Staré texty – Chios 2009

Chios 2009

20.6.2009

Letadlo přes noc s sebou nese nedospánky. Je nebezpečné je dospávat u moře, něco se nepovede a připálí. Při krátké obchůzce Karfasu jsme viděli na turecké pobřeží, na náš písek a deštníčky. Prvnímu strejdovi za zatáčkou jsme se upsali na auto, chtěl 30 Euro za den a tvářil se sympaticky. Pokrok na každém kroku. Mapa ostrova je podrobná, na tvrdém papíře, dobrá, láká k dobrodružství. Vína jsou suchá, s výbornou kyselinou. Hotel měl dobrého architekta. Na střeše spodních sousedů roste naše zahrádka, včetně vysokých stromů, asi všechny pokoje se dívají přes své terasy na světélka lodí a turecké pobřeží. To ve dne vypadá pustě, v noci se rozsvítí jako Václavák. Bazén je hned nad mořem, pár schůdku, dvě vody na (rehabilitační) plavání. Na pláži ráno spí tři psi, ve dne loudí, hubení neúspěchem.

Devátá hodina byla pro majitele půjčovny i pro nás ta správná. Toyota se ráno ještě celé leskla, večer už byla svědkem našeho dne. Vyrazili jsme na jihovýchod.

První velká vesnice má sympatické jméno, Thimiana. Vše je tam postaveno z místního timiánského kamene, který je hnědočervený, a kvantitativně nejvíc ho nabídne kostel, novobyzantský, jeden z největších na ostrově. Za vesnicí je rozsáhlá úrodná oblast ostrova, planina Kampos. Fíky, pomeranče, pistácie, víno. Odsud na jih rostou mastixové stromečky, lentišky, ronící pryskyřici, která je trošku panacea, hojí vše. Sultán, co ji tak rád žvýkal, ušetřil obyvatele mastixových vesniček, když likvidoval řecké povstání v roce 1822. Nechal podřezat zbylých 30 000 obyvatel, kteří se schovávali vesměs v klášterech. Atmosféra vraždění si najde i dnešní turisty, našla si i nás. V Thimianě se slaví místní karneval, říkají mu Mostra, a k těm hrůzám, co prožili pravoslavní, přidává pohanské prvky. Musí to být nádhera. Příkladem tureckého vraždění je Agios Minas, klášter vysoko na kopci nad krajinou. Měli jsme kliku, fortna se zrovna otevřela, jeptiška neurčitého věku kolem mně omotala ručník a provedla nás všude a brebentila. V kostele tam Turci upálili 3000 lidí, další zapálili ve vodních nádržích, do kterých nalili klášterní olivový olej, aby jim oběti lépe chytly. Dlouho po osvobození byly na mozaikové podlaze krvavé skvrny. Tehdejší opat je chtěl vyčistit, aby k oltáři nekráčel přes krev mučedníků. Přesto na dlažbě zůstává pár skvrn ve tvaru embryí a dětských tělíček, všechny nám naše průvodkyně pečlivě předvedla. Dospělácké i dětské lebky, všechno je k vidění, se stopami po ranách sekerou. Prostřílená železná vrata, co dlouho odolávala. Tehdejší evropská unie nezůstala zcela chladná, Delacroix namaloval Vraždění na Chiu, krásná směs erotiky, exotiky a hrůzy. Přesto to trvalo dlouho, než se v Agios Minas zase sloužily pravoslavné mše. Ostatně Minas byl dávný egyptský mučedník, taky římský voják, správný patron kostela, sám se pohanům pro víru vydal. Trochu předznamenal budoucí zoufalou a neúspěšnou řeckou revoluci ( za Turků se jim přece žilo tak dobře .) Brožurka z jeptiščiny světničky nabízí v angličtině i morbidní historku. Během vraždění chytli Turci dvojici milenců. Z holky strhli šaty a jeden z janičárů uviděl na jejích prsou medailon. Sám roztrhl košili, měl stejný, byla to jeho sestra. Vzal ji do náručí, pokusil se o útěk. Oba jeho kolegové ve zbrani zastřelili, milence sestry umučili. Tří cypřiše v klášteře rostou na památku. Kalimasia je první mastixová vesnička.Po Trucích následovaly mrazy v roce 1850 a hlavně zemětřesení 1881. Zničeno bylo skoro všechno, i dnes jsme ve vesnici viděli, jak s kolečkem muži vyváží ruiny se snahou o opravu. Víc peněz je u moře, Katarraktis sice znamená vodopád, který jsme nezahlédli, ale přístav a taverna u moře byly v perfektním stavu. V mastixových hájích jsme poprvé bloudili, když jsme hledali Agios Ioannis o Argentin, který jsme minuli, asi proto, že jsem moc dával pozor na šutry na cestě. Našli jsme Vouno, vesničku, kde neměli spodní patro ani dveře, všechny domy byly spojeny cestami po střechách. Podobně vzali bezpečnost do svých rukou ve všech opevněných mastixových vesnicích. Všude byly hradby, ven žádná okna, spodní patro bez dveří, chodili se navštěvovat a poklábosit po střechách. Pláže Agia Emiliani a Agia Fotia vlevo na pobřeží jsme vynechávali. Dojeli jsme až do Komi, kde bylo ale lehátek až moc, všechna obsazená. Pláž je ale krásná, s jemným pískem, spousta taveren nabízí lehátka a slunečník zdarma. Víc lákala pláž s černými sopečnými oblázky, Mavra Volia v blízkosti malého přístavu Emborios. Pořeži je tu divoké, skalnaté, pláže s černými oblázky jsou dvě. Lidí bylo málo, stín pod vysokými barevnými skalami. Moře průhledné, nad oblázky barevnější, než jinde. Na nejjižnější mys jsme odbočku minuli. Zkusili jsme další, žlutou silničku z Pirghi, a hodinu bloudili v kopcích. Auto párkrát škrtalo za spodek, šutrům jsem se vyhýbal tak, že jsem najížděl do keřů na okrajích divoké prašné cesty. Ze slepého konce stejná hrůza nazpátek, výsledné škrábance na laku jsou hodně vidět, reakci strejdy z půjčovny zatím neodhaduji. Balzám na nervy byla potom Pirghi, mastixová vesnička s freskami a hrdou tradicí Kryštofa Kolumba. Snad se tu zastavil na pozvání Janovanů, místní tvrdí, že je jejich rodák. Fresky mají na baráčcích všichni. Většinou geometrické, občas rostlinné motivy. Zpracovali i balkonky zespodu. Správně mají všude viset rajčátka na sušení, zvyk ale upadá, barevnost taky. Cestu na mys Másticho a do zálivu Vroulidhia jsme zpátky už našli snadno. Ukazatel byl prostě z druhé strany. Cestou středověká věž, hrad, Dotia, nad zátokou taverna s výhledem, na pláži pár lidí a zas trochu jiná modř. Cesta zpátky po hlavní asfaltce už byla úplně jednoduchá. Večer překvapení, hotel hostí řeckou svatbu. V bazénu plave věneček se čtyřmi svíčkami, stoly i židle jsou bělostně povlečeny, ve vzduchu je očekávání slavnosti do rána. Jitka to šla obhlédnout, já pozoruju chrousty, jak vábeni světlem padají na záda a nemohou se hnout. Některé asi zachráním. Po záchraně chroustů ještě trochu řecké svatby, co v souladu s tradicí trvala dlouho. Tance ve skupinách, večeře o půlnoci, muzika pomalu přidávala na divokosti, výčitky a nože se ale snad nekonaly.

21.6.2009

V sedm už bylo všechno uklizeno, první hosté na snídani srkali kávu. Klidné moře na ranní plavání a tří psi. Střed ostrova je úzký, Chios má trošku tvar ledvinky, a do pávičky jsme se vydali. Poprvé přes hlavní město, bylo ale ospalé nedělní dopoledne, nikde nikdo. Serpentiny se šplhají stále výš nad přístav, v nejvyšším bodě je klášter svatého Marka. Blíž k nebi jsou už jen skály, pohledem na město a moře se mniši snadno utěší, vše je z té výšky malinké, nicotné, krásné. Pár kilometrů to bylo do Nea Moni. Klášter tam ovšem byl od 11. století, ve středověku vypadal jako veliká pevnost. Dnes zbylo jen pár zdí, z dálky je vidět ale hlavní kopule, bez opory strmící k nebi. Vysokými okny padá dovnitř chrámu krásné světlo. Jedno ze zemětřesení zničilo mozaiku Krista Pantokratora v jejím vrcholu. Zlatě se ale lesknou aspoň z části zachovalé mozaiky ostatní. Kristův křest, Anastáze – vysvobození Adama a Evy z muk pekelných, shromáždění apoštolů. Nedělní mše zrovna probíhala, k přijímání dostávali věřící pořádný špalek chleba s kůrkou, Tělo Kristovo dlouho žvýkali a setrvali v motlitbách. I Nea Moni měla v r. 1822 své umučené, i ta má kostnici s proraženými lebkami dětí tureckou sekerou. Dnešní děti vyklouzli z obřadu a řádily kolem kostela. Místo ohromného vraždění je už asi naplněno motlitbami, nic temného nezůstává. Od moře světlo, k nebi řada vysokých cypřišů, zbylé mozaiky jsou součástí smířené krásy. Další tajemné místo na cestě je Anavatos, Nedobytná, vesnice mezi kaňony a strmými skalami, nepřístupná i dnešním turistům, kvůli rekonstrukci. Zakázanou cestou jsme vyšplhali až k citadele. Turci ovšem s kanony zdolali vesnici celou, čtyři sta vesničanů se raději vrhlo z útesu do hlubiny, než Turkům do rukou. Vesnice funguje jako sídlo duchů, celkem zachovaná obydlí, naskládaná na strmém kopci, jsou prázdná. Oživování začíná dole tavernou, ale zedníci se chytili drápkem i výš, oprava jednotlivých domků začíná. Kousek dál, v Avgonymě, už středověké domky pronajímají. Z téhle vesnice je navíc pohled na západní pobřeží, má pochopitelně Sunset tavernu, ale i v poledne tam Mythos a frapé chutnaly výborně. Domy tam prý opravují řečtí emigranti v Americe, kteří se ve vesnici narodili. Avgonyma znamená „hnízdo vajec“, tedy nyní řecko amerických. Serpentiny k pobřeží, můžeme si vybrat nejkrásnější pláže. Končíme v Lithi, dá se najít strom se stínem a chladivá voda k zaplavání. Silnice se i dál kroutí nad mořem a krásnými plážemi. Míjíme středověkou vesničku Vessa a dostáváme se do Mesty. Nejzachovalejší mastixová vesnice je středověké bludiště úzkých uliček. Světlo, stíny, průhledy. V kostele Archandělů Gabriela a Michaela je krásný ikonostas z ořechového dřeva, měli ale zavřeno. Taverna na návsi je známá tím, že lze nahlédnout do kuchyně, vybrat si podle očí a nosu. Fazolky, cukina, rajče podle místních receptů. Tajemné středověké domečky se tvářily přátelsky. Před vchody mají sedět babky, loupající cizrnu, ale dnes se jim nechtělo. Místní červené víno za nic nestálo. Po cestě byla ještě vesnice Olimpi, známá nedalekou jeskyní, také fresky má podobně, jako Pyrghi. Vesnice jsou krásné i z dálky. Nesrovnatelné s dalšími na světě. Domy se seběhnou jako kuřátka kolem náměstí, jsou kamenné, zvenčí jen malá okénka. Uprostřed šedi domů se zdvihá bílá stavba kostela s věží, co září modře k nebi. Tuhle krásu v Pirghy jsme dnes už minuli a ujížděli domů. Cesta ze středu ostrova na jih po západním pobřeží vede piniovými lesy. Snad je strejdové hasiči uhlídají proti požárům. Všechno dnes sálalo horkem, borovice voněly, stačila jiskérka.

22.6.2009

S pošramoceným lakem auta zkoušíme sever, znamená to do hor a nekonečných serpentin. Hlavním městem projíždíme do severního předměstí, vily na nábřeží ve Vrontados koukají na parky a pláničky. Hlavní atrakcí místa je Daskalopetra, místo, odkud Homér přednášel žákům. Kamenný stupínek na okrouhlém skalisku vypadá věrohodně, velké pinie zajišťují stín ještě dnes. O přestávce vyučování se dalo jistě i tehdy skočit do taverny na Mythos. Barevné kopule kláštera Panayia Mirtidiotisa je krásná, mniši hledí na moře přes veliký kříž, který je na noc opatřen neony. Pod ochranou svatých odkojila místní fenka tři krásná štěňátka. Silnice se strmě šplhá do kopců a zase sjíždí k zálivům. Ten nejhezčí se jmenuje Lagada, schovává stejnojmenné ospalé městečko, přístav se spoustou bárek. Poslední civilizací je Kardamila, větší osídlení taky podél krásného zálivu. Pak už jen malý záliv Nagos, a do výšek krásnými piniovými háji. Dvě horské vesničky Armades a Viki vedou jen k fotografickým zastavením. Sjíždíme do úbočí ke klášteru Moni Moudon, se svatojakubským kostelem, vůněmi a výhledy. Kostel je přístupný jen mimořádně, uvnitř je freska Spása dušní na žebříku do nebe. Byla by to dobrá inspirace, široko daleko ale nikdo, a kdysi druhý nejvýznamnější klášter po Nea Moni zůstane ve vzpomínce jen jako úžasné místo mezi dvěma horskými hřebeny. Kopce naproti tvoří severozápad ostrova. Na rozdíl od místních voňavých borovic jsou úplně holé, zlatohnědé, s občasným bílým zrcátkem vesniček. Nic tam neláká, snad jen Aghia Gala, kde je kaple v jeskyni na vrcholu útesu, ale vynecháváme ji, pokračujeme mimo severozápad širokým údolím. Serpentiny neberou konce, ale pomalu se blíží západní pobřeží a město Volissos. Je kousek od moře, nad ním ze všech stran viditelná benátská pevnost, nyní v ruinách. Bývala obrovská, s domy i kostelem. Kolem Volissu je řada dalších věží, ve středověku to byla mocná vesnice, opevněná. Pod městečkem je úrodná rovina se spoustou oliv, fíkovníků, granátových jabloní. Chvíli hledáme vykoupání, pak to ale problém není. Vysoké vlny, taverna s pohoštěním a Mythos.S vlnami se voda pomalu kalí pískem a chaluhami. Silnice na jih objíždí záliv Elinda, hluboce zařízlý do ostrova. Pár trempů tam kempuje na úplně osamocené krásné pláži, daleko ode vší civilizace. Cesta stem vůní piniovými lesy na Chios je krásná, pohledy na město taky. Strejda v půjčovně vrypy na karoserii velkolepě přehlíží, můžeme směle půjčit horská kola.

23.6.2009

Horská kola jsou kvalitní, nasedání už není ani pro mě velký problém. Zprvu se silnička kroutí jen lehce nad mořem, od Karfasu je nejblíže Aghia Ermioni a přístav v Megha Limionas. Vesnička opravdu mega není, celý záliv ale ano. Je třeba ho objet horem, šplháme pár set výškových metrů po prašné cestě a stejně špatnou a prudkou padáme k pobřeží. Značené žlutě, autem nejezdit, nebo jen velmi opatrně! I na horském kole jde o hubu. Chvilkami i dolů radši vedeme, sklon silničky a blízké útesy nad mořem napovídají osud při selhání brzd půjčeného kola. Sjíždíme do Agia Fotia, má pláž hezkou, nemáme ale dost, chceme přejet na sousední. Zase krpál nahoru, pět kilometrů po hlavní silnici a prudký sjezd dolů k Agios Joannis. U moře kostelík, ale jinak neútulno, jen přístav. Na předchozí pláž, paralii od Aghia Fotia přetáhneme kola pár metrů po pláži, konečně Mythos a brambůrky k dosolení organismu. Pod slunečníky z voňavé traviny se sjíždí do odpoledne řecká komunita. Rodiny, úřednice po práci s notebooky na mopedu, gymnazisti před nebo po maturitě. Mládež celkem ujde, mezi střední generací řada morbidně obézních, i celé rodiny. Odpoledne nezbývá než vyšlapat ještě jednou známou silnici, vrátit se do Karfasu místními zamotanými cestami s několika novými křižovatkami.

24.6.2009

Volíme kratší variantu cyklistiky pro horký den. Mezi červenohnědou vesnicí Thimianou a hlavním městem je úrodná plošina, jakýsi ráj, včetně toho, že z něj lidi vyhnali. V oblasti egejských ostrovů jde o mimořádný kus země, taky proto srovnání s rájem. Pěstují tu mandloně a všechny citrusy, víno a pistácie. Od 14. století tu stavěli ti bohatí vily a obehnali je vysokými zdmi z toho červenohnědého kamene. Honosné třípatrové stavby s prastarými vysokými piniemi na dvorcích, které jsou vydlážděny černými a bílými oblázky, aby mozaiky návštěvníka ráje ještě více potěšily. Nahlédnout k vilám a do zahrad lze ale jen málo kde. Některá stavení na nás jen koukají kamennou krásou a rozpadlými okenicemi, jinde už se novodobí majitelé činí, všechno opravili a staví vodní kola jako za Janovanů. Ta vháněla vodu z mramorových nádrží do zavlažovacích kanálů. Veliké borovice a cypřiše chrání citrusové háje a políčka, kde už dolují brambory, kde roste pro nás neznámá zelenina. Vil bylo kdysi přes 200, dnes je opravených jen několik. Vysoké zdi, bránící pohledům ale vytrvaly století. Úzké uličky jsme na kole projeli křížem krážem a podle letiště se vrátili k vyhřátému bazénu. Rušno bylo v hotelu i dnes. Svatbu vystřídala další oslava dětských narozenin a hlavně pouť řeckých důchodců, co na penzi putují po ostrovech. Vyhlídka na takovou penzi je příjemná.

25.6.2009

Od rána fouká, nad horami jsou temné mraky. Do hlavního města je to po pobřeží 7 km, cesta je příjemná, mazutová elektrárna na začátku zálivu čmoudí jen docela lehce a nesmrdí. Přímo nad hlavy nám startuje velké letadlo. Městu říkají ostrované Chora. Dnes se nad ním válí mračna, což bylo asi v historii, obrazně myšleno, mnohokrát. Pro obrázky historie jsme si došli do Koraisovy knihovny, kde je v prvním patře Argentisovo muzeum. Kroje ze všech vesniček, všude se na slávu oblékali trochu jinak. Pár obrázků tureckého běsnění v roce 1822. Zbytek je taková rodinná galerie nejspíš dvou mocných rodin, nechávali všechny vymalovat, vážné dámy a pány v černém, děti s prutem na ryby u přístavu. Dnešní děti vysedávají v kavárnách, o poledni na nábřeží všude plno. Chioská škola bývala slavná, studovalo tu mnoho významných Řeků, spisovatelé, bohatí rejdaři, sochaři. Slavná vlastně byla už antická sochařská škola. Dnes je tu gymnázium i univerzita, mládež snadno kavárny zaplní. S blížící se bouří jsme našli ve staré pevnosti neobsazenou taverničku, jen u jednoho stolku hrál řecký pár jakousi místní strategickou hru s dvěma poli, dvěma kostkami a bílými a černými kameny. Hodně se přitom nasmáli. Obsluha servírovala výborné zeleninové zákusky, smažená rajčata, bramboráčky s koprem a jakési sýrové zeleninové závitky. Sotva jsme dojeli do hotelu, bouřka dorazila, včetně krátkého lijáku. Tady je osvěžující, v Čechách jsou s letními záplavami prý utonulí. Turecké pobřeží je v dešti na dosah ruky. Nejužší místo mezi Malou Asií a egejskými ostrovy na cestě do Istanbulu. Jeden z důvodů, proč se Turci o ostrov tak prali. Nad hotelem ve stráni jsou zákopy a střílny, asi z doby kyperské krize, sice už zarůstají, stačilo by je ale jenom prohrábnout.

26.6.2009

Po bouřce ráno moře klidné, varhánky na dně, slunce v sedm vysoko nad obzorem bez mráčku. Po testovacích jízdách delší cyklistický výlet. na mys Ghridhia. Silnička se z Karfasu stáčí prudce nahoru přes okraj Thimiany k větrným mlýnům pod Agios Minas a stále výš, až dorazí na horizontálu našeho předešlého bloudění k vesnici Kalimasia. Tentokrát nehledáme cesty na pobřeží tady a jedeme dál na Katarakis. Dobrá asfaltka ho nad mořem objede a šplháme se nahoru do mastixové vesničky Nenity. Na mys zbývá osmikilometrový sjezd, slunce už je vysoko nad hlavou. Dole u moře vidíme celý záliv Kalamoti až na nejjižnější skaliska a v moři na malý ostrůvek. Kostel je pro pět domů vesničky obrovský, lavice jsou ještě venku, asi tu slaví Velikonoce. Taky posezení taverny by vstřebalo dva autobusy, ale nikde nikdo, pivo už vůbec ne. Voda je čistá, zelenomodrá, po zaplavání zase těch osm kilometrů do Nenity vyšlápneme. Horko už lentišky, co jsou po obou stranách silnice, nutí vydat všechnu krásnou vůni. Z Nenity je kratší hezký sjezd do Vikarie. Tam už ospalá taverna jakž takž funguje, Mythos ve vychlazených sklenicích je v pořádku. Jen místní, mimo nás dva turisti, rozpačitě si kupují zmrzlinu. Do Katarakisu se dá jet nad pobřežím, po celkem slušné prašné žluté silničce. Výhledy na moře, zcela opuštěné pláže. Jednu vybíráme k nerušenému koupání a četbě, na slunci, ve stínu. Velké ploché kameny a oblázky, lze zhotovit malá kamenná lehátka a spočinout v zadumání nad stránkami knih. Změť silnic nad Karasem je složitá. Zase trochu bloudíme a sjíždíme až do Kambosu. Residence uprostřed rájů se neotevřely ani trochu, tak mezi hnědočervenými zdmi hledáme cestu k hlavní silnici. Je to bludiště, kde by se člověk ztratil, ale vysílačka na kopci a komíny elektrárny na pobřeží jsou jasné majáky pro bloudící lodi i pro nás.

27.6.2009

Ještě jednou stoupání pod Agios Minas a do Kalimasie. Podél moře rostou úžasné vily, nejen na Kambosu. Větší část vypadá jako letní sídla pro bohaté pevninské Řeky, všude se pracuje, obklady z červenohnědého i bílého kamene, málokde jsou stopy permanentního bydlení. Vylepšují ale i vesnické domy, obklopené lentiškovými porosty. Navíc minimálně tři větší kostely na jednu vesnici, nespočet kapliček a monastýrů podle cest. Mnišský život sice asi dvakrát nekvete, v některých klášterech budou tak dva, tři, ale všechno je udržované, za vysokými zdmi ticho na kontemplaci. V době našeho cestování jistě není důvod, aby mnich či jeptiška vylézali na palčivé slunce. Tentokrát sjíždíme rovnou do Katarraktisu. Zdánlivě vylidněný malý přístav s velikou kotvou na molu. Po chvíli čekání ale z baru přeci jen vyjde černovláska a alespoň malý Mythos je na stole. Pláž bez stínu, plavání bez chyby. Registrujeme tisíc odstínů modři, co přechází do zelenkava. Na pozdní oběd vyleze i majitel taverny, připraví výbornou směs zeleniny, brambor a dobře kořeněný kebab, voňavou masovou trubičku. I přes osvěžení v moři dá cesta zpátky přes kopce a sjezdy zabrat.

Co sobota, to svatba. 250 lidí rozhojnilo hotelové hosty, tedy až po desáté. Ženich s nevěstou se nejprve nakrmí dortem, potom předvedou tanec ve dvojici, nevěsta jde posléze z ruky do ruky, naštěstí jde o řecké tanečky alespoň ve trojici. Vzrušení mezi prázdninovými hosty je velké, bez vlastního pohybu se ale řecká rytmická muzika brzo změní v monotónní kulisu, která zaznívá dlouho do snů, některé mění do divoka.

28.6.2009

Auto jsme objednali na devátou, poněkud odměřená dáma se dostavila poněkud později. Oplík se ukázal jako funkční, zdolával dnes hodně krkolomnou cestu. Protože jsme pár lahůdek na severu vynechali, zamířili jsme tam ještě jednou a doopravdy, i do těch šílených serpentin. Nad Vrondadosem jsme se vlekli za autobusem, pomalá jízda byla příjemná se spoustou výhledů na moře a Chios. Pak přišla pustina bílých kopců s vrchem Kenavros vpravo. Tu a tam koza ohlodávala poslední travičku. Se skoro prázdnou nádrží byla reálná představa dvou vybělených kostřiček, mezi stejně bílými kameny. Pumpa nebyla ani v Katavasi, zato ve starém dobrém Volisosu hned dvě s nedělním provozem. Kostřičky až příště. Z Volisosu míříme k moři. Přímo na pláži je klášter Aghia Markella, svatou Marcelu nedaleko odsud na pobřeží umučili. Přijíždí další řecké autobusy, dědové a bábinky se plahočí po pláži v černém, s hůlčičkou zdolávají kilometrový chodník podél skalisek až ke kapličce a kříži, dne vede do moře pár schůdků. Nevíme zatím, jak Marcela zemřela, z místa umučení je ale mořská voda svatá a plní plastikové lahvičky poutníků. Voda i ikona v klášteře má zázračnou moc, pro dnešek by nám stačilo s pomocí světice nespadnout v některé další serpentině ze skály. Před stoupáním ještě zaplavání na Lemnos brach a pak vzhůru do horských vesniček Priama, Parparia, Tripes a Melanios. Stále úžasné výhledy na moře a ostrov Psara, fíkovníky, pinie, vůně všude kolem silnice. V Aghio Galas tajemná cesta k tajemnému dvoukostelíku. Panna Marie Mléčná asi dříve mlékem sytila v jeskyni poustevníky. První kostel je vchodem do jeskyně, má krásný starý ikonostas. Dál je malá jeskynní svatyňka a v hloubi jeskyně už jen ty tajemné pálené amfory, pečlivě uzavřené. Mléko neochutnáme. Místo působí ale velmi přitažlivě. Cesta vede dál přes horské vesnice Nenitouria a Kourounia, stále s vůněmi a pohledy na moře. Od Egrogoras se obrací do vnitrozemí na Chalandru a Nea Potamii. Tady už jsou sady jen kolem vesniček, kolem červenohnědé kopce, které už jsme z dálky viděli. K Volisosu se blížíme z hor, takže majestátní pevnost se zdá z výšky jako dětská hračka. Zpátky jedeme raději po pobřeží, ta ranní pustota vnitrozemí byla dost odstrašující. Tentokrát sjedeme do krásného zálivu Elinda, divoký kemp, pár naháčů, dlouhá pláž s dvojicemi, které utekly civilizaci. Žádná taverna, žádné stánky. Chladivá neuvěřitelně modrá voda. Příjemná cesta přes Avgonymu už po pohodlných asfaltkách zpět, po sjezdu k moři se trefíme na letiště i Karfas.

29.6.2009

Na jihu zbývají neobjevená místa. Docela blízko je u Vavili Panagya tis Krinas, kostel z roku 1287, který má být úplně stejný, jako stará Nea Moni. Na vzácné památce pracují dělníci, kolem dokola lešení. Otloukli všechnu omítku, vyvstala krása červeného kamene, která ladí se zeleným okolím pinií a sadů. Mozaiky uvnitř a ikony všech chioských stylů od 13. století ale neuvidíme. Nad lešení naštěstí ční krásná kopule, nedaleko rostou přezrálé moruše, z prasklých hadic tryská vova na umytí rukou, rajská a slitovná povaha místa je zachována. Vynechali jsme také Olympi, nejsevřenější vesničku mastichorie. Krásná je z dálky, plástev tmavého medu. V uličkách stín, bludiště. Centrální věž už je poloviční, hlídá taverny na malém náměstí. Jeskyně je v pondělí zavřená, zkoušíme sjezdy k pobřeží. Do zálivu Fana vede jen prašná cesta, neriskujeme. Záliv Salaghona má dva přístupy. První asfaltka vede ke kostelíku Aghia Dhiani. Výstavný kostel je připraven na velké náboženské slavnosti, teď ale jen pár místních na pláži. Zatížení civilizací minimální, variace na mořské modři a zeleně maximální. Scéna pobřeží úžasná. Skály, útesy, staré hlídkové věže vždy na nejbližším kopci, asi si o pirátech povídali kouřovými signály. Na pláži bohužel není zdroj tekutiny, tedy stánek s Mythosem. Zkoušíme od Mesty další cestu na jiné místo v zálivu. Nejprve se omylem ocitáme v Limenasu, kde je vápenka, fabrika, prach, rychle otáčíme a dostáváme se ne správnou cestu k Trachilii. Tam jen malý přístav pro čluny, pár usedlostí, po pivu stále ani památky. Kamenitý poloostrov je vyprahlý, láká málo. Za 30 minut jsme v Komi, kde je všechno na poslední odpoledne. Řecká kuchyně, plněné lilky, retzina, velká voda, k tomu slunečník s lehátkem zdarma. Lidí je trochu víc, voda zůstává modravá a čistá. Komerční provoz výborně zvládli, je to nevtíravé, funkční. Ideální místo na čtení i dlouhé proplavání. V Armolii se snažíme dostat do kostela ze tří stran kvůli ikonostasu. Všechno je zavřené, zbývá keramika. U silnice je několik dílen, se zapadajícím sluncem majitelky dílen malují talíře sytými barvami. Nás získala hned první keramička od parkoviště. Mezi kýčovitými nesmysly nám ukazuje řecké symboly štěstí. Modré očičko na zlatém řetízku a její keramiku s granátovými jablky. Misky vypadají vesele, kýči se vzdalují lehkým nahozením motivů a příjemnou kombinací barev.