Staré texty – Samos 2010
SAMOS 2010
15.6.2010
VTT fungovala spolehlivě. Řidič u Peugeotu už čekal, další spolucestující v Táboře a Benešově byli taky nedočkaví, zbytek noci do odletu plynul nenásilně. Na Ruzyni fotky Kolbaby lákaly do světa. Rodina manželů, kde on vypadal jako Boris Becker, cestovala s klukem spastikem, řval skoro nepřetržitě. Sportovní otec nejprve vyhrožoval, pak ho začal trochu mydlit, řev se rozpustil až v horku ostrova. Z letiště do hotelu Dorissa se dá dojít pěšky, dovezli nás. Letadla startují přímo nad hotel, jejich lesklá břicha ale nad mořem působí esteticky, hluk se ztratí ve vlnách. Z pláže s oblázky se jde rychle do hloubky, voda nádherná, s teplotou, co už nebere dech a nechá volně splývat. Cestou do moře jen silueta tureckých hor po levé ruce, cestou zpět široké panorama, domečky Pythagorionu, klášter Panny Marie Spilianské, pevnost, co z města vyběhla nad moře. Dominuje horský hřbet, provrtaný tunelem akvaduktu. Pěšky do města asi kilometr, zpátky už na horských kolech. Hotel je v řecké vesničce jako pěst do oka. Nevalná architektura, paneláková kostka. Architekt nechal svou hloupost řádit hlavně uvnitř. Malé pokoje s rádoby moderním zařízením. Asi mu dalo hodně práce, vymyslet něco tak málo funkčního. Aspoň klimatizace fungovala až do bolení v krku, noční teploty vysoko nad 30 stupňů moc ale jinou možnost nepřipouští. Pachuť z ubytování, s nevalným výhledem na recepci, vynahradí kuchyně. Výběr asi z deseti lahůdek na každý chod. Řecká vesnička – hotel je i s agorou večer bez života, ale kamenné domky s verandami nabízejí jiný komfort, než hlavní hotel. Mladí Italové se baví v malém amfiteátru pod našimi okny, své děti pokládají asi za trochu oligofrení, dokola jim k tanci pouští primitivní odrhovačky. Všude kolem je ale naštěstí zadumaná antika. Hned u bazénu ruiny staré křesťanské baziliky Tria Dontia, postavené z antického mramoru, o kus dál termy, pozůstatky divadla, vše, co patřilo k antickému městu. Hlavní město ostrova bylo dlouho kus nad námi, nyní vesnice Chora. Přímo od hotelu do hor vedou staré hradby, na druhou stranu koukáme přes moře na Ikarii a do Turecka na krásný jehlan hory Mykale, která svítí vápencovou špičkou jako maják nad úzkým pruhem moře, co nás odděluje od Malé Asie. V úžině se odehrála nejedna námořní bitva, jak s Peršany kdysi, tak s Turky docela nedávno.
16.6.2010
Minule byl Eupalinův tunel zavřený, tak to byl hlavní cíl dnešní cyklistiky. Nejprve do přístavu, rezervovat loď na Pathmos, šlo to hladce. Pak prudké stoupání k tunelu. Zmoženého cyklistu obejme chlad štoly, uzoučký vstup je pro jednoho, pak už lze ostatní turisty nechávat naživu. Pod nohama mříže s hlubokou štolou vodovodu, úzká stezka vlhkých a kluzkých kamenů sloužila za Polykrata v 6. století př. n. l. jako úniková cesta. Tyran s Pythagorem moc nevycházel, možná tudy mudrc sám prchával, kromě toho, že měl tu parádní jeskyňku na jiném místě. Tunel dýchá tajemstvím, jak se mohli ti kopáči před 27 stoletími trefit, šlo o kutání v tvrdé žule, kličkovat nemohli. Vyplivl nás znovu na sedla pod bezmračné nebe, a ke klášteru Spiliani je to ještě na ty nejlepší převody. Kostelík kláštera s krásnou, trochu zachmuřenou madonou je hluboko v jeskyni. Mše pro vousaté mnichy v dlouhých černých hábitech jako požehnání. Druhá madona ve stříbře s archanděly je taky moc krásná, Lipton Ice Tea na dvoře kláštera taky jako požehnání. Od kláštera znovu na hlavní silnici směrem na Samos. O několik kilometrů dál krásné lepší jachty v samoské Marině. Do údolí olivových hájů vede odbočka na Mitilini, asi 6 km mírného stoupání na náhorní plošinu. Kolem cesty mimo olivovníků i vinná réva. V Mitilini chladivý odpočinek na vesnickém náměstí. Běžný obrázek stolků ve stínu stromů je lehce narušen dvěma televizními obrazovkami, aby ani tady neunikl ani gól. Večer asi taky všichni koukali na to, jak Uruguayci osladili Jihoafričanům jejich přiblblé monotónní sloní troubení na vuvuzely. Zatím ale vládla na návsi klidná atmosféra, pár mužů nejrůznějšího věku trávilo polední horko s kávou nebo vínem. Jen lehké stoupání do Chory, pak už sjezd k moři, k letišti. Vypadalo to skoro domů, do Podolí. Lákala ale ještě odbočka na Iraion. Z Polykratova divu světa – chrám Hery měřil 110 x 55 metrů, sloupy byly 25 metrů vysoké zbyl jediný, už poloviční, jen přes plot koukáme na kusy bělostného mramoru a jdeme se vykoupat. Zpátky k hotelu podle moře to zprvu vypadalo nepříjemně, prašná cesta s pískem, co se po ní skoro nedá jet. Najednou se objevil zázrak EU. Unie vybudovala za 150 000 Euro cyklostezku, solidní barevný betonek s krajnicí, nádhera. Skoro nikdo po ní nejezdí, cyklisti jsou tu dosud bílé vrány, tu a tam moped. A to uprostřed cesty zpátky je hospoda, kde se schází zlatá mládež na plážový volejbal a na drink, my se spokojili s frapé a vodou. Večerní teplota na balkonku je nad třicet, jih a hory činí dohromady chráněné pařeniště. Večer je turistická vesnička tichá, dvě dámy v kavárně se nudí a navštěvují ze soucitu stejně prázdné butiky kolegyň.
17.6.2010
Paní průvodkyně zkoumala ostrov jako my, je tu krátce, sloužila v Dalmácii. Napsala své stránky průvodce a zmínila se, že za vesnici Iraion jsou pěkné vápencové útesy a romantická místa. Tak jsme si naše evropské peníze užili znova, po stezce podél moře a pak už po kamenech až na konec světa. Pod vápencovými stěnami byla opravdu krásná zákoutí, z jednoho útesu dokonce trčela borovice a darovala stín. Tekutiny jsme doháněli v malé taverně u pláže Pappa, ta je blíž k Iraionu. Po pivu muselo dojít na sport a kulturu. Vedro bylo těžko snesitelné, stoupání ke klášteru Megali Panagias vede přes vesnici Mili, jméno podle dřívějších větrných mlýnů nahoru do Koumaradeii, obě jsou to dnes vesnice, zaměřené na keramiku. Odbočka ke klášteru je pod vrcholem stoupání. Končíme úplně vysušení, kulatý mnich přívětivě kyne směrem k chlazené vodě, co je k ikonám zdarma. Nikdo tu není, nechávají nás bez jindy nezbytných hábitů prohlížet kostel. Mnich z krámku pobrukuje do reprodukované hudby, kterou natočil s bratry na CD. Začouzené stropní fresky, krásné ikony, pozoruhodná temná Poslední večeře. Zázračný chlad kostela. Klášter je ve finální fázi opravy, květiny, nové dřevěné obložení, taky cely mnichy skrývají za novými masivními dveřmi. Sjezd k moři je v horkém vzduchu malá odměna. V Mili pracuje celá keramická rodina, otec zrovna makal na Pythagorových pohárech, řada jich byla před vypálením, pupíček uprostřed skrývá malou přepadovou kovovou trubičku, takže zázrak v hotové podobě zůstává překvapivý a tajemný. Paní domu malovala to zjevné, dekor na hotové poháry. Kolem moře na cestě zpátky už pofukoval příjemný vítr, který ale na naši dosud dokonalou pláž přinesl trochu svinstva. I tak se odpolední plavání u hotelu jevilo jako odměna za ten kolapsový cyklistický výkon.
18.6.2010
Ranní příjemná cyklistika k přístavu. Kolem kavárny, kde snídáme, proudí američtí středoškoláci, spolucestovatelé na Pathmos. Plavbu trávíme v jejich společnosti. Tajemný Kerkis z Odyssey, nádherná bílá pyramida, vysoká 1433 m., i další odplouvající hory se mísí s diskusí gymnazistů snad z Indiany, část jich pospává po předchozím mejdanu. Cesta do Skaly v horkém slunci trochu ospalá je. Na turisty s rezervací čekají autobusy, sami jdeme starou poutnickou kamennou cestou k Janově jeskyni. Po letech se zdá, jakoby se místo, vytlačené hlavou a rukou Evangelisty stále prohlubovalo. Vize Apokalypsy je obtížná, obraz tajemné bytosti se sedmi hvězdami v pravé ruce stále nádherný. Tichá jeskyně, kde zazníval jen hlas starce, diktujícího třesoucímu se Prochorovi, se plní angličtinou a italštinou průvodkyně a Američánků. Naštěstí nás starobylá a zadumaná cesta provází bez turistů až k opevněnému klášteru, působí mocně, jako templářský hrad. Na prohlídku fresek je čas, až se průvodkyně dvou výprav vypovídají. Kromě kostí Hosia Christodoulose objevujeme lebku svatého Tomáše, jen tak, ve vitrínce. O zázraku, jak se ocitla tady, zatímco kosti spočívají v Indii, nám tu nikdo nepoví. Fresky v předsíni, exonarthexu, ukazují deset panen, vraždění neviňátek, příběhy svatého Jana – Theologiana. Uvnitř nám posvítí na obrazy v hlavním chrámu, Katholikon, s obvyklou mozaikou Krista v kopuli. Hosios založil klášter jako komunu, pak ale žili mniši v Choře, částečně nezávisle. Některé z bílých domků ještě nesou na dveřích znamení církevní instituce. Spletí uliček bloudíme hodinu, bílou barvu doplňují jen barvy květin. Cesta zpět byla proti větru, lodička si razila cestu většími vlnami, všichni jsme byli prosolení a promočení, americké děti ječely, učitelé si to užívali zcela v klidu.
19.6.2010
Klíčky od červeného Athosu máme v ruce, na dvířkách má ale nápis Aramis, budeme muset mušketýry zkompletovat. Jeli jsme po jižních silnicích na západ. Vyhlídková cesta vedla na Pagondas a Spatharei, pohledy padaly po stráních dolů, hluboko do moře. Sjezd z vyhlídkové silnice k moři přes Neochori smíchal romantiku s trochou divočiny exponovaných serpentin, potom už ale hladce turistickými letovisky, přístavem Ormos do Marathokambou, který docela prorostl tavernami a obchůdky s Votsalákií, odkud jsme odbočovali. Po Janovi jsme museli navštívit přechodné sídlo dalšího velikána, Pythagora. Auto zas zůstalo na kraji vesnice, silnice je prašně sjízdná až k taverně, ale pěší výlet pod masivem Kerkisu dá pocítit moc hory, kterou byl velký Řek přitahován. Tentokrát jsme našli lehce horolezeckou odbočku k druhé jeskyni, té obytné. Má dvě okna, jedno do průrvy mezi skalami, kde stále fičí vítr. druhé hledí tiše do kaňonu. Tady bydlel, v té vedlejší, se skrytým jezírkem nad kapličkou vyučoval. Snad mu ta vápencová pyramida Kerkisu umožnila hledět přímo do nebe a cítit vesmírnou mechaniku. V obou jeskyních pobýval taky svatý (Hosios) Pavel mladší a další poustevníci. Tenhle Pavel byl mnich z Malé Asie, z Latrosu, doputoval sem se společníky kvůli úžasným vlastnostem místa. V nehorolezecké jeskyni s kostelíkem se dá sejít podle zábradlí do tmy k jezírku, voda tu kdysi uzdravovala, i uštknuté jedovatým hadem, co měli smrt na jazyku. Pythagoras měl potom pro školu a zasvěcence přístupnější místo v Itálii, tahle krásná hora s jeskyněmi ale stále vyvolává údiv, respekt před krásou a tajemstvím. Takhle hezky v Krotonu na Sicilii jistě nebylo. Zákony vesmíru a iracionální čísla mu jistě vytanula na mysli tady, v dokonalém souznění zemské skalnaté pyramidy a nebe, co tu muselo být bez světel tak krásné. Dál na západní části ostrova je pár špatně přístupných pláží a vesnička Drakei, kde snad dosud bydlí budovatelé speciálních samoských lodí. Odpolední horko ale doléhá jako prošívaná deka, tak jsme se raději brouzdali kolem skal v Limiones a na zpáteční cestě navštívili další keramickou vesničku Koumaradei, kousek nad velkým klášterem Panagia. Majitelka obchodu v klidu seděla u kruhu a malovala džbánečky. Velké rozdíly mezi mistry nejsou . Přesto člověk vždycky nalezne zalíbení v jednoduché misce s krásnými barvami, nebo složitějších tvarech, na kterých se olivy cítí jako doma a je místo na pecičky. Večer s piánem, anglické a americké šlágry. Rembétiko a řecký večer až zítra s tanci zeybékiko a khassápikos. Syrtáki podle Zorby- Quinna netančili.
20.6.2010
V paměti se modraly pláže s delfíny, Seitani. Taky jsme chtěli mrknout na hotel, kde jsme před lety prožili čas s dědou. Vyhlídková cesta před Pirgos je jako po balkonu, vysoko nad mořem, s pohledy na celou jižní část ostrova. Z kostela monastýru Thimiou Stavrou zní zpěv, kněz slouží nedělní mši pro místní, co dojeli do slavného kláštera a auta rozestavěli kolem brány jako korálky. Kostel se opravuje, kněz pod lešením vypadá jako duch v nějaké hypermoderní konstrukci. V Karlovassi se také mocně staví a opravuje. Město duchů a rozpadlých koželužen barví pastelově fasády nových hotelů. Ten náš bývalý jsme snadno u pláže našli, stejně jako cestu podle pláže Potami k začátku stezky. Další balkon nad mořem pro pěší, cesta se krásně vlní nahoru a dolů, ve vzduchu velké množství vůní, které lze blíž identifikovat, když člověk rozemne lístky či květ byliny. Od oregana k šalvěji, do toho pichlavé keříky, které taky voní, mnout ale nechtějí a brání se. Středomořští delfíni snad přežívají v jeskyních a hrávali si na plážích Seitani. Dnes neměli šanci. Řecké rodiny vyrazily na pusté a nepřístupné pláže na člunech, modrá voda se sice barví do běla a čluny kreslí krásné obrazce, motory ale řvou do ticha piniových a olivových hájů. I přesto je cesta po útesech většinou klidná, nad Mikro Seitani skály vytvořily nádherná okna pro fotografy, nad Megalo Seitani zase visí krápníky z obrovského skalního převisu a záliv nakukuje do kaňonu s oleandry. Barvami hýří také oblázky, vzácné tvary, tajná písma. Severní silnice podle moře prochází vesnicemi Agios Nikolaos a Konstantinos, dnes už ne s domky rybářů, ale s hotýlky. Z vesnice Kampos vede strmá silnice ke klášteru Vronda, co je na ostrově nejstarší. Navíc vyhořel, takže má věk i rány vepsané ve zdech. Stihli už opravit střechu, mocný mnich v černém i s černou čepicí buší kladivem do prken a doluje staré hřebíky. Uvnitř probíhají stavební práce naplno, ikonostas neuvidíme. Nad chybějící střechou plují jako baldachýn bílé mraky. Kokkari dělá líným pomyšlení. Křesílka kavárny jsou vypolstrovaná, mořská hladina a oblázky se lesknou skoro pod nohama, netřeba udělat krok. Silné frapé probouzí odvážné myšlenky, zkoušíme po žluté na Mitilinii, auto ale protestuje a za třetí zatáčkou obracíme. Na asfaltce kolem Samosu už neprotestuje nikdo.
21.6.2010
Na východě zbyl jeden klášter, jak později zjišťujeme, ženský. Jakoby se ty jeptišky ale staraly už o cestu. Ze zatáčky silnice vede nádherná kamenná stezka mezi piniemi a rozhledy. Je vidět na zátoky s miniaturními lodičkami a na tureckou pevninu. Mladá sestra prodává v klášterním krámku i nahraná cédečka se zpěvy kolegyň. Sbor se mísí s mužským hlasem, klášterní prostorou to zní moc pěkně, hned jsme zákazníky. Koupil bych i ikonu za 60 Eu, ale sestra nemá ani účet, ani razítko, tak raději neriskujeme. Všude květiny, čisto až vyhlazeno. Kristus Spasitel v apsidě je v modré barvě – nebe s hvězdami, krásná dřevořezba ikonostasu, jakoby vše vedeno ženskou rukou. Moni Zoodochou Pigis je nádherné místo, o které pečují, jak prozrazují hlasy na CD a tvář sestry, co prodává, mladé a krásné nevěsty Kristovy. Zoodochus Pigi znamená ostatně životodárný pramen. Klášter je skoro 400 m nad mořem, hledí na Malou Ásii a na Efez. Kdysi se tu mniši starali o hospic pro pacienty s leprou. Pod klášterem je záliv Mouria, kus dál Kreveli, tichá sevřená místa, co nechají vyznít barvám vody s odleskem barevných skal. Smažená feta s medem a seznamem je v Kreveli dokonalá, stejně jako smažené cukinové kouličky i koupání. Ještě nakoukneme do zálivu Poseidoni, kde se v parnu ani větřík nepohne. Netušíme, kam schovali autobus českých turistů, který sem směřoval z letiště. Psili Ammos raději vynecháváme a jedeme upravit hladinu benzinu před vrácením auta.
22.6.2010
Trochu líné vstávání a cyklistika ve větru přece jen na Psylli Amos. Jemný píseček byl, ale vlny s čerstvým větrem dost burácely, tak popojíždíme na oblázkovou pláž. Vlny nemají jen bílé čepičky, ale celé hermelínové kožichy. Barev přibylo, vítr doplnil světlounce modrou, napěněnou. Dovádění ve vlnách by bavilo Kubu, dospěláci tak dvakrát a dost. Smažený sýr a rozé a gyros už vychutnáváme v přístavu v Pytagorionu. Pythagora se vztyčenou rukou ke hvězdám jsme našli na západním molu, na tričkách i na soše je čtverec nad přeponou. Rozhodujeme se vidět ještě jednou Celsiovu knihovnu, lístky na loď do Efezu jsou bez problémů.
23.6.2010EFEZ
Bez problémů nebylo počasí. Už na lodi trochu pršelo, v Kusadasi byl ještě ptačí ostrůvek na suchu. Sotva jsme ale dojeli k bráně antického města, začalo se blýskat nad horami. Liják jako v tropech. Kolem krásných soch a sloupů jsme utíkali po staré mramorové cestě, po které se valily spousty vod. Schovali jsme se u nějakého patricie v kuchyni. Proudy z nebe se lily na učence v knihovně, na senátory, co spěchali na antickou latrínu nebo do domu rozkoše. Jen letmo jsme registrovali Odeon a amfiteátr. I v dešti bylo ale nádherné údolí, svírající akropoli, úžasné, plné starých vůní. Dalo práci uchránit fotoaparát, na slušné záběry nešlo pomyslet, dva náhradní objektivy vlhly na dně batohu. Radost měli obchodníci na bazaru, tam pršet na chvíli přestalo. Radost jsme jim taky trochu udělali. Na zpáteční cestě jsem Poseidonovi na protest vytrval na horní palubě, v hotelu to chtělo teplou sprchu. K Mariině domu i k Janově hrobu je to kus cesty, ještě půlhodina taxíkem, neriskujeme. Pavlovo vězení ve věži nad přístavem bylo zdálky vidět. Průvodkyně chválila sekulární turecký stát, všechno od Amazonek až po islám bylo v pořádku. Celá Evropa je závislá na oříšcích z Turecka, oliv je o trochu víc v Tunisku, Amazonky se vylodily na Lesbu a zahájily tamní tradici lepší lásky, hezky nám to všechno shrnula, jen neprozradila, odkud to vše má. Pokud tohle vyučují malé Turky ve škole, pak se máme na co těšit.
24.6.2010
Poslední den s kolem. Po Efezu, ztraceném v dešti, lákají bílé mramory Héřina chrámu, aby si taky užil fotograf. Místo bylo bohyni zasvěcené od pradávna, takže ani Polykrates nemohl nechat postavit velký chrám jinde. Stavebně to ale bylo špatně, těžké sloupy stály na mokřadu a první velké zemětřesení ten div světa setřáslo jako domek ze sirek. Zato ten jediný poslední půlsloup Heru připomíná už pěkně dlouho, je na obrazech z 18. století ve stejné podobě. Chvíli to trvá, než člověk obejde celý chrámový komplex, v rákosí se skrývaly další menší chrámy a termy a mozaika s delfíny. Heřinu sloupu to moc slušelo proti horám a bílým mráčkům. Pappa´s beach demonstrovala otce v celé slávě. Kněz v černé košili a s čapkou po očku dohlížel na své holky, co obsluhovaly, sám vztáhnul ruce chvíli k nebi, chvíli k rezavé sprše. Na nebi pluly jen mírumilovné letní mráčky, z rezavé sprchy tekl aspoň pramínek teplé vody. Občas letmo požehnal i postavám na lehátkách. Pappa´s beach má plno, požehnání a romantické skály lákají všechny, co jsou unaveni rovnými liniemi pláží a hospod v Iraionu. Do Dorissy už otcova ruka nedosáhla, večer se zatáhlo a v noci opět pršelo. Pythagoras v přístavu vztahuje ruku k nebi bez ohledu na počasí a přání turistů. Má na starosti zákony vesmíru.