Staré texty – Lesbos 2008

Lesbos 2008

…můj jazyk oněmí, jemný oheň se mi
náhle rozlévá pod kůží, nevidím nic
a v uších hučí jako když se pod pokličkou
voda vaří…

Napsala Sapfo o svých láskách. Poznamenala Lesbos víc, než kterýkoli ze sultánů, kteří ostrovu vládli. Činili se sice tuze, mrtvých bylo spousty, harémových otrokyň v Konstantinopoli také, ale nezbylo po nich nic. Po velkém stěhovacím třesku Řekové zbourali pevnosti, Turci skončili za louží v Asia Minor, a louže je opravdu malinká, z Molyvosu snadno na jejich kopečky dohlédneme. Dnes jsme viděli jeden polorozbitý minaret, zapomenutý bezzubý stařec. Průvodce od Alexu sice tvrdil, že zdejší Řekové jsou jiná odrůda, poznamenaná tou krutovládou Turků a míšením, pod platany v typické kavárničce v Andise nám to ale nepřišlo. Celá vesnice v neděli v poledne na náměstí, jeden blázen jim stůl od stolu všem vnucoval kopačky, holčičky v šatečkách jako na biřmování způsobně klopily zrak. Včerejšek začal po půlnoci. Autobus nás vyplivl v Petře v jednu hodinu v noci, osamělý barman zburcoval kuchyni a do dvou ráno jsme konzumovali rybu a salát. Vstávalo se trochu hůř, denní program se ale zprvu nezdál moc náročný. Obhlídka místa. Ta skála Petra je úžasná. Strmí ze všech stran, kostel na vrcholku vypadá jako přirozená součást zázraku. Schody jsou vytesané do bělavé skály s barevnými lišejníky a modré moře je nadohled. Objednat auto na další dny byla hračka, taky kola byla k mání. Do Molyvosu jsme ovšem vyrazili přes kopec, po dvou kilometrech ta zatracená přehazovačka nevydržela, s rukama od kolomazi jsem chvíli tlačil, pak se to rozjelo. Trochu jsme bloudili mezi macchií, silnice do Molyvosu se přeci jen vynořila. Na mořském břehu fabrička s komínem, stará lisovna na olivový olej, nyní přepychový hotel. Město do svahu, domy, co si hledají prostor na nastavěných terasách, člověk může svou retzinu konzumovat téměř ve stavu bez tíže. Stifado bylo taky vynikající, cibule proměněná ve sladké rajské plody v omáčce z býka. Turistické obchůdky nabízely přece jen výjimečné odlišnosti. Z olivového dřeva vyřežou mapu ostrova. On je těmi dvěma zátokami tak členitý, že vypadá jako dvojitý dubový list, co ho navíc chrousti prožrali. Také nějaký malíř tu hodně poeticky spodobnil pobřeží a město, malé reprodukce byly k mání. Na cestě zpátky stále v zatáčce opuštěná motorka a za nízkým kozím plůtkem vedla cesta, pro kola sotva do půlky sjízdná, k úplně pusté pláži. Ten motorkář ji měl pro sebe, ale o sto metrů dál jsme nevadili, plavky nebyly nutné, řecký svalovec je také nepoužíval. Kolmé skály, krásné čisté moře. To je tu čistší, než na jiných ostrovech, většinou u pláží dost mělké. 15.6.2008 Západ ostrova. Silničkou do hor. Ospalé nedělní ráno ve vesničkách. Trochu jsme ho pročeřili ve Skoutarosu. Úzké uličky jsou tu všude, hledal jsem cestu ke kostelu, zajímavé fresky. Najednou se ulička zúžila a přehradily ji schody. Nazpátek byla ale tak strmá, že se na jedničku jen protáčela kola. Postarší řecký pár šel kolem na mši. Pán trochu s bříškem mši vynechal a telefonicky organizoval pomoc. Mladší muž v montérkách přijel s náklaďákem, že nás vytáhne. Pak ale zjistil, že stačí zkušenost řeckého řidiče, trochu zacouval, trochu popojel, auto to přežilo bez odřenin, a byli jsme zase svobodní. Horské vesničky ve svazích. Před Andisou klášter v tichém údolí, Moni Perivolis, hodně tlumené denní světlo dopadá na fresky z devatenáctého století. Jsou krásné, zašlé od svíček. Starší věci tu nejsou. Turci, zemětřesení. Platany v Andisse, mihotání stínu, nedělní dopoledne. Další klášter, Ypsilou, je vidět z dálky, na vrcholku kopce. Stál tam už v roce 1101, chodilo se po strmém schodišti. Poslední verse je pár let stará, z roku 1967, navíc má v blízkosti armáda radary, stejně jde ale o nádherné místo. Ambity, čtyři mniši, zvonice, A taky asfaltované jednosměrky, které obtáčí klášterní kopec jako dva hadi, nahoru, dolů. O údolí dál stádo větrníků střeží kamenný les. Sekvoje ze kdysi, před dvaceti milióny let na ty krásné stromy sopka vychrlila lávu, pak voda, písek, mineralizace do podob kamene a přece dřeva s barvami achátů. Stromy, co měly v obvodu osm metrů, tu kamenně koření. Celé tohle divadlo je v kulise pustiny. Zbytek ostrova má vody dost, lesy jsou bohaté, voňavé a krásné. Taky kolem jsou ale holé stráně, ze kterých voní jen pichlavá macchie. Projít celý areál chvilku trvá, tvář krajiny a těla stromů se ale mění, smysly i mysl si vyhrají. S batůžkem se do ohrady nesmí, barevné zkamenělé větvičky moc lákají sběratele. Přes další kopce do Sigri. V přístavu se houpe pár lodiček, děti si hrají s mrtvou rybou. Včera tvrdil číšník v Molyvosu, že když měsíc dorůstá, sardinky neberou. Tady jich měli …. hlavičku lehce oddělit, pak páteř, zbytek s droboučkými kůstkami je lahůdka. Turecká pevnost, pláž. Trochu dobrodružně po na mapě bílé silnici. Víříme prach, kolem pusté a neutěšené kopce. Auto naštěstí klopýtá statečně přes kameny. Eresos nás vysvobozuje, polední ospalost tady ale dospěla na vrchol. O Sapfo ani zmínky, ještěže silnice rychle padá k moři. Skala Eresou má asi opravdu nejkrásnější pláž na ostrově. Po modrém obzoru se proháněla prkna a plachetnice, z vrcholu Akropole byl opravdu k vidění antický přístav a jeho moderní varianta. V podzemí ještě prostorné sklepení paláce, dírou uprostřed piniového lesa lze propadnout o dva tisíce let hlouběji. Mládež se povaluje v kavárně u piva, naše frapé s jedním cukrem sládne při pohledu do slunce. Zpáteční cesta kolem zálivu Kaloni, nekonečné zatáčky, slunce světlo. Západ slunce v Petře. Počítač se zázračně připojil k nějakému nezabezpečenému wi-fi routeru, tak můžeme alespoň textově sledovat živě fotbal s Tureckem. Ti hajzlíci, co je tu máme před nosem, otočili zápas během dvaceti minut. Chudák Petr Čech, dostal asi blbé góly. 16.6.2008 Cesta na jih je vždycky příjemná, i na jižním ostrově. Do Kaloni známou cestou přes hory, pak k východnímu pobřeží. V kalonském zálivu odsolují moře. V zálivu býval řecký chrám. Mesa sanctuari hlídal vzteklý psík a pevná mříž, v pondělí zavřeno. Chrám byl asi mohutný, dříky dórských?? sloupů trčí z moderní betonové podlážky. Nevíme, komu byl zasvěcen, nápisy za euro peníze jsou také mimo dohled. Směrem k hlavnímu městu vede úžasná asfaltka, z voňavého piniového lesa strmí špičatý, skalnatý vrchol nejvyšší, nebo skoro nejvyšší hory. Pohoří Olymbos má vrchol 967 m, ta skalnatá špička se jmenuje Profitis Ilias, tenhle prorok má vrcholy snad na všech ostrovech. Kopce na severní straně ostrova jsou stejně vysoké. Trochu tápeme kolem Morie, samá oprava na silnici, ale římský akvadukt přeci jen vykoukne nad údolím. Je skoro stejně mohutný, jako Pont du Gard, vypadá ale jinak, trochu jako stavebnice z vybělených obrovských kvádrů pro řecké dětičky, Lego nad vyschlým řečištěm s oleandry. Valená klenba jednoho oblouku už už padala na hlavy kolemjdoucích, tak postavili reznoucí lešení a kameny drží vysoko nad našimi hlavami, i kozy se klidně pasou. Úzké uličky Morie nás tentokrát propustily, asi proto, že jsme svezli stopem místního zázračného dědečka. Na pobřeží směrem na sever jsou termy. Vidíme jen jeden lázeňský dům, hotel na mořském břehu, píseň o zašlé slávě. Loutropoli Termis je taky něco jako San Gimignano, byly tu desítky obytných věží, zbyly dvě, taky se opravují. Vysoko nad Termami je klášter sv. Rafaela, ženský klášter, důležité poutní místo. Radioaktivní voda v lahvičkách, s obrázky Rafaela a Nikolaose. Svatá byla také místní představená, svatá a učená, řada knih ke koupi, jedna o znovuzrození duše? Místo opečované s fasádami do bíla, bílými květy, bělavý výhled z parkoviště na turecké hory. Mandamados směrem na sever by se měl chlubit keramikou a klášterem. V ospalém odpoledni byl otevřen jediný krámek, brak a kýč. Nic k jídlu. Zato v klášteře Taxiarchis, tedy Archanděla, chovají ikonu zcela mimořádnou. Mezi stříbrnými křídly je Michaleův obličej s přivřenýma očima a výrazem utrpení a trpělivosti. Má být vymodelován z hlíny a krve mnichů, zavražděných Turky. Vypadá trochu jako Černá Madona, trochu jako Durga, kterou jsem v Indii zahlédl a nesměl fotografovat. Tady se fotit taky nesmí, prodávají alespoň dost slušné dřevěné ikonky, reprodukce. Tvář archanděla z nich promlouvá jasně, jako z originálu. Klášter sám je mladšího data, architektura nezajímavá. Cestou na sever v horách zbývá vesnice s pohledem na moře a Turecko, má své slavné rodáky, ale současníci všichni spali, na krásné agoře chráněné bujným porostem znuděně popíjel místní hospodský pivo. Všichni lidé se radovali u moře. Sikaminia má jako ostatní horské vesnice svou Skalu, tedy přístav, námořní základnu. Tam už bylo živo, taverny nabité. Zrovna dovezli ryby, brali jsme, co majitel nabízel. Dvě velké potvory bez kostí, na grilu, dobrota. Proti hospůdce kostelík na skále, v něm mořská panna jako panenka Marie. Málokde má bohorodička rybí ocas, málokde ryby tak chutnají. Do Molyvos a Petry se dá buď přes hory, nebo prašnou silničkou po mořském břehu.Kvůli koupání a romantice volíme spodní cestu, je krásná, pneumatiky vydržely. Podvečerní slunce už tolik nepálilo. 17.6.2008 Zbyl střed a jih ostrova, nějaký kompromis vymyslíme. Cestou na Agia Paraskevi číhala lákadla i nástrahy. Prašná silnice vedla nádhernými olivovými háji, horko sálalo z kamenů a kozích stezek. Cesta k inzerovanému klášteru se ztratila ve výhni olivových teras a v hněvivém nářku psíků, kteří hlídali ovce a kozy. Ještěže most Kremasti zůstal na správném místě, nad skoro vyschlým řečištěm potoka. Cesty jsou značeny špatně, moderní jsou tu sice treky pro pěší, ale nejspíš pro pěší průzkumníky. Všechny naděje mizí v olivových hájích. Most ovšem překlenul pochyby i tu trochu vody, kdysi po něm chodili oslíci i lidé. Museum výroby olivového oleje v Paraskevi míjíme, záliv Kaloni rychle také. Asfaltka míří mimo jiné i na hlavní město, je rovná, hladká, po všech zákrutách jako pohlazení, navíc je lemována úžasnými, ale opravdu, opravdu rozsáhlými piniovými lesy. Snad jim na ostrově ta voda ještě chvilku vydrží, jsou to ty nejhlubší a nejvoňavější hvozdy, co jsme na řeckých ostrovních oázách zažili. Cesta lesy vede do horských vesnic Vasilika a Polichnitos. U té druhé zase inzerovali lázně a horké prameny. Tentokrát nešlo o šalbu. Do vody se nedalo šáhnout, v tropickém vedru ovzduší to působilo absurdně, představoval bych si, jak se člověk ráchá uprostřed krajiny pokryté sněhem. Teď ale na okraji potůčku přežijí jen ty nejstatečnější zelené řasy, v malém lázeňském zařízení v pusté krajině asi ve vanách úpí korpulentní řecké dámy. Horko a barvy rezavého železa opouštíme, rychle kolem Vrisy do Vatery k moři. Skoro liduprázdná jemně oblázková pláž, prý nejhezčí v Evropě. Rozhodně zde je čisté moře, ve kterém se dá plavat, ne jen narážet koleny o dno. Zvedl se i vítr a malé vlnky. Restaurace příjemná, plněný lilek ve tvaru botiček ideální na cestování. Slunce. Na pláži, v lese i po cestě do Agiasos – horské vesnice a poutního místa. Tam porost nad agorou působí skoro stmívání slunečného dne. Obrovský ikonostas, ikona Marie s dítětem malovaná na lebku ryby, znát to ale není. Nezbytné krámky i dědci v kavárničkách v loubí, keramika nevybočuje z průměru. Mističky na olivy i pecky i párátka. Užitečnost předmětů může rozhodovat o kráse, Paris to neměl jednoduché. Zpátky navyklou cestou, v Kaloni nám prodali zkažené víno ve specializovaném obchodě. Zánik civilizace. 18.6.2008 Hlavní město. Trhavé popojíždění v jednosměrkách, chvíli kroužíme, potom parkoviště u přístavu. Vychválená architektura starých domů, které by měly zářit s novými investicemi, zas tolik do očí nebije. Katedrála s pseudogotickou věží nenadchne. Krásně svítí kopule a části střechy Agios Therapon, zvláštní jednak tvarem, jednak perleťovým leskem. V katedrále i tady jsou vysoké dřevěné ikonostasy, řezby v tmavém dřevě jsou tu krásné a na tržištích stejně populární, jako světlé krásy z olivového dřeva. Agios Therapon stojí na místě Asklepiova chrámu. Všechna hlavní řecká božstva měla na ostrově svá místečka, asi vede Afrodita. Kousek od kostela je museum byzantského umění. Ikony z celého ostrova. Patron Lesbu, Archanděl Michael, tu má vždycky tasený meč a přísný pohled. Turci jsou moc blízko. Madona v několika podobách – jako Glykophilousa sladce Ježíška tiskne, jako Hodegetria jsou oba přísní průvodci na cestě. Krásná je malá ikona Madony – Nevadnoucí růže – s růžovým keřem. Poslední soud má slušně propracované peklo, které navíc nakonec spolkne obrovská mořská zelená potvora. Už otvírá tlamu. Když ve městě objevily základy tří římských vil, museli vybudovat nové archeologické muzeum. Našly se tam totiž nádherné mozaiky. Jedna vila patřila Menandrovi, byl to významný básník, a v obýváku měl na podlaze mosaiku s Orfeem, jak hraje zvířátkům. V oktagonu kolem pěvce nábožně naslouchají ptáci i ryby, kousek dál i tygři a lvi. V jiném pokoji jsou na podlaze podivné hlavy – představují divadelní masky. Potom, co Orfea roztrhaly v Thrákii Menády, jeho hlava s lyrou připlavaly na ostrov, lyru tu dlouho uchovávali v chrámu v Mytiléně. Pak už se můzám dařilo, i celkem nedávno tu působil lidový malíř, Theophilos. Vagabund, co maloval za flašku, se nakonec dostal i do Louvru, objevil ho znalec umění Teriad a donutil ho malovat na plátno, místo na kus dřeva. Nikdy si nevzal peníze, zemřel ve Varia v roce 1937. Do jeho musea pár kilometrů jižně od hlavního města jsme se nedostali, ale v Byzantském museu měli dvě jeho ikony, skoro něžné barvy, těžko napodobitelný styl. Vyprahlá turecká pevnost nad městem. Před zavírací dobou jsou v obrovské prostoru kromě hejn holubů jediní naživu. Po janovské rodině Gattelusi zbyla jen vyvrácená hrobka. Neúprosné jednosměrné ulice nás vyvedly z města. Pokus o návrat k antickému divadlu byl neúspěšný. Hledání nějakého příjemného místa k vykoupání také. V hotelu zpráva, že se safari s džípy nekoná, malý zájem. Ospalé předletní období je ozvučeno německými pozdravy a smíchem. Vypadá to, že sem přijely na rekreaci nějaké dámské spolky, aby si dámy odpočinuly. Doma v Dortmundu asi háčkují dečky. 19.6.2008 Všechna zákoutí Petry ještě neznáme. Za krámky se objeví obchodní pasáž, ulička dobře stíněná střechou z větví a listí. Jiné pohledy na skálu a klášter přes zahrady a vyschlé koryto řeky. Kola ze stejné půjčovny. Vyměnili přehazovačku, kterou jsem první den strhnul v kopcích. Jedeme lehčím terénem, od přístavu v Molyvos to ale kolem moře nejde. Musíme nahoru městem, místo uliček samá schodiště, takže vysoko k pevnosti vlečeme kola střídavě na rameni nebo poskakujeme po schodech. Z druhé strany k pevnosti vyjíždí po asfaltce skupina cyklistů. Jejich tábor objevujeme u hotýlku asi kilometr pod pevností, v mořském vánku se tam na šňůře suší propocené helmy. Hotýlek je to i jinak sportovní, mají prkna s barevnými plachtami, za chvíli se objeví v modrém zálivu. Ten je lemován skalami, na kamenité pláži jsou pohozena lehátka bez slunečníků, střídáme čtení, plavání kolem skal s útěkem do stínu stromů. Tavernu otevřeli, přes kopce domů nejedeme hladoví. Pláničky za městem označuje Pharos, starý maják, ze kterého zbyla jen kostřička rozpadajícího se zdiva. 20.6.2008 Při cestě na druhou stranu zálivu, přes Naxos a Skoutaros jsme měli šanci napravit neúspěšné hledání kostela při prvním pokusu autem. Kopec jsme vyšlápli, kostel našli, byl ale zavřený, v celé vesnici zas jen starší pánové na židličkách u celodenního kafe. Na konci vesnice je prašná silnička, končící na pláži s dvěma tavernami a malým kostelíkem ve skále. Spousta racků a dalších vodních ptáků, větší vlny přinesly kal a řasy. V taverně místo jídelního lístku mohu nakouknout do kuchyně a ukázat prstem na dvě ryby, které pak majitelka dozlatova osmaží. Z pláže nahoru vede i delší silnička, ne tak prudká, je cyklisticky téměř sjízdná, jeden Mythos na ztrátu tekutin v Naxu stačí. Skála nad naším hotelem je ideální k pozorování západu slunce, dvanáct měsíčků tam má do kruhu proutěná křesla. Kombinace pinie/modř moře/ umělá mdrá bazénu ve skále/ skály a horizont přesahuje hranice vkusu, tedy českého, sem patří. 21.6.2008 Horská kola patří do hor, tak vyrážíme. Výškové metry přibývají, od vesnice Lafionas stále nové úhly pohledu na Petru a záliv Molyvosu. V úzkých vesnických uličkách jsou zprvu ukazatele na klášter Alexandrou, ty se ale v místě nejpotřebnějším ztrácí, jako obvykle. Takže první cíl necháváme v neznámu. Odbočka na Stypsi je značena dobře. Nové krásné asfaltky ale stejně na mapě nejsou, s obtížemi nacházíme „bílou“ silničku přes hřeben na Molyvos. Bílá je na mapě i ve skutečnosti. Když tlačíme příliš strmé úseky, šlapeme v bílém vápencovém a šedém sopečném prachu. Na mapě je i bílá odbočka do Petry, také mizí v projektu EU, asi velký vrt na vodu zrušil pokračování strmé kamenité cesty, tak klesáme dál prašnými serpentinami k molovyské pevnosti. Ve vesnici Vafios pár pěších turistů s oslíkem a odbočka pro zvláště zdatné na severní Profitis Ilias, 935 m. Asfaltka do Petry bez nástrah a náhlých změn. Příjemná místní taverna s rybou akorát pro jednoho, usmažená jako sardinky jen narychlo v oleji. Větřík sílí, vlny trochu čeří řasy na pláži. Šéf půjčovny aut a cestovou ruší člun do Skala Sykaminias pod hvězdami, asi se bojí, že by nás to odfouklo do Turecka, museli jsme ostatně kromě placení nadiktovat i data narození. Tak nám vrací třicet euro, můžeme je rozpustit v krámcích noční Petry. Klášter na skále je dobře osvětlen, bíle září do dálky celou noc. Holanďané v tavernách nejásali, ruští mladíci je dost tiskli. Když jsme platili kafe, bylo to stále bez gólů. Teprve ráno otřesný výsledek 3:1 pro Rusy. Oranžová trička nikde není vidět. 22.6.2008 Dle kalendáře propuklo plné léto, ale voda při ranním rozcvičovacím plavání byla studená, jakoby do vody spadla Polárka, kterou máme v noci přímo nad hlavou. Mocnější vlny rozbily těla řas, takže u břehu je léčivá polévka. Na kole přes jediný vyšší horský hřbet, před námi na prašnou cestu zahýbají vojáci. Pláž na konci cesty se jmenuje Ampelia, a má všechno – moře dost hluboké na plavání, čistou vodu, skály ohraničují záliv, dědek na oslu do místní taverny nejprve dovezl demižon bílého vína, potom citróny a papriky. Synci hostinského mají privilegované postavení, hostů si všímají jen občas. Jeden periodicky projíždí koníka, omývají si kopýtka ve vlnách. Druhý se věnuje kávě a cigaretám. Matka vaří, otec v námořnickém tričku nestačí v poledne na deset stolků taverny, takže dobře upravenou rybu a sepii můžeme v klidu vychutnat i trávit. Odpolední cyklistika do Molyvosu byla hodně proti větru, vypadali jsme trochu uštvaně, tak do nás kopli v místním kafeionu jednou ouzo. Po hašlerkách a kávě obchodní uličky ve strmé stráni téměř bez turistů. Místní malíř ikon pracoval vzadu v dílně, odložil ale štětečky a vyndal všechny své Madony a Michaely. Jedna Glykofilousa stála za 200 EU, jde o kopii ostrovní madony z 15. století, jen jí malíř předělal plášť z purpurového na tmavomodrý, pohrál si se svatozáří a pozadím. Aby si odpočinul od ikon, co my zápaďáci občas kupujeme, vystřihnu zrovna jednu Venuši, nebo mořskou vílu, ta už ale neměla Boticelliho eleganci, kromě ikon se sympatickému malíři s kulatým bříškem asi líbí silikonová, pěkně kulatá prsa. Mládež těmito dary obdařená se začala scházet u přístavu v koktailovém baru. Slunce bylo ještě vysoko, takže Ocean breeze z bílého rumu, grapefruitů a melounů byl správným olejem na cyklistiku pro cestu zpátky. Pro západ slunce máme nad hotelem krásný altánek, polstrovaná křesílka a trocha bílého dovolují absolutní fotografické soustředění. Italů ani Španělů v hotelu jistě mnoho není, takže se ani při penaltách žádné výbuchy nadšení a zlosti neozývaly. 23.6.2008 Cyklistika taverna v Ampelii byly na úrovni, tak dnes opakování. Dalo se plavat daleko ke skalnatým útesům, kromě stálých hostů, co byli včera, dnes žádné přelidnění. Kombinujeme větší ryby s cuketou, Georgie vaří dobře. Za barákem má ústí říčky, kde se dobře daří sladkovodním želvičkám, je jich tam celé hejno. Dovolili oslíkovi se napojit, pak s zběsile vrhaly na zbytky od snídaně. Naposled míjíme skály a olivové háje, odpoledne do Petry vrátit kola. 24.6.2008 Poslední den je vždycky organizačně náročný. Zázemí pokoje a internetu 🙂 ztratíme ve dvanáct, autobus na letiště se přikodrcá před osmou. Pár stránek k dočtení. Moc příjemná procházka po pláži a skalách k Anaxu. Německé děvy asi meditovaly v kruhu nejen nad naším hotelem, ale i u rybářského domku, předmět meditace nebyl zjevný. Barvy kamenů opět překvapovaly. Sírová žluť, záhadné zelené střípky. Písek, rychle do hloubky, závěrečné dlouhé plavání. První a poslední modř hotelového bazénu a duha koktejlové sklenice. Cestou autobusem mohu bez řízení vychutnat hluboké piniové lesy, ještě jednu krásu strání s milióny olivových stromů, krásně formované skalní hřebeny. České komentáře v autobusu – delegát od Alexu hrůza, jedině jih (tedy pláž na Skala Eresou). Pan inženýr byl trošku troubulka, jinak se ale dnešní pohledy na Petru fixovaly do zrakové paměti, kde člověk uchovává krásné obrázky.