Marble beach,  po právu. Je nedaleko mramorového lomu, bělostný mramorový písek člověka provází až do vody. Byly metrové vlny, v příboji to bylo o odřeniny a záda, ale ta lehoučce zkalená modrobílá voda byla nádherná. Brzy se začaly sjíždět řecké rodiny, asi i pro ně je to místo výjimečné svou krásou. Plavání ve vlnách bylo náročnější než jindy, zato ale s pocitem skutečného moře, ještě umocněným tím bělostným mramorem. Nebylo se možné rozhodnout, pro který kamínek se člověk ohne. Bodaly do očí jako bělostné zárodky nějaké další krásy.
Zbývalo než vrátit kola a vyšplhat se k hotelu.