Staré texty – Santorini 2011

1. 6. 2011

Sedíme v Kamari pod sopkou, její nejslavnější výbuch poznamenal svět, mohutný blok hory Profitis Ilias ale vypadá neochvějně a místní nic neodradí od toho, aby prodávali cetky a dělali úžasné víno, co z lávové země roste. Sopka řádila mnohokrát, ten slavný výbuch ale ukončil bronzový věk, Atlantidu, převedl Mojžíšův lid přes rudé moře a císařům dynastie Xia pokazil léto, protože bylo špatné počasí a krajem se honily žluté mlhy. To bylo podle Bambusových spisů v roce 1618 před Kristem.

Je mnoho jiných datací erupce, některé pracují s radiokarbonovou metodou a ledovci na Islandu, kde to vypadá na rok 1628.

Tady spíš vadí, že v Akrotiri spadla střecha v roce 2005 na turisty, sedm pomlátila a jednoho zabila. Bylo to úžasné město, konkurující minojské Krétě, s několika náměstími, domy třípatrové, rozvod teplé i studené vody. 8 metrů lávy zachovalo i jejich paláce a fresky na zdech. Jsou tam k vidění děti té dávné doby, jak boxují v rukavicích, modré opice, dáma, co stahuje závoj z obličeje a s údivem zírá na oltář, jiná, která má poraněnou nožičku, v jiném domě je na stěně rybář s dvěma svazky ryb, vyvedený červenou opalovací barvou, jinde rostou z podivuhodných útvarů sopečné země krásné lilie. Jinoši mají modrou barvou vyvedené oholené hlavy, dospělí pánové jasně modelovaná bříška. Letos to měli otevřít, zatím ale zůstávají tyhle krásy pod zámkem a v knihách, nikdo neví, proč.

Naštěstí je toho ke koukání i jinak dost. Po příletu ráno čekání na pokoj u bazénu, v nedalekém koloniálu už měli chlazené santorinské bílé. Moře čisté, teplé, plavcovo oko kouká na mohutné skalisko nejvyšší hory, s klikatou silnicí ke staré Theře z 3. stol. před Kristem, kterou nám taky láva ráčila uchovat. Hora byla sama pevnost, nastěhovali se sem asi Sparťané, Lakedaimónští postavili krásné město. Tohle přímo nad námi vykopal Němec, baron Hiller. Staří Řekové kontrolovali Egejské moře, vedli obchody. Vázy, hrobová keramika, mince, všechno je v museu ve Fiře.

Odpoledne ale stačilo na prozkoumání Kamari s jeho obchůdky a černou pláží. Půjčoven kol není mnoho, vlastně jediná. Zamluvili jsme kola na první výlet.

Ráno jsme to vzali zostra nahoru, přes Messa Gonia a Messariu do Firy. Cyklisticky to nebylo nejšťastnější, ráno jsem píchnul já, odpoledne Jitka. Prázdné kolo bylo ráno v Messarii u hospody, studený Mythos vydržel právě, než dorazil pán s připraveným předním kolem, jako na velké rallye. Telefon a rychlá pomoc fungovaly dokonale. Ve Fiře cyklistu obklopí davy, tentokrát hlavně Španělé, které pustili na břeh z lodi, kotvící pod skalami. S čísly na prsou se cpali všude, hlavně potom na lanovku dolů, aby jim koráb neuplaval. Jeho cestu do moří jsme sledovali už od bílých baráčků z okraje útesu. Na černé vrstvené stěně, co padá do moře, lze sledovat jednotlivá soptění, už od doby paleolitu. Dnes si s černými lávovými kamínky hrají výrobci šperků, visí na ouškách a krcích Japonek a Američanek. Uličky jsou obchody přeplněné, naštěstí, když člověk trochu rozostří, zbývá barva, co soupeří s černou a bílou. V museu měli krásné věci, minojskou keramiku, antické vázy, mramorové kuroi. Španělé zmizli, loď uplavala za obzorem sopečného kráteru, vydali jsme se ještě do Imergovili, hodně do kopce. Architektura stejná, větší klid, než ve Fiře. Bílé domečky, zavěšené nad kráterem, byly z části honey-moon destinace. Malý ráj pro dva, malý bazének s výhledem na moře, většinou se tam šplouchala nějaká kočka s opáleným svalovcem a oba cucali šampaňské. Vysoko nad mořem byla zavěšena i slušná restaurace na oběd, od talíře jsme koukali na skalní věž nad mořem, Skaros.  Ta vlády Benátčanů tu bývala pevnost, zcela ji zničilo jedno ze zemětřesení. Schodiště, stezka, obcházení načervenalých skal. Všude krásné pohledy na útes s bílými budovami, co v nich těm bohatším zrovna servíroval obědy a víno do jejich soukromých rájů.

Cyklistika k moři na jih je příjemná, lehce ubrzděný volný pád. Na silnici podél letiště následoval druhý defekt, Jitčino zadní kolo. Naštěstí jsme byli blízko wine-road, zajistil jsem ochutnávku, než znovu přijel servis, tentokrát chlapík rovnou vyměnil celé kolo, pokojně jsme mohli dokončit ochutnávku vín Gaia Winery. Studentka enologie byla na praxi, přifařili se Američani z Washingtonu DC. a studentka rozlévala Assyrtiko v různých podobách. Je to nejklasičtější zdejší réva, bílá vína mají hodně kyseliny, voní po citrusech a chutnají taky trochu po lávě. Další dvě révy jsou Atrii a Aidani, často je užívají společně jako cuvé. Když se nechají hrozny na slunci, vznikne desertní Santovino, taky jsme skleničku dostali. Červené tu moc nefrčí, Gaia ho dováží z Peloponésu.

Zbytek cesty s novým kolem a po ochutnávce už byla procházka, růžové ani olivové sady tu ale nemají. Původní Jitčino kolo na počkání opravili, dostali jsme typy na zítřejší výlet.

2. 6. 2011

Myšlenka majitele půjčovny je moc sympatická, ukázat cyklistům zapomenuté a nenavštěvované krásy ostrova. Musí se pod můstek na utajenou cestu do vesnice Vothonas. Je na kraji kaňonu bizarních pískových stěn, ve kterých nad domky visí černé lávové kameny. V pískovcových stráních jsou jeskyňky a závrty, a taky kostely a poustevny, co mají do kaňonu jen zvoničku, zbytek pousteven je uvnitř masivu. Liduprázdno, osel a tři dědkové před kostelem. Fíky, rajčatové plantáže. Rajčátka zde dozrají na slunci do úžasné sladkosti, přestože je nikdo nezalévá, pověstnou pastu už vezme domů. Vinná réva i rajčata se vláhou asi živí jen ze vzduchu.

Další doporučení se týkalo Messarie. Sladké mešní víno odsud se v 19. století prodávalo do Ruska a místní zbohatli a postavili si vily. Zbylo jich už jen pár, pěkně opravená vlastně jen jedna, dnes zavřené museum. Stará Messarie je ale taky bez turistů, jen seskupení bělostných domků a modrých kopulí kostelů. Za víno z Oděsy? dováželi hlavně dřevo. I při tom místním absolutním nedostatku dokázali stavět dobré lodi a dělat na to víno velké dubové sudy a až do konce devatenáctého století byli bohatí. To dvacáté pak změnilo technologii stavění lodí a všeho.

Cesta k moři mezi vinicemi. Na pobřeží jakási hlučná fabrika, kousek dál ale pláže a hospůdky, jednu nám doporučil majitel půjčovny aut a kol. Stará typická řecká taverna, navíc rybářská, a měli sardinky. Monolitos pláž byla pro rodiny s dětmi, šlo se mělčinou padesát metrů, voda dál ale byla krásná, jako jinde.

3. 6. 2011

To staré řecké město nad hlavami jsme nemohli nechat jen tak. Kroucenou silničku máme od rána do večera na očích. Kola jsme nechali raději dole, možná bychom stejně vedli a tlačili za řidítka nahoru. Po obou stranách se rozevírají vápencová skaliska, dole se zmenšují domky Kamari. Silnice končí u antických hřbitovů, lze sotva rozpoznat základy hrobek. Krásný reliéf, plný smutku z loučení, je ve Fíře v muzeu. Do vlastního města je to ještě pár kroků po náhorní planince, s vyhlídkou na vrchol Profitis Ilias s vojenskou základnou a klášterem. Pak se objeví základy velkého města, které snad založil Teras, potomek Cadmuse. Nejstarší části města jsou z 6. stolení před Kristem, pak se to vrstvilo přes helénistickou dobu k Římanům, každý něco přidal. Dodnes je ale patrná agora, křižující se uličky, základy chrámů a stoy. Krásně jsou zachované reliéfy z Artemidorovy svatyně, delfín a lev a Diův orel, základy chrámu Apolla Karneia, co to tu držel v ruce. Později sem přistavěli svatyně egyptských a bůhvíjakých bohů, ostatně každý dům mohl mít vlastní kult. Jsou k vidění zbytky římských koupelí. Ptolemaios tu měl kasárna a bylo tu i římské gymnasium zdobené sochami význačných měšťanů a erotickými nápisy, jak tu učitelé s eféby dováděli.

Docela na začátku je z antických ruin postavený kostelík svatého Štěpána, snažili se ranní křesťané utéct Arabům až na vrcholek hory. Nevysokou střechu podpírají masivní antické sloupy.

Starým Řekům se muselo po večeři krásně odpočívat, moře měli pod nohami a ještě dnes tam nahoře pofukuje příjemný větřík a voní zbylé pinie.

Snadno by se dalo sejít na druhou stranu hory, k dlouhé černé pláži Perissy, kola a nejistá loď nás přiměly k sestupu stezkou pod úbočím, podél zajištěných horolezeckých cest, stezka vyústila na silničce, po které jsme ráno vyrazili. Lodička do Perissy a zpátky jezdila skoro každou hodinu, s určitým prvkem řecké nejistoty. Kapitán to pálí těsně podle útesů, mezi skalami, podle kterých se potápějí objevitelé podmořských krás. Perissa byla poledně ospalá, krásné byly jen pohledy nahoru do skal a vývěsní štíty hospůdek. I nás nachytali a poslední loď domů v pět odpoledne byla plná zapomenutých a spálených turistů. Na kole jsme několikrát jeli kolem lákadel letního kina, neodolali jsme. Blikátka i přední světla, vzorně vybaveni na Johnyho Deppa a Angelinu Jollie v Cizincovi. Taková střílečka v Benátkách, dobrá pro večer, kdy se nad hlavou rozsvěcují skoro tropické hvězdy. Udělali přestávku, aby prodali popcorn nebo skleničku bílého. V hotelu hlučně slavili Angličané něco důležitého až do rána.

4. 6. 2011

Lehký nedospánek z hlučné noci jde snadno spláchnout ranním zaplaváním do moře, vstávající slunce krásně osvětluje mohutnou stěnu Mensa Vouno se starou Thirou. Jako cíl ranního plavání mohou být krásně barevné rybářské loďky, kotvící daleko od břehu. Voda je chladivá, zajistí jasnou mysl alespoň na půl dne, nebo do prvního džbánečku vína. S lehkými obavami z defektu jsme vyrazili na druhý konec ostrova, do Oiy. Cesta probíhala příjemně, silnice stoupá milosrdně, z Firy jsme podjeli Imergovighli a octli se na okraji kaldery v taverně, kde se asi taky slavilo do noci. Ospalý majitel byl sám, dva Mythosy nám postavil na pokecaný papírový ubrus ze včerejška, jak nad ním turisti žasli nad krásami západu slunce. Hospůdky se předhánějí, která má lepší sunset. Zatím ale slunce nemilosrdně pálilo, silnice se zařízla do černé a potom červené stěny z lávového popela, jakoby erupce byla teprve včera. Jen pár milenců stačilo na černou lávu napsat monogramy. Oia má sice domky zavěšené nad kráterem trochu níž než Fira, krásou si nezadá. Bohužel na ní chodí civět stále víc lidí, uličkami se proti skupinám západoevropanů i Rusů jen těžko proniká. Všude keramika, šperky, sklo a drobné cetky, docela pěkné napodobeniny minojských fresek. Na konci městečka je zřícenina hradu, v taverně Kastro nám neochotně a s příplatkem za exkluzivní pohled předhodili trochu smažené zeleniny. Pohledy ale stály zato, Na dosah ruky se zdála Thirasia, ostrov, co uzavírá kolo kráteru na západě. Obě Kamenni, stará i nová, s mnoha vedlejšími krátery z historické doby, se uprostřed laguny krčí docela mírumilovně, ani čmoudíček nenaznačuje, že by se měly probudit. Sjezd k moři k plážím Baxedhes byl příjemný, ve vánku. Severní a potom východní pobřeží ostrova je asi hudba pro vzdálenou budoucnost, pár prázdných vil, nad Pori stavební aktivita, vily pro turisty tu staví ve formě starých větrných mlýnů, obytné kulaté věžičky vypadají romanticky, jsou ale úplně ztracené v pustotě. V Pori jediná opuštěná taverna moc naději nedává. Moře na černé pláži předvedlo vlnky, masáž nohou potřebnou pro vyšlapání kopce do Vourvoulusu a odtud k autobusům, co pohltí nasycené turisty ve Fiře. Kousek za Messarií lákalo velké a načinčané vinařství, rodinný podnik dvou bratrů, co přijeli z pevniny zkusit štěstí. Podnik prosperuje, jistě víc, než sto let. Ve sklepích je museum, audioprůvodce nám šeptal do ucha strasti a radosti starých obyvatel Santorini. Keře vinné révy se tu stáčí do spirály, aby ta odolná rostlina místní kruté podmínky přežila. Třikrát za rok bylo nutné půdu provzdušnit, oslíci tu tahali malé pluhy, ostatně pomáhali u všeho. Díky vedru je sklizeň hroznů už v srpnu. Šťávu dlouho získávali tak, že po hroznech šlapali, jako po zelí v Čechách. Lisy přišly později, s pýchou ty zázraky techniky ukazují. Jednou z technik bylo i ovázat chumel hroznů provazem, uložit je mezi dvě mohutná břevna a pomalu utahovat šroub. Víno pak zrálo v těch dřevěných sudech z ruských dubů. Teď už jsou duby z Francie a USA, ve všech vinařstvím moderní ocelové tanky. Po museu byla ochutnávka. Koutsoyannopoulos moc sympatické zaměstnance nemá. Za sedm euro odříkali naučenou řeč, obchod jim koukal z očí. Nabízí hlavně místní dražší specialitu, tedy desertní vína, Kamaritis a Vinsanto.

Další vinařství bylo skromnější a menší, ochutnávali jsme už jen dobrá suchá bílá vína s růžáčkem navrch. Naštěstí žár pomalu opadával a cesta až k hotelu byla z kopce.

5. 6. 2011

Kopce jsme si dnes vychutnali. Ráno po mírném tápání kolem kostelů se zpěvy nedělních mší jsme našli cestu k Panagia Episkopi, nejstaršímu kostelu na ostrově, ví se o něm od jedenáctého století. K románským oknům přidali jen pár reproduktorů, kněze jsme mohli poslouchat i venku, se zpěvy a prosbami. Potom už šlo o strmou steč k jednomu z pěti ostrovních kastelů, pevnosti pocházejí z latinských časů. Zřícenina hradu je nad vesnicí Pyrgos, kterou postavili na hřebínku přímo pod horou Profitis Ilias. Z několika kostelů pod pevností vycházeli lidé s dary v taštičkách, nedělní pohodu jim rušili turisti, jako my. Dopolední rehydratační Mythos. V uličkách k pevnosti zase řada krámků, hned první majitelce jsme udělali radost. Prodávala zvonkohry do větru, zvonečky tu mají oslíci na krku, tyhle byly menší a zavěšené na trojhránku nebo na šňůrce s keramickými ozdobami. Z pevnosti pohledy přes kopule několika kostelů, na všechny strany ostrova.

Z Pyrgosu se silnice stočí pod vesnici Megalochori a padá k moři. Pád jsme zastavili v taverně, kde kromě západu slunce inzerovali možnost fotky, která by dvojicím měla vydržet na celý život. K aranžmá patřily dvě skleničky vína a květina, pak už se stačilo jen posadit a za zády dvojice zachytil fotoaparát celou krásu kaldery. Na hraně kráteru září Fira, Imergovilli, v dálce i Oia. Krásné ale byly i nenaaranžované pohledy, při mussace jazyk bloudil po soustech, oči po obzoru.

Poněkud nad plán byl potom sjezd k Červené pláži. Ověřili jsme, že prehistorické město Akrotiri je stále nepřístupné. Červená pláž byla temně a sopečně červená, něco možná působily krví podlité cyklistické oči. Na zchlazení v moři přešla chuť, turistů bylo moc. Výšlap do Pyrghosu nazpátek byl trochu milosrdnější, silnička se kroutila bez velkých nároků pomalu na hřebínek. I tady lákala vinařství, dokonce Boutaris tu má vinice a další, jako Antonio a kanavy dalších zvučných řeckých jmen. Byli jsme ale moc vyprahlí, ne v ideální kondici na wine tasting. Cestou dolů v zatáčce před sjezdem do Mesarie je ideální hospoda Zorbas s výhledem na celý ostrov, je to sice hospoda mexikánská, rehydratační Mythos ale měli taky.

6. 6. 2011

Poslední den pro kola, tak ještě jednou táhlé stoupání do Firy. Volné dopoledne, trochu na dárky, trochu na pohledy. Bylo pondělí, rád bych znovu do muzea, ale nešlo to. Docela nahoře ve městě je konferenční centrum, zrovna končil kongres genetiků. V chodbách centra byly reprodukce? z Akrotiri. Prodral jsem se jako genetik, jinak bylo zavřeno. Ve tmě chodeb si foťák musel fresky najít, sám jsem je v úplné tmě jen zahlédl ve světle blesku. Kvalita fotografií tedy nevalná.

V kráteru sice kotvily tři lodě, oslíci i lanovka ale byli skoro bez práce, osli postávali a přemýšleli, Na oběd sympatická taverna Ouzeri, sice bez vyhlídky do kráteru, ale s výbornými vinnými listy s ančovičkami a potom s talířem smažených mořských potvor. Ještě teď, jak ťukám do klávesnice, musí písmenka vonět rybinou.

7. 6. 2011

Autobus rychle přešplhal útes a sjel serpentinami do zálivu Athinios s přístavem. Trojstěžník plachty nepotřeboval, s motorem mu to k Nea Kammeni netrvalo dlouho. Vezli nás podél pobřeží, abychom se na Firu podívali zespoda. Krásně navrstvené výbuchy, několik barev lávy. Okraj kráteru je tak trochu kniha, psaná ale písmem, kde člověk významy jen tuší. Proč je nahoře v nejvyšší vrstvě deset metrů světlého písku? co se z křehkého materiálu pomalu mění v kámen. Na ostrůvku uprostřed kaldery je pět nebo šest kráterů. Temná síla klidně dřímá. Černá, šedá, červená láva se ze sopouchů vylila v obrovských kruzích. Jen tak mimochodem jsou všude poházené kusy lávy, veliké jako autobus. Ďábel jen tak odfukuje, z děr stoupá horká pára a sirné výpary. Trochu síry a horka pouští i do moře, kam nás po procházce krajinou jako na Marsu vzali, celé zaprášené, opláchnout. Z lodi po schůdcích, nebo skočit. Modrá studená se po chvilce začne mísit se zelenou sirnou teplou vodou. Dá se plavat až někam k ďáblovu chřtánu, na konec jazyku vody, mezi dvěma hřebínky lávy. Teplá sirná voda byla příjemná, úplně omlazovací účinky ale neměla. Za půl hodiny jsme přistáli na Thirasii, v řečtině prosím přízvuk až na třetí slabice. Oslíky u paty schodiště nikdo nebral, pár nadšenců se vyšplhalo do staré vesničky Manolas, pár baráčků a jedna fungující hospoda. Pohledy na celou kalderu, Firu i Oiu. Oia má sice dva přístavy, v zálivech Ammoudi a Armeni, ani jeden ale pro větší lodě momentálně není. Tak nás pomalu vezli podél obou velkých měst, zavěšených vysoko na sále, zas až do přístavu Athinios. Nebe se trochu zatáhlo, cesta autobusem do Oiy na výhled byla bez záruky. Západ slunce nakonec byl tak na půl, do šedožlutých mráčků. Slunce na téhle ne zcela zdařené pouti jsme sledovali ze střechy kavárny Pelikán, ve směru západu byla stará věž s hodinami, které se zasekly ručičky už před lety. Bezčasí konkurovalo rychlé cestě tlumeně zářící hvězdy do šedavého moře. Dražší hospoda, měli ale i smažák z fety a brušetky za pár korun k vínu z jiné kategorie. To by se hodilo k západu krvavě rudému.  Z Oiy jel autobus spodní cestou, příjemně překvapilo to, kolik jsme toho nakonec předtím na kole zvládli.

8.6.2011

Fiat Panda na nás čekal na poslední dva dny. Protekce pro zdatné cyklisty v půjčovně žádná nebyla, plné pojištění za plnou cenu. V ranním slunci rovnou na vrchol Profitis Ilias. Kostelík u paty kláštera, jinak zavřeno, mniši budou v isolaci až do večerních zpěvů. Na vrcholku radar s varováním, že vojsko za životu nebezpečné ozáření neručí. Varování ale úplně neodradilo ani Japonce. Je jich tu tolik, že pár muselo být i z Fukušimy. Horská pěší cesta klesá hluboko do Thiry, zašli jsme jen na výhled. Ostrov je otevřený na sever i na jih, všechno důležité na dlani. Z letiště velikého jako krabička od sirek se neochotně odpoutávalo vojenské letadlo. Směrem k Perisse se všemi drápky na skalním masivu drží vinice a malá políčka, asi patřící ke klášteru. Z výšky na ně milostivě shlížel mnich v dlouhé černé komži.

V Megalochori jsme prošli úzké uličky, koukli do sklepa Kanava Antonii Arvaniti, ochutnali pár slušných bílých a nezbytné Vinsanto. V Emporiu je k vidění řada větrných mlýnů, spíš jejich ruin na hřbetu hory. Děti zrovna řádily o přestávce, holky polejvaly kluky vodou, člověk by jim záviděl. Silnice k moři vedla nejprve ve vnitrozemí, kolem líných turistických vesniček Limnes, Perivolas a Agios Georgias až do přístavu Exomytis – Vlychada. Nic tam do vody nelákalo. V dálce se ale zdála pláž, zastřešená taverna. Vzali jsme to přes vnitrozemí, cedule byla podezřelá, nabízela novou pláž a tavernu Eros. Prašná silnice vedla divokým kaňonem, pískové útvary byly vymlety větrem a deštěm do krásných tvarů. Pláž byla pod stejnými přírodními sochami, zvláštní erotická dobrodružství nevnucovala. V hospodě to bylo zařízeno spíše na mejdan pro zlaté děti, obsluha se trochu skrývala. Cestou domů se vinařstvím nelze vyhnout. Tohle, na kraji Exo Gonie bylo ale pozoruhodné. Nově ho zařídil pan Argyros, sám nám vysvětloval vertikální metodu výroby vína bez chemikálií. Nějak mošt teče z druhého patra do prvního, rmut se odděluje. Ve starých sklepech otevřel majitel velikou galerii, směs obrazů různé kvality od malířů z celého světa, co jim Santorini zůstalo v oku. Ve vápenci staré prostory, kde se šlapávalo po hroznech a vinný mošt stékal do podzemních jímek, místa, kde se vlastní vahou za nocí lisovalo Nykteri, aby se hrozny nepřehřály. Téhle lahůdce říkají na poutačích Art Space, za vidění určitě stojí. Měli dobrou i rakii, licenci na destilaci, a někdy v zimě lisují rajčátka. Po ochutnávce jelo auto do Kamari už úplně samo.

9.6.2011

Na poslední den zbyla poslední neprozkoumaná místa. Na Kalderu je možné se podívat ještě zezadu, přes oba sopečné ostrůvky. V Akrotiri jsme chvíli hledali starou pevnost, pak ale snadno našli Pharos, maják na samém cípečku ostrova. Budova je krásná, skály kolem s ošlehanými profily ještě víc. Hodinku jsme lezli kolem úžasných výtvorů z lávového kamene, z různých úhlů se rodily příšerky i vážné obličeje. Po cestě zpátky byla prašná odbočka na pláž Messa Pighadia – pláž černá, v klícce oranžový kanárek a holčička, co terorizovala dědečka, než dostala správnou zmrzlinu. Obloha se zatáhla, pokračovali jsme v průzkumu neprozkoumaného. Nad Emporiem je silnička podle řady starých mlýnů až ke kostelíku s výhledem na přístav Vlychada i celé dlouhé pobřeží Perissy. I kastel v Emporiu jsme našli, benátskou pevnost, je celkem zachovalá a připomíná stavebně klášter- pevnost svatého Jana na Pathmu.. Od něj dolů do města atmosféra úzkých uliček horské řecké vesničky. Někde u Agios Georgios začalo dokonce trochu krápat, tak jen kalamáři a suvlaki v místní hospůdce. Hned cestou domů přes hřeben se zas slunce rozzářilo na plný výkon, ochutnávka v Kanava Roussos byla naštěstí v loubí. Kousek pod kostelem Panagia Episkopi byly ty vinné sklepy, tak jsme spojili oboje poznání. Roussoss dělá mešní víno i pro ostrov Athos, kostelík byl nutně po ochutnávce otevřený, víno a ikonostas jako rozloučení s ostrovem. Pak ještě krásně chladná voda u nás pod hotelem a větrem zčeřené vlnky. V noci silný vítr roztříštil vlny ranního plavání na drobné slzy, slunce se až do odletu letadla smálo.

10. 6. 2011