Staré texty – Kefalonia 2004

KEFALONIA 2004: 1.6.-11.6.2004 Největší z iónských ostrovů, dosud domov velkých želv a vzácného středomořského tuleně – Monk Seal ( šestý nejohroženější druh na světě), se na přechodnou dobu stává i naším domovem, snad nebudeme druh tak ohrožený. Prý tu nefouká Meltemi, a stráně se dosud zelenají a kvetou. Z domova se chystáme v na sklonku chladného jara, předpověd pocasí na první týden je nevlídná – denní teploty 17, noční 13, ve čtvrtek déšť, uvidíme, jak se podnebí vyřádí. Doufejme, že zemětřesení se vyřádilo v roce 1953, kdy zničilo všechna města s výjimkou Fiskarda. Dalším nebezpečím jsou turisti, hledající živá místa z filmu a knihy Mandolína kapitána Corelliho. Knížku napsal Louis de Benieres, film je asi válečný slaďák, obé se dostalo na trh v pozdních 90tých letech. Hvězdy filmu – Nicolas Cage, Penelope Cruz a John Hurt způsobily corellimanii v Americe, turistickou invasi kolem roku 2000. Podle komentářů jde o slaďák nepodařený, německý teror na ostrove nebyla mandolínová selanka. Ta vypráví o lásce dcery kefallonského lékaře a dělostřeleckého kapitána italské okupační armády. Zajímavé ovšem je, že na ostrove skutečně došlo k odporu 9000 Italu, kteří se odmítli podřídit německému vedení, 10 dní se zoufale bráni a byli všichni zmasakrováni. Corelli byl ovšem ošetřen otcem své milenky. Kniha i film zcela ignorují řecký odpor, problém diktátora Metaxase a komunistu. K zajímavým náhodám patří to, že k balení nám Nova tenhle film promítla. V holywoodském slaďáku moc politiky nebylo, i slzu bylo možno zamáčknout a plavky se snadno snášely na hromadu. Bez spaní jsme ujížděli s několika kapkami deště do Bráníka, naložili dědu, na zaparkovaném taxíku objevili číslo taxislužby, takže ranní Ruzyně už nebyl problém. Tam se na nás ale vyřádili amatéři charterových letu, jakási troubulka nám kufry označila nálepkami Zakinthos, což byla druhá destinace jinak kefallonského letadla. Snaha o nápravu nebyla úspěšná, takže na letišti na Kefalonii jsme opravdu stáli s prázdnýma rukama, i když už vypnuli pás. Letadlo s našimi zavazadly se vzneslo a nastala nejistota, ujišťování a zase nejistota. Kufry přivezla dost ochotná řecká průvodkyně před půlnocí a nejistotu ukončila. Cesta z letiště – samá romantika i bez kufru, autobusem do hlavního města Argostoli, potom na velký trajekt, dvacetiminutová plavba do Lixouri, což je jednodušší, než objíždět záliv Kolpos Argostoliou. Z Lixouri kousek zase busem do Kefallonia palace hotelu. Zdařilá architektura dvou křídel dvoupatrových budov s pokoji a centrální budovy s jídelnou a piano-barem v patře. Trochu ospalé a nervózní odpoledne. Pláž se zvláštním červeným pískem, strmým útesem z bílého jílu. Je zjevné, že když tady na ostrove do more prudce nepadají skály, zařídí alespoň romantický útes z bílého jílu. Trošku se olupuje, snad ne po větších kusech, až se pod ním uložíme na pláž. Minulý zájezd tu malé zemětřesení zažil, je asi dvojku, většina to prý zaspala. Další otřesy cekají. Proti r. 53 jsou ale všechny domy ze železobetonu, při jiném větším třesení na Kefalonii o síle 6 nespadl jediný barák. Hotel je dost daleko od Lixouri, tam jsou nejbližší kola, obchody atd., takže na radu české průvodkyně bereme auto na celou dobu, malého červeného Hyundaye. 2.6.2004 Pozdní probuzení pod zataženou oblohou. V Cechách dle SMS déšť. Na autoturistiku celkem ideálně. Nabízí se nejprve okolí, náš poloostrov, Paliki. Kdysi tu bylo antické město Pali. Od naší páže Xi jsme se vydali na obhlídku dalších na poloostrove, nejprve k majáku Yerogombos. Pusté skalnaté pobřeží, machia. Směrem na sever pres hory, pak se silnice skloní zase k moři, kde na třicetimetrovém útesu stojí klášter Panagia Kipourion. Cestovní společnosti vozí turisty na terasu kláštera na západy slunce, s vínečkem a meditací. Staré budovy asi nepřežily zemětřesení, jen ikonostas má asi starou krásu ve zlacených rámech. Jediný mnich na lavičce spíš klimbal než meditoval, opuštěnost asi patří k červnu a zataženému dni. Klikatící silnička pres horské vesnicky na bílou pláž Petanoi. V bílém písku se nikdo nesmažil, nebylo na čem, taverna byla přívětivější. Po dvaceti kilometrech horských silniček jsme vyměnili písek za šedočerný, u městečka Atheras. Úplně opuštěná pláž s ostrůvkem centrálně ve výhledu, trošku melancholická. Zajímavé černé kameny spíš jen se starým povlakem od nafty, ale ekologická katastrofa už je zapomenuta, voda nádherná zelenomodrá, jako všude. Návrat do Lixouri po rovné pobřežní silnici bez problému. Večerní plavání na červené Xi. 3.6.2004. Kola v Lixouri bez problému, akorát neseštelovaná přehazovačka. Lodi jezdí skvěle, po půl hodině, v deset jsme byli na druhé straně zálivu. Magické kopce, s hlavou v mracích, nejvyšší vrchol Oros Ainos 1637 m. Ten vrchol nad námi je národní park, kromě koz se tam potuluje i stádo divokých koní, kteří mají zlaté a stříbrné zuby. Mnohokrát ověřeno pastevci! Tenhle zázrak je snad z píce na horských bylinách. Další zázrak jsou kozy a ovce v horách, dlouhé měsíce nemusí pít, jen tak stojí na louce a inhalují vlhko, které dnes inhalujme taky. Největší zázrak ostrova jsou ale hadi, hádci, s malým křížem na hlavičce, co se jednou ročně takhle v pulce srpna objeví ve vesničce Makropoulos, vlezou do kostela až na stříbrný ikonostas, vyčkají do konce bohoslužby, a zas zmizí beze stopy. Nejedovatí, dobré znamení pro ostrovany. Kvůli autům je dnes vesničani sbírají do sklenic, kladou na oltář, a vypustí na konci mše. Jinak zázrak probíhá stále stejně. Obraz, ke kterému hádci lnou, je Panna Marie s děťátkem. Naše dnešní úroveň byla bez zázraku, taky bez pořádné mapy, jak už jsme v Řecku zvyklí. Copak nahoru, to ještě šlo. Pevnost Agios Georgios byla vidět z dálky, moc pěkně si to Benátčani postavili, shora je vidět na záliv, na Argostoli i Lixouri. Nahoře zbytky opevnění, jen jediný benátský lev na staré lafetě děla. Nádherné pinie vysoko nad morem, a stále pohledy na mlžné hory. Se štěstím jsme našli mykénské hroby dole pod pevností, malinko připomínaly Agamemnonovu hrobku, tajemně vyřízlé do masivní skály. Cesta typicky nahoru dolu, nejprve přístav v Pesade, kde cekala loď na svou večerní pout na Zakinthos, bludné odbočky k drůbežářským farmám a sjezd ke kostelíku Agios Thomas. Těsně pod ním je malá, velmi romantická plážička, která ohromila anglický pár v taverně tak, že nám celou dobu kecali do salátu absolutely beautiful, gorgeous a podobně. Od more ztuha do kopečka, ale poslední důležitou záležitost jsme našli, starou byzantskou basiliku svatého Ondřeje, chovají tam jeho nohu, kterou nám neukázali. Zato nádherná zvonice a strom plný pomerančů, ty byly přístupné. Nad plán jsme si dali jeden sjezd a výšlap, a dostali se šťastně k moři na pláže u Agias Pelagias, vlny při silném vetru jako u oceánu. V cestě bylo letiště, a pak pěkné šlapání kolem more do White Rocks, což je část Argostoli, kterou obývají Britové, Mají tu domácí právo, i Lixouri vybudoval první britský guvernér, a v době války o nezávislost na ostrove pobýval i Byron. Trajekt domu bez problému. Obloha stály s mraky, ani na úplněk nevidím. I pres mraky velká dávka slunce, lépe zalehnout. 4.6.2004 Od rána vítr, zálivem se hnaly zpěněné vlny až k bílým skalám v jeho závěru. Silnice se vyšplhala pres kopce do vesnice Zola a nad první záliv severní strany ostrova, Agios Kyriaki. Několik kilometrů ve výšce nad morem s výhledem na paletu modří. Ty nejmodřejší ale přišly podle očekávání až nad pláží Myrtos. Bílý písek je na pláži, do more se musí po bělavých oblázcích, ani ve vlnách se voda nekalí a modré nejsou narušeny. Ani moc lidí nerušilo pohodu a bílé strmé skály. Šíje do města Agia Efimia je jen pár kilometru, odděluje severní cípek ostrova. Dalších pár kilometru, již s pohledy na Ithaku podél pobřeží k první místní atrakci, jeskyni Melissani. Kdysi místo uctívání místního boha, dnes tichá laguna, které spadla část jeskynního stropu, takže slunce svítí do hlubokých čistých vod, a na nich se prohánějí turisté na loďkách. Někde tam ústí podzemní kanál mořských vod až od Argostoli, takže voda je brakická, studená. Propadlým stropem nahlíží stromy a vítr. Druhá jeskyně nedaleko má strp nepoškozený, snad i bezvadnou akustiku, v Drogaritis se konají i koncerty. Jeskynní vlhko je špatné pro pozouny a nepříjemné na schodech. Krápníky zčásti nevydržely, ale i zbytky výzdoby stojí za procházku. Z jeskynního vlhka do slunných a větrných kopců nad městecko Sami. Nad přístavem bývala pevnost a dva kláštery, z obou měli mniši nádherný výhled na záliv i Ithaku. Z kláštera Agrilia nad pláží Antisamos zbyla ještě zvonice, pár šutru, hlavně ale stále výhledy. Cestou domu pres hory nejprve visící mraky, pak most v Agrostoli, a trajekt k nám na peninsulu. Trochu se nám prý motá pravé zadní kolo, šrouby jsou ale pevně a jinak se zdá červený brouček jako spolehlivý. 5.6.2004. Spolehlivost ráno schválila i dáma v půjčovně, že to kolo utáhli šejdrem. Tak tomu věřím a jezdíme o závod s větrem. Couváme na nerovné nájezdy trajektu a kolečko se (zatím) neláme. Vydrželo i cestu do hory, zpočátku po asfaltu, pak tradičně po šutrech do národního parku Ainos. Hora s vrcholkem Megalos Soros – 1626 m je porostlá monokulturou nádherné černé borovice která roste jen tady – Abies cephalonica. Stromy jsou zdravé, s hustými jehlicemi a tmavou barvou, Benátčani les nazývali Monte Nero. Na stáda koní jsme nenarazili, na vrcholku jsou televizní a další vysílače. Na vrcholku hory kromě starého Diova příbytku sídlí mraky, nám se zdá, že trvale. Teplota byla lehce nad nulou, vlhkost vysoká, viditelnost minimální. Autem jsme vyjeli do 1300 m, zbytek vyběhli a zmrzlí zase seběhli mezi voňavými borovicemi. Sjezd z hory koncil příjemně. Na svazích hory Ainos jsou vinice, od antických dob tu pěstují několik místních rév, nejznámější je Robola s nejlepší variantou San Gerasimo, kterou produkují jen v číslovaných lahvích a limitovaném poctu. Ochutnali jsme a nakoupili. Těsně u vinařství je klášter svatého Jeronýma, je to nunery, a jeptišky byly přísně uzamčeny, takže jsme dovnitř ani prstíček nestrčili. Klášter i vinařství je v rozlehlém údolí, kromě vinné révy k nebi trčí cypřiše, a čepice mraku nad Ainosem je trvalka. Prokřehlí jsme sjeli k moři, kde sluníčko svítilo nepřetržitě. Na severním pobřeží Argostoli se more zavrtává do der Katavothres, a teče až do sami, respektive do krásné modré jeskyně Melissani, neznámo kudy, dvacet kilometru pod horami. Zvláštní je i britský umělý výtvor, taková sloupová stavba skoro antická, maják, blikající na plavce, který museli po zemětřesení taky znovu postavit. Nám neblikal, jeli jsme trajektem včas zpátky do Lixouri. Tlustých Angličanů při večeři přibylo, i dětičky mají víc v pase, než by bylo zdrávo. Po večerech se ostrovani druží v baru centrálního pavilonu, z dálky lze jen tušit, že holdují soutěžím za mohutného povzbuzování šéfa podniku. Ještě cikárko. 6.6.2004. Den invaze, na pobřeží Normandie řeční Schroder a Chirac, u nás v hotelu troje narozeniny s dorty se svíčkami, vždycky nám zhasli světlo nad talířem. Ráno na neinvazní pobřeží, zase s šancí uvidět Karety, ale ani ty se nevylodily. Po tradičním trajektu jedeme vysoko nad morem nad paletou modří do Skaly. Nejjižnější pláže ostrova, všude ještě hodně prostoru ale taky rada novostaveb, takže jistě provoz v příštích letech zhoustne. Skala je živé městečko, jachty. Přímo ve městě na pobřeží pod náměstím vykopali základy římské vily s mozaikami na podlaze, na které se stále dá koukat jako na obraz. Na jednom obětování býka, na druhém alegorie – mladík napadený leopardy a lvy – závist. Bez závisti vůči jachtařům, co debužírují na svých plavidlech pod francouzskými, italskými a anglickými vlajkami v přístavu Poros. Veliká loď z pevninského Řecka bez problému manévruje v přístavu, který vypadá, že je stvořený spíše pro rybářské bárky. Malá pláž, bílé oblázky. Děda se odvážil do klidného more. Temné mraky ze svahu Ainosu se snášejí až na pláž, po chvilce je docela zima. Ke svahům hory se vine i zpáteční cesta, která olízne Monte Negro a krásné jedle, ale v podobě písčité a kamenité silničky. V den invaze už cestu lodí nazpět neriskujeme, objíždíme záliv. Vynechali jsme klášter Atro nad Porosem, cesta k němu dost hrozná pro naše nejisté kolo, a taky pětikilometrová. Navíc se tam má jezdit ráno, východy slunce jsou prý nepřekonatelné. Ted padá noc a naproti pokračují narozeninové společenské hry. 7.6.2004. Pomalu se otepluje. Průvodkyně u půjčovny bicyklů tvrdí, že slunce konečně zapadne do moře, ne do mraku. Nicméně cesta na kolech podle jižního pobřeží naší peninsuly je zpočátku pod mrakem. Je to dobře, protože zkoušíme různé polní cesty, nejprve silnici na Lepedu, a pak cokoliv, po čem se dá jet k pobřeží. Romantické skalky proti výběžku Agrostoli, skály a loď atd. Pod vesnicí Mantzavinata se pobřeží pravoúhle lomí a začínají červené písky Megalos Lakos. Zatím pustý, krásný břeh, čerstvě vyčištěný speciálním traktůrkem. Na jílových kopcích pár vil, některé by lákaly k delšímu pobývání. Osamělý kiosk, plechovka piva. Žluté a modré bodláky. Janovce a pohledy na Kefallonia Palace Hotel z dálky. Druhá vetší dávka slunce, pomalý vstup do more v zálivu, plavání v čiré modři. Všude věrní a nebezpeční psi. Děda taky pešky objevil Megalos Lakos i za cípem, tvořeným bílou jílovou skálou. Agios Gerasimos koncentrovaný do kořeněné Roboly. 8.6.2004. Cesta na sever. Ne do zimy a k ledovcům, ale konečně v pořádném letním dni, mraky zmizely i z vrcholku Ainosu. Myrtos jsme minuli, ale ráno i večer byla nádherná cesta po pobřeží. Silnice vede vysoko nad morem, děsně se točí a z každé zákruty jiné pohledy na bílé skály, spadající do vody. Na šíji poloostrova leží vesnička Assos. Poloostrov sám bývala pevnost, od r. 1593 hlavní město severní části ostrova za vlády Benátčanů. Pozdější nájezdníci omlátili i benátské lvy nad oběma branami a zbyly jen trosky paláce a hradeb. Ohromuje prostor poloostrova, kde mohlo stát malé město. Dnes jen rozvaliny a cosi jako nove postavený klášter, podle upadlé cedule s investicí EU, ale bez života, na mramorovém vnitrním dvore vyrůstá býlí. Krásné jsou taky pohledy dolu na vesničku, všude ve vzduchu pronikavá jižní vůně pinií a zrovna kvetoucích janovců a dalších neznámých bylin. Pohledy do dálky na iónské more. Skály poloostrova s městečkem utváří skoro uzavřený zálivem taverny, čluny, plážička jen mrňavá. Pár horských vesniček na silnici do Fiskarda. Na špičce k Itace je maják Fournia, a zbytky staršího, snad taky majáku, na jehož věži hrajou růžové barvy stejně, jako ty modré v moři. Cypřiše tvoří skoro les svíček do kopců, a pobřeží je z placatých vápenců. Směrem k městečku jsou v nich rezavé kruhy na uvázání jachet. Přijíždějí a odjíždějí, uvazují a rozvazují, nejveseleji je asi večer u přístavu, kde jich kotví stovka. Hospod je dost, vína asi taky. Společnost jistě hodně mezinárodní, i češtinu bylo slyšet, zrovna přistála loď z Lefkady na okružní cestě po ostrovech s našimi turisty. Zpátky zase po té krásné vistuté silnici, ještě pohled na pláž Kyriaki, a zase serpentiny k závěru zálivu a do Lixouri. Fotku Myrtosu nelze vypustit. 9.6.2004. Ranní pohled na pláže Vatsa, ploché pobřeží se skrytou kývající se skalou tedy do Zemětřesení.. Nikdo to nechápal, jak se v moři vrtí, pokoušeli se ji shodit, bez úspěchu. Ted už se nekejve. Chavriata, balkon jonského more, daleké výhledy z vesnicky na terase v kopcích. Od vsi Chavdata uzoučké asfaltové cesty pres kopce a znovu dlouhý klikatý sjezd do Petani mezi bělostné oblázky. Vlny se zvedaly po pás a nesly trochu ras a svinstva. Kalamari, návrat do přívětivých tišin naší červené pláže. Žádná keramika či podstatnější umělecké výtvory při večerní vyjížďce do Lixouri. Jen drobné křišťálky světýlek vesnic v kopcích, červené záblesky z Ainosu, osvětlená loď, která na desátou přijíždí z Argostoli. 10.6.2004. Hledání Kounoptera, pohyblivé skály, na pokračování. Pešky jsme prošli další zálivy a záhyby pobřeží, pár tichých skalisek z vody koukalo. Severozápadní pobřeží je sice plošší, ale pobřežní skaliska provrtaná časem a vodou do ostrých útvaru, po kterých se chodí nesnadno. Věžičky, závrty, a podivuhodnosti břehu. Nekonečnost vesmíru je nekonečností plastu – hned za nádhernými skalami vrstva starých plastových lahví, tašek a odpadku, leží tam neposkvrněné a cekají na poslední soud. Hned za nimi ale všechna voňavá koření ostrova, přesně, jak se zpívá v písničce – parsly, sage, rosemary and thyme, a ještě další a další vůně a barvy. Na břehu podivuhodné stavby – hotové městečko prázdninových vilek – Moving rock village – dokonalá architektura, sezení pod rákosovými stříškami, všude bazénky, ale vše už trošku zašlé, nepoužívané, pusté. Rada rozestavených vilek trčí k modrému nebi, není jisté, zdali žalují, nebo jen cekají na zedníky. Ještě jednou mezi bílá skaliska a k pustým pískům, kolem našeho zálivu a pres Livadi odbočkou na vesnici Zola ve strmé stráni, po které sjíždíme na pláž Agios Kiriaki. Ani tady nás plasty úplně neopouští, krásná modrá voda je s přílivem lehce zasviněná. Pocit z plavání kousek od more to nekalí, taky pohledy na vysoké stráně se žlutí janovců zůstává neposkvrněný, navíc to jistí Heineken v rybářské taverně nad přístavem. Na přímořské cestě jsme červenému autíčku zase skoro utrhli spodek, ale dojeli, a večerní vracení vozu bez problému. Červánky na závěr se zvláště povedly. 11.6.2004. Odlet.