Staré texty – Korsika 2005

KORSIKA 2005: 21.5.2005 Včera dopoledne balení, dnes večer vybalení a ještě stísněné v malém bungalovu. Cesta dlouhá, ale snesitelná, korunovaná zaplaváním při měsíčku. Záliv Propriana po levici s janovskou věží, krásné zelené stráně vpravo, vegetace bují víc, než na našich řeckých ostrovech. Zvláště teď, zájezd je inzerován jako cesta na ostrov vůní a macchia v plném kvetu. Když nebyly diesely, námořníci cítili vůni už z daleka, Napoleon až na ostrově Elba. Do macchie teď kvete janovec, takže stráně jsou spíše žluté, ale voňavá je hlavně ta pichlavá bílá křovina, asi asfodel. Bíle kvete i devaterník penízkový, opojně voní myrta, ta ale kvete až v červenci. Macchie, po místním maquis, vládne stráním do výše 1000 m, její vůně je teď na jaře do sladka, ve vzduchu jsou ale i drsnější dřevité pryskyřice, které tak snadno vzplanou, když někdo cigárko odhodí. Křoviska jsou nejen při zemí, různé křoviny, co maquis vytváří, rostou až do výšky 5 metrů Moby, dříve ta nejchudší společnost, má teď parníky s pohyblivýma schodama a proutěná křesla, jako pro milionáře z Někdo to rád horké. Ze silnice z Bastie do Ajaccia pomohla EU udělat krásnou asfaltku, kam už české autobusy s přívěsem můžou beze strachu, přívěsy už netřeba odmontovávat, a staré mosty jsou jako kuriozita z nádherných bílých kamenů nad propastí. Jelo se přes Corte kolem univerzity. Vrcholky hor byly ještě zasněžené, někde v dálce snad bylo k zahlédnutí i Monte Cinto. Jinak se ale až do vysokých sedel šplhají korsické borovice, ty rostou až do výšky 1800 m, spolu s cesmínovými a korkovými duby. Kemp byl v Olmetu, dost vysokou nad zálivem, chatky rozeseté v dubovém lesíku. K moři kousek, měsíc byl už vysoko, na koupání dobrá kulisa. Dvě ložnice jako dlaň, vysoce nadupaný a sebevědomý podnikatel v papíru z Litovle. 22.5.2005 Vyvezli nás do Sarténe, všechny msty a křivdy v dopoledním světle, pár dědků před kostelem pije kafe, skupinka českých cyklistů se rozprchla po městě. Jediné autentické jsou tedy řetězy a kříž v sarténském kostele, co je vždycky na Velký Pátek při průvodu Catenacciu vyfasuje nějaký jiný hříšník a anonymně, zahalen do červeně, je vleče úzkými uličkami. V tomhle městě je nad hradbami všechno do kopce, na dosti autentické utrpení toho pochodujícího hledí s bolestí spousta lidí. Temné barvy a krev už se ze Sarténe někam přestěhovaly, nevíme, kde skrývali vrahy posledních francouzských úředníků, střílelo se ještě na konci minulého století. Korsických temných pověstí existuje Spousty a jsou různé varianty. V jedné figuruje desetiletý kluk, sám doma, vojákům prozradí za stříbrné hodiny úkryt desperáta, jednou dezertéra, jindy zločince. Rodinná rada ho ve všech variantách odsoudí k smrti, jedou ho zastřelí sám tatínek, jindy kupa příbuzných před čerstvě nabílenou zdí. Slavnější verze je zpracována knižně, Prosper Merimée napsal Colombu jako příběh války dvou rodu v Sarténe ze čtvrtí Borga a Santa Anna. Temnější, než dnešní Sarténe, je náhorní plošina Cauria. Nad pastvinami a macchií se zvedají bílé kameny a když fouká, zvětralými kameny asi zpívá nějaký starý Druid. Megalitičtí lidé tu vztyčili velké kameny, dnes už jen s náznakem obličeje a zbroje. Dolmen jsem nenašel, velkou skupinu menhirů taky ne. Je to tu všechno opuštěné, bez průvodců a strážců, tak, jak to poslední kouzelníci zanechali. Kolem menhirů pastviny, krávy nerušeně odhazují své velké koláče mezi poklady dávnověku. Část kamenů je ukryta na okraji posvátného háje, na úpatí skalisek s bizarními tvary. I tady nádherné borovice laricio, neboli borovice korsické, mají nahoře široké koruny, jako krásné pinie v Itálii. Některé z těch stromů snad pamatovaly aspoň vnuky posledních kamenných kouzelníků, dožívají se až 800 let. Cesta zpátky byla plná výhledů. O menhiru na následující fotografii se netvrdí, že by šlo o falický symbol. Má široce otevřené oči a otevřená ústa v němém pláči. Co oplakává, se srdcem z kamene? Vesnička Grossa nemá kostel ani hřbitov, takže místní absurdní města mrtvých tady našla variantu – celé městečko je obestavěno hrobkami. Tlačí se do strání, skalisek i políček, tlačí se do silnice. Belvedére Campomoro vysoko nad krásným zálivem. Všechno ještě předprázdninově spí, hospoda až v přístavu v Proprianu. 23.5.2005 Horská etapa. V Zonze přebýval v půlce dvacátého století marocký král ve vyhnanství, bylo to na něj moc, ty tajemné špičaté hory a zima a sníh. Francouzi ho milostivě uklidili k moři, do Ile Rousse. Mohammed V. marocký tady bydlel v hotelu, který je dnes k mání pro turisty. Dnes výletní centrum, chodníčky k horám, hlavně ke slavným rozeklaným vrcholkům Bavella. Průsmyk je ve výšce 1218 m, Aiguilles de Bavella jsou krásné zdola, i když se člověk s vyplazeným jazykem blíží do sedla. Naše cesta do sedla tedy představovala stoupání 9 kilometrů v krásném lese, kde vůně pinií dotírala až na kůži. Kolem silnice množství kytiček, rozkvetlé bramboříky a digitális. Pana Maria Sněžná, harleyáři, davy turistů a úchvatné špičky Aiguilles de Bavella. Ze Zonzy úboční cesta mnoha horskými vesničkami přes Quenzo do Serra di Scopaméne, všechno jako po vymření. Přes Auléne 35 kilometrový sjezd, přes říčku Rizzanése vede záhadný, skoro antický most nikam a velká deska připomíná nedávné tajemné ztracení Rosy? Horní tok téhle říčky je krásný kaňon zařízlý do hlubokých lesů, kolem vesnic dominují jedlé kaštany, ze kterých dělali mouku, do dneška se prodává a pečou z toho koláčky. Dalším všude zastoupeným stromem je korkový dub, drsně ho stahují až na lýko a v obchodech je k dostání všechno korkové, i skleničky. Jenom nemá vůbec dubové listí. Korsické Dolomity tedy s přiměřenou námahou, 62/80 km. Dojezd k chatičce je chronicky komplikován závěrečným stoupákem, asi uprostřed kopce prodávají víno z Fiumicicoli, vinice je kousek před Propriánem po sjezdu se Sarténe, viděli jsme z dálky hrozny, a teď je ochutnáváme. 24.5.2005 Odpočinkově do Filitosy. Literární prameny o krásných hlavičkách mluví různě. Menhiry, falické symboly, pohřební a oslavné obelisky snad starých obyvatel Korsiky, které zhubili a vyhnali lidé z moře, Torénové, kteří stavěli kruhové stavby. Torénové, nebo také Shardanes, asi pocházeli z nějakých ostrovů Egejského moře nebo dokonce z Kréty, válčili s Ramsesem III, a na Korsiku si přišli po tom všem odpočinout. Jejich sochy mají ve světle korsického slunce svou mimiku, do smutku, skepse a úsměvu. Národ, který si nepodrobil Egypt, s Ramsesem prohrál kolem roku 1200 před Kristem v námořní bitvě, zmizel ale po čase i na Korsice, v temnotách dějin, jak praví knihy. Taky pocta vzestupu lidského rodu mohou prý být ty tajemné sochy. Všechno ve vůni trávy, sena, boty drtí spadané černé olivy. Z Filitosy silnička pokračuje nádherným širokým údolím řeky Taravo, dojeli jsme vysoko nad ní do vesnicky Sollacaro a sjížděli na vytřepané ruce obloukem k řece. Trochu jako rajská zahrada, spousta květů, vůní a široko daleko k zasněženým vrcholkům lesy s několika odstíny zeleně. Po druhém břehu řeky Taravy se dojede do Porto Polo, přímořské letovisko s řadou nových kempů a hotelů, bungalovy, podobné našim ještě voněly dřevem. V hospůdce U piráta rybí polévka a šéfův salát, pichetek růžového. První delší válení na písku, moře plné drobných medúz, jejichž toxicita za řeč nestála, jen malé spáleninky na nohách. Pěkně se to četlo za šplouchání vln a s pohledem přes záliv na daleké Propriano. 25.5.2005 Náročná a krásná etapa vyžadovala techniku. Autobus nás dovlekl pres Ajaccio a Sagone do Vica a kousek nad vesničku. Přesto do Col Sevi zbyl ještě dosti náročný výšlap, člověk musel opravdu prodechnout plíce. Mládež byla inspirující, když ty dvacítky člověku funěly na záda. Mohl jsem se aspoň utěšovat tím, že když mě ta holka předjede, pojedu kilometr s pohledem na pěknej zadek. Ze sedla jen trochu sněhu, vrcholky Monte Cinta ani Paglia Orba nebyly vidět. Zato kytiček a vůní všude spousty, kaštany z loňské sklizně pro prasátka, pokud se rypákem přes ty ostny prokutají. Pravda, i ty vrcholky jsme mohli vidět, s lepší fysickou kondičkou. Chtělo to z Evisy odbočit na silničku, která vede nádherným Forét de Altone do sedla Col de Vergio, z toho je M. Cinto vidět bezpečně. Snad kdyby bylo víc času, viděli bychom bílou sochu Kristovou nejasného výrazu, bylo by to ale dvacet navíc, a to dnes nešlo. Ve vesnici Evisa jsou každoroční slavnosti kaštanů, nerůznější laskominky, sladké pečivo a likéry jsme neochutnali. V místním baru jen docela dobré korsické kaštanové tmavé pivo Pietra. Silnice do Porta kopíruje kaňon, nádherné rozeklané červené skály všude kolem. Pro zpestření jsme přejeli údolí do vesnice Ota, která ospale poledně dřímala jako každý den pod obrovskými skalními stěnami, a navíc s velkým žulovým šutrem docela na vrcholku, který vypadá, že za chvilku spadne. Místní děti se učí, že ho drží mniši, krmení vesnickou babičkou špenátem, aby byli silní. Tak je cpou rodiče taky, a špenátové placky mají snad i v sámošce. V kaňonu pod vesničkou Ota jsou dva janovské mosty, jsou opěvovány jako nádherné oblouky, klenoucí se nad říčkami Pianella, Altone a Tavulella, jsou ale hodinu pěšky, cesta na kole vedla bohužel přes most moderní, který vede silničku obloukem nad ústím Gorges de Spelunca. Silnička pod skalou spadla do Porta, asi jednoho z nejkrásnějších přístavů. Janovská věž jako rozhledna, spící lodičky před sezónou, zamyšlený parník. Věž je ze 16. století, chránila přístav a vesničku Ota před nájezdy Saracénů. Bylo by krásné, pozorovat z ní západ slunce, jak doporučují průvodci, nám ale slunce zapadalo jinde a bylo třeba přichvátnout. Dost velká makačka do Piany, nádherné skalní útvary v Les Calanches vysílení cyklisté často opomíjejí, dneska to bylo podobně. Od Psí hlavy jen kousek níž, k ďáblům, co trápili pannu, která některého nevyslyšela. Z Piany se jelo nádherně, nebyl bohužel čas na řecký i katolický kostel v Cargése, kde řečtí emigranti po staletí bojovali o přežití. Osmnáctá hodina zvyšovala otáčky pedálů, abychom ten bus v Sagone stihli. Dobře to dopadlo. 26.5.2005 Mají to dobře vymyšlené, kolo se nehoní bezdůvodně. Včera to bylo náročné dost a časově našponované, dnes nás autobusem zavezli až do Bonifacia. Všechny cesty vedou přes Sarténe, zase ho opouštíme kolem města mrtvých, Bob rozšiřuje korsické historky o pohřební rituály, stůl a pohanské obětní dary v hrobce, dni trvající obřad s plackami. Taky jiné pohanské zvyky zmínil, vesnická čarodějnice předvídající smrt. S takovým tušením musela do macchie, chytit nějaké zvířátko a zakousnout ho. Přežilo-li, šlo jen o těžkou chorobu. Pokud zakousnuté zemřelo, podle posledních zvuku toho tvorečka se soudilo na osobu umírajícího. Pěkná story taky byla o vesnické vraždě před kostelem. Vrah utíkal a ukryl se v prázdném domě bratra zabitého. Zabarikádoval dveře. Bratr šílel pomstychtivostí a dům zapálil, přestože v tom jinak prázdném stavení spinkal jeho malý syn. Když dům hořel a střecha padala, oba s manželkou omdleli. Při probírání myslel nešťastník už jen na smrt a chystal sebe i ženu zastřelit, když v tom ze spáleniště vyšel vrah s dítětem v náručí. Taky chtěl chlapečka nejdřív, šílený z ohně, zamordovat, pak ho ale pojala bázeň a schovali se oba ve sklepe. Závěr zní jako zázrak, výjimečné korsické smíření, snad i se svatbou mezi rody. Při takových řečech jsme dojeli do oblasti Roccapina. Sfinga nebo lev i s korunkou v kamenné podobě tam hlídá zátoky, kde žijí kuželnatky, mušle, co je labužníci skoro vyhubili. Dlouhé, pusté pláne s nádhernými výhledy na moře, na pláních jen macchia a křoviska. Roccapiský lev není jedinou skalní kuriositou kraje, nedaleko ve skalách u moře je prý gorila, na výlet za opicemi ale čas nebyl. V Bonifaciu jsme začali lodičkou. Přístav a pevnost zdola, plavba kolem útesu a města, schodiště Aragonského krále, nebo spíš schodů k prameni, co mniši vydlabali. Jeskyňka s propadlým stropem ve tvaru Korsiky, kudy se dere do moře světlo, majáček s kapličkou Panny Marie od Rybářů. Další krásný útvar je skalní výběžek Gouvernail de Corse – korsické kormidlo. Shora ze města sem vede chodba, ve skále je dobře opevněné kulometné hnízdo, fungovalo ještě za obou válek minulého století. Tak krásné město lákalo spoustu válečníků, nejdříve ho dobyli Janované, v roce 1420 měl zálusk Alfons V. Aragonský, který měl pocit, asi oprávněný, že město dostal darem od papeže. O obléhání se vypráví legendy, i v našem autobuse, jak z hradem shazovali sýr, aby si Španělé mysleli, jak obránci nahoře hodují. Velká sláva to ovšem nebyla, spíš skoro umřeli hladem a museli pro Janovany poslat tajně loď. Podařilo se, a Alfons i se schodištěm město nedobyl. Oběd ve městě o třech chodech. Rybí polévka s houstičkami, česnekem a rybí pomazánkou, kalamari tentokrát veliké a nadívané. Tam, kde dřív byly odpadky a macchie kolem námořnického hřbitova, stojí teď nóbl hotel Santa Teresa. Námořnický hřbitov je spíš patricijský, výstavné a udržované hrobky vysoko na útesu nad mořem. K citadele nahoru vedou dvě schodiště, to první je široké, pohodlné, lemované krámky a restauracemi, naší hospůdku jsme ale našli až nahoře, ve Vielle Ville. Široké schodiště končí branou, kdysi to byla jediná cesta do města, opatřená padacím mostem. I dnes je jasné, že dobývání bylo skoro nemožné, nejen pro Španěly. Uličky s krámky, s šátky a korálovými šperky. Zátoka je tak krásná, že by se tu mohla odehrát i část Odyssey, jak se Odysseus setkává s Laistrygony, národem obřích kanibalů. Zbytky toho národa nepotkáváme, v přístavu naopak nabízejí zmrzlinku a ani okolí města není nepřátelsky nakloněné. Na kole deset kilometru na pláž Calalonga s pohledy na Sardinii, s hrubým pískem a nádhernou, již teplou vodou bez medúz, které v moři, chladnějším, dominovaly minulé dny. Milosrdně autobusem zpátky do našeho Olmeta. 27.5.2005 Na rozloučenou nádherná trasa po kopcích nad zálivy. Nejprve podél pobřeží na Filitózu, pak prudce do kopce do Serra di Ferro a Pietra Rossa. Tam se přes voňavou macchii otevřely pohledy nejprve na Golfe de Valinco a Capo Nero, jakmile se cesta stočila přes vesničku Aqua Doria, bylo vidět na Ajaccio a řadu drobných zálivů. Pivo kaštanové, korsická Pietra, chutnalo moc dobře, stejně jako Colomba s vůní maquie. Obě hospůdky vysoko nad morem. Pivo z kaštanu tedy funguje, 5%, stejně jako další dobroty, které jsme neochutnali. Jedlé kaštany vysadili Janované, tak tu zdomácněly, že korsické rodině stačily plody z jednoho stromu na celý měsíc. Svatební hostina měla 22 pokrmů z jedlých kaštanů. Francouzům připadlo, že díky kaštanům jsou Korzičani líní, a začali je kácet. I po kaštanovém pivu se jelo dobře do prvního sedla Coti Chiavari, a piniovým lesem do Col de Cortone a Col de Gradello. Alešova hospoda. Fotka Roberta s plakátem na korsickou muziku má ve znaku mauří hlavu. Má to být znak vítězství nad piráty Saracény, stejný znak měli na Sardinii, ale hlava nebo čtyři hlavy měly zavázané oči. Korsika prohlédla, ale dost dlouho jí to trvalo, než z přízně Pisy a Janova padli do rukou Angličanů a skončili jakou součást Francie. To vše po osobní tragédii Pascala Paoliho, který nejdřív věřil Francouzům, pak Angličanům, zklamaný zemřel v Londýně jako nefunkční místokrál. Z Col de Gradello zpátky k moři. Na Olmeto pláži dost špína a medůzky. Pláž pod naším kempem byla příjemné rozloučení s mořem. 27. května 2005 Autobusem brzo ráno zase k vápencovým útesům Bonifacia. Malý Matýsek s maminkou odjíždí na Sardinii, ostatní pokračujeme na Porto Vecchio a přes východní nížinu zpátky do Bastie. Severně od starého přístavu je další známá vinařská oblast, Domaine de Torraccia, pod vinicemi se zastavujeme ve velkém obchodě, Reserve de Président na cestu. Na lodi se pak na horké palubě bez sedátka moc hodila vybraná lahvinka. Polední horní Bastia moc k procházkám nelákala, a tak jsme jí nedobyli jako v 18. stolení slavný admirál Horatio Nelson, jen pár pohledů na starý přístav a náměstí a vzhůru na palubu. Obří Moby se pomalu prodíral tentokrát směrem na Janov, příjezd s krásným panoramatem města. Celkem 350/370 km na kole, výborní kluci průvodci i oba řidiči, hladká cesta na sever.