Staré texty – Zakinthos 2006

ZAKINTHOS 2006: Ostrov s hodně malebným pobřežím a posledním želvím rájem. Skoro zničený zemětřesením v padesátých letech. Ničivé bylo všude, ale tady zvláště. Ze staveb nezbylo nic, pár domků v horách. Nemá smysl jezdit po památkách, i na Kefalonii je jich daleko víc, a taky tam skoro všechno popadalo. Dionysiova katedrála v Zante přežila, ale basilika je z roku 1925. Nejkrásnější jsou tu zvonice, všechny vysoké podle Benátčanů, zdobené i prosté. Kromě toho i četné zvoničky řecké, na dva na tři zvony. Historii zemětřesení nenabouralo, velké svéhlavičky a revolucionáři tu byli. Pálili šlechtické rodokmeny už v roce 1630, bojovali za Řecko v každé válce. Podvedeni a klamaní Benátčany, Francouzi i Angličany založili Přátelské sdružení a kulturní společnost. Největší náměstí Solomosovo pojmenovali po básníkovi, na náměstí svatého Marka stoji museum, kde mají básnici dokonce mausoleum, ukazuji i kmen stromu, pod kterým Dionysios Solomos básnil. 6.6.06 Jirka nás zachránil v Černošicích, parkoviště zajištěno, Davídek ještě spinkal. Let byl i přes Satanovo datum úplně klidný, na pobřeží Kefalonie svítila pláž Mythos, do Zakinthu mířilo letadlo obloukem, nad všemi želvičkami. Spoustu dalších letadel jsme potom viděli přilétat, majestátně dosedaly skoro z moře mezi kopce. Už na první cestě po pláži byla řada lákadel, želvičky skleněným dnem lodi (malé okénko), želvy s plaváním, aby se zakously do palečku, kdyby jim chutnal, přes různé jeskyňky s odstíny modré poloostrov pod Keri. Želvový ostrůvek, co patří do reservace, je kousek odtud, na hodně blízký dohled, nejlépe se na něj kouká z taverny na jiném pidiostrove. Ten vzniknul po zemětřesení, a teď tam vede dřevěný mostík, skoro vysutý, jen se tak houpe nad vlnkami. Ostrůvek se jmenuje Agios Sostis, stejně jako blízký přístav. Kolo bylo za tři eura na den, už jsou zaparkovaná pod balkonkem. Zítra asi směrem na Vasilikos, na těch půjčených kolech nevalné kvality. A to za 70 Eu na den můžu řídit na moři sám člun jako kapitán!! Všeobecný nesouhlas. Takové krásné ztroskotání to mohlo být! 7.6.06 Olivovníky. Všude. Prastaré. Pod kostelíkem poblíž Kalamaki ty nejstarší. Kalamaki je skoro westernové městečko, jako všechna ta hlučná centra tady, ale patří mu želví pláže, i když ne nejželvičkovatější. Jsou obleženy normálně turisticky, chodí se po nich od úsvitu do setmění, zatímco Sekakina a Dafni jsou přísně střežené ochránci přírody. I na pláži Gerakas byla mladá americká bojovnice jako prázdninová volunterka, zaháněla nás paradoxně do moře. Na pláž se nesmí lehat dál, než pět metrů od vody, aby to karety neměly zadkama moc uválený. Jedno hnízdo už tam prej někde mají, za šedesát dnů musej karetky po vlastních čtyřech nohách do moře, jinak už netrefjej nikdy. Gerakas ale stoji za to i s tou Američankou. Honily se mraky, voda nebyla lapis lazuli jako vždycky, ale trošku pruské modře a veliká oblaka šedě. Na Dafni nás nepustili vůbec, dáma v budce na silnici , co sjíždí do zálivu, měla možná i Kalašnikov. Nad Argasi taverna s výhledem do kraje, členité pobřeží s kvetoucími keři. Starý most z počátku devatenáctého století skoro nešlo najít. Říčka ve městě pod asfaltem, vyvěrala ale na správném místě, jen most už tam nepatří, zapomenutý mohykán, skoro pod ním ale pro fotografa jela i loď zámořská. Od městečka Vasilikos ještě pláže Porto Roma a Porto Zoro, nesjíždíme, kilometrů už dost, hotýlky jistě bez chyby. Měsíc dorůstá, malincí Dánové po večeři hrajou stolní tenis. 8.6.06 Ranní plavání z chladu do tepelné pohody. Dlouhý výlet na Keri. Tradičně špatné mapy s tradičním blouděním. Nad vesnici Pantokrator by měl být jeden z kostelů, pobořených zemětřesením v roce 1953. Pantokrator je Sotiros, měl být na vrcholu hory. Nekoukal na nás. Podle mapy jen sv. Mikuláš v Mouzaki. Sarakinin zámek jsme s trochou štěstí objevili. Výstavná je už jen hospůdka naproti, zámeček je v pokročilém rozkladu, takže obehnán plotem, přístup zakázán. Nesčetní fotografové už trošku sešlapali drátěný plot, přelézám. Kameny, krysy, něco šustí, možná hadi. Niky na růžovo, zatažené okenice neexistujících oken. Druhé patro už spadlo docela. Odtud dlouhé stoupáni přes vesnici Lithakia. Odbočka nejasná, pokračujeme více méně omylem ještě asi 5 km do hor na Kiliomeno. Z náměstí i z hospůdky naproti vypadá místní kostel spíš jako radnice, nově pozlacený ikonostas neuvidíme, místní červené za nic nestojí. Zvonice z konce 19. století je moc pěkná. V patře zvonu lebka s hnáty, snad pro piráty. Krásný sjezd k odbočce na Agalas, voňavé borové lesy, náhorní planina. Damianosova jeskyně je těsně pod vesnicí, objevujeme ji už při sjezdu k benátským studním, Dodeka Pigadia. Nevím, zdali jich bylo dvanáct, uprostřed neobydleného údolí člověk vidí svou tvář hluboko na dně studny, skoro po hrdlo naplněné jemně opaleskující zelenavou vodou. Ideální pro věštce namísto skleněné koule. Pak riskujeme, zkratka na Keri? Drsná písčitá cesta divokou krajinou nevede nikam, jen do pustých a v poledním slunci žhavých kopců. Pak se z ničeho nic objeví asfaltka, a do Keri už je to legrace. Před majákem Pharos Keriou je taverna, kde se platí spíš za výhled, než za jídlo. Velká a malá Mizithra jsou hodně obdivované mořské dámy, stale se mění jejich modrý závoj, přitahují až na okraj skalisek, která jim padají k nohám. Kalamari v taverně byly ale čerstvé, taky smažák. Jeskyně jsou vidět z dálky, čekají na nás, až z lodě. Pod Keri u moře bývala smolná vřídla, trvalo mi to chvíli, než jsem smůlu odřel na břehu pískem. Smůlu z Hérodotova pramene. Vytéká z něj jen malý pramínek moudrosti, vsakuje se do rozžhavené země. Oblázková pláž, Kerské jezero?? Jen rákosí a komáři. Fotogenický ostrůvek a loďky. Už jen malé bloudění, sjíždíme k Agios Sostis, taverny za můstkem necháváme bez povšimnuti, od přístavu a ostrůvku se brodíme i s koly do města. 9.6.06 I kdyby řecké mapy mohly vyprávět, nic by neřekly. Ta nejpodrobnější, která stála dalších pět euro, ukazovala cestu ke kostelíčku Agios Andreas, ale všechny silničky vedly do polí nebo k zuřivě štěkajícím psům.. Bloudění bylo hezčí jen při hledání vstupu na želvičkové pláže, pevná stezka s koňskými hovínky vedla asi doprostřed dlouhého pískového líhniště Kareta Kareta. Žádná hlavička na hladině. V dunách ale kvetoucí oleandry, vůně borovic. Skončili jsme pod virtuálním kostelíkem na konci pláže Kalamaki, bunkr z druhé světové sotva visel nad mořem, ostatní skaliska už dávno spadla na pláž. Romantika, blýskavá slída v hornině omývané mořem. Dlouhé plavání je teplotně nekonfliktní. Úplně první ranní cesta ale byla kvůli bukovani lodičky s průhledným dnem, v plánu je Keri z druhé strany, pohledy na jeskyně a obě skalnaté dámy od moře. Cestou do Kalamaki průzkum hotelu Luis Zante Beach, honosná věc v parku, borové šišky, hodně prostoru oproti našim malostranským pohledům z okna do okna. 10.6.06 Stopováni želv, ale až později. Ráno jako špatní stopaři míjíme důležité odbočky a dobíháme k přístavu z druhé strany. Můžeme volně vydýchat, po řecku se dlouho nic neděje. Bouřková mračna. Pak vyplouváme, trošku namačkáni s ruskými kapitalisty včetně Váni, směrem ke Keri caves. Cestou dvě mořské brány, obě proplouváme, perspektivy ze dvou stran. Jakési sinice barví dno jeskyněk do fialova. Spršky slané vody, foceni jen zátiší, na zastávkách. Marathonisi je nesting beach, do měkkého písku se nesmi, zbývají zázračné modré vody a plavání.Vlastni stopováni želv je dlouho neúspěšné, jedeme podél hotelových pláží, nic. Má tu být asi 600 exemplářů, které se musí aspoň jednou za deset minut nadechnout. Nakonec skleněné dno vítězi, úlovek klidně plave dva metry pod námi. Kapitán zastavuje, kareta se pomalu a majestátně vynořuje, nadechnuti jí trvá jen dvě vteřiny, a mizí ke dnu. Úspěšné fotografy okamžitě trestá Zeus bleskem z blízkého mraku. Výstraha. Všichni přežijeme. Pak vyhrajou i Anglicani nad Paraguaji, hubeně, jedna nula. Nabité sportovní bary ale jásají. Globalizace. Stella Artois stojí při této příležitosti čtyři euro, skoro tři lahve vína v místních relacích. Ve stříbru večerního úplňku se na hladině laganaskeho zálivu objevuje jedna hlavička za druhou, nejméně ve čtveřici želvy pomalu plavou k nesting beach. V popředí pod úplňkem ale jen holandské turistky. 11.6.06 Cyklistika do hlavního města již vyzkoušená, Kalamaki se už tak rozrostlo, ze přerůstá do hlavního města.. Zakinthos začíná kostelem u přístavu. Je slyšet zpívaná mše, z dálky jiná verze od svatého Dionysia přes přistav. Všude na zemi ratolesti, v jednom kostele na molu votivní bochníky chleba. Pravoslavné letnice?? Přístavní ulice měří dva kilometry, přistav je krásná mušlička s místem pro řadu velkých lodi. Okrajová mola s vysloužilými stařenkami, asi je na břehu nechávají dožít a zrezivět. Svátečně oblečení lidé proudí z kostelů, my úspěšně hledáme cestu nahoru do zalesněného kopce s benátskou pevnosti. Známí lvi svatého Marka, však má taky dole ve městě krásné náměstí. Voňavé pinie uvnitř rozsáhlého komplexu. I tam nahoře, na kopci, bylo alespoň deset kostelů, dnes jen základy, půdorys s apsidou, zbytky zdi, bodavé včely. Uličky města nedělně ztichlé, Solomosovo náměstí je pusté, jediný byzantský kostel, co přežil zemětřesení, je zavřený. Socha svobody je tady pochopitelně trošku mořská panna. Pod pevností, hodně zastrčený, je Anglický hřbitov, par noblesních náhrobků těm, co se už do Albionu nevrátili. I tady umírali mladí a psali jim pěkné básničky na rozloučenou. Městské lázně se rozpadají, kousek od přístavu je ale voda azurová a zcela průhledná. Na kole přejíždíme ještě kopec nad městem do Tsilivi, přelidněna pláž, nic neláká k vykoupáni, to až na kamenech na kraji Zakynthu. Večer v hotelu s buzoukou, půjčujeme žlutou Pandičku. Obloha zastřená, hvězdy ani měsíc nechtějí k muzice vylézt. 12.6.06 S autem na sever. Nejprve po známé cyklistické stezce až do Kiliomena. Odtud cestou – necestou k horskému klášteru. Je třeba synthesa dvou map, každá ukazuje úplně jiné možnosti. V horách kupujeme drobnosti za křesťanská, nekřesťanská eura, v kláštere, o který pečuje rodina s holčičkou, malý křížek, dědovi u kláštera svatého Jiří necháváme za víno nevalné kvality pár euro na oslíka. Za Agios Leon je první odbočka na moře,na vesničku Kambi s velkým betonovým křížem za oběti osvobozovacích bojů. Z taverny jsou nádherné pohledy na strmě spadající skalnaté pobřeží. Nejprve projedeme vnitrozemí, od kláštera s holčičkou dál lesní kamenitou cestou do vesnice Lucha a Gyri. Kamenné domky, v údolích pěstěné vinice a zahrádky. Víno z nich je asi v jiných sklepích, než růžák, co prodával děda v plastikové lahvi. Příjemné zelené pahorky vnitrozemí, potom Exo Chora s prastarým olivovníkem a se studněmi a potom už Maries. Máří Magdalena s druhou Marii, Kleofášovou, měla na cestě do Říma moc špatné počasí, přistála v přírodním přístavu ve Vroumi, zanechala otisk své šlépěje vysoko ve skalách. Místní rybáři ženám pomohli, tak měli vyprávění o Ježíšovi z první ruky. Kostel Máří Magdaleny bohužel nevybočuje z rady podobných, slohem spíše světských staveb s externí zvonicí, všechny jsou zavřené, a to mají někde být krásné ikonostasy. Za Maries silnice prudce padá do toho Mariina přístavu.. Porto Vromi je krásné samo o sobě, za pět minut ale vyplouvá lodička, kolem bílých i barevných a divokých útesů až do Navagio, slavné pláže s železným rezavým vrakem, jinak též pláž svatého Jiří. Nezbytné zajíždění do jeskyněk s modravými odlesky moře a barevnými patkami skal. Kolmé pobřežní útesy, stale odhalující své bílé vnitřnosti, když spadne další blok. Mraky se roztahuji, na plazi sviti slunce, můžeme plavat v té nejblankytnější vodě na světě. Po par kilometrech se totéž nabídne z jiné perspektivy. Železný můstek visí nad propastí, vrak vidíme jako racci, zase se dá nahlédnout do zelení a modří. Ve Volimes dost pěkná místní keramika. Taky výšivky a koberečky, Škoda práce. Dlouhý krásný sjezd lesnatým údolím do Katastari a Macherada, velikých vesnic, rozlezlých po kopcích. Už druhý nejdůležitější kostel na ostrově není, v Macherade je po požáru, ohořelý ikonostas leží pohozený stranou, vysoká, snad nejvyšší zvonice zůstala. 13.6.06 Auto toho dnes mnoho neužije. Krátká trasa na Marathia, výčnělek s mysem. Úzká asfaltka vede k soukromým vilám vysoko nad vodou, malá oblázková pláž skoro bez lidí, odstíny modře se opět překonávají. Naproti ostrov Marathonisi, vlevo i vpravo skály. Knihy, plaváni. 14.6.06 Cesta na sever. Za Macheradem mezi olivami do staré části vesničky Lagadakia, dvě zvoničky, pohledy do hor. V Pigidakii vesnické museum. Staré školní škamny a učebnice, vedle ložnička starých Zakinťanů, velké nádoby na olej a taky ty, ve kterých býval vinný mošt. Mlýnské kameny času. Podél pobřeží stale vzhůru, pomeranče a houpací síť. Blue caves for ever, všude závrty v pobřežním vápenci, do malých jeskyní jezdí malé loďky, do velkých velké. Zacouvá se, a obdivuje se modra barva vody a tajemno temného dna. V přístavu St. Nicholas přelidněno. Všichni se chtějí utopit v modři a nasedají do loděk. Cílem je až Pharos, severní mys. Blizoučko taverna se dvěma větrníky, dlouhým schodištěm k moři. Zase jedna modrá jeskyňka, ale v dosahu několika temp. Prudce spadající útesy všude kolem. V Korithi jinak nic pozoruhodného, na zpáteční cestě lákají na Askos, přírodní park s veškerou faunou a florou ostrova. Není bohatá. Kromě prasat, ovcí a kohouta jen zpola udušené želvy. I květena je bohatší ve volné přírodě. Koupání na krásné pláži Makri Galos. I tam jsou k doplavání male jeskyňky. Cestou zpět se znovu marně snažíme najit silničku na Moni Panagias, jediný kostelík s kopulí na ostrově, je z dálky vidět na vrcholku hory. Klíčky od auta zůstanou v recepci. 15.6.06 Zbyla kola, další pokus o utajené pláž za Keri. Polní cesta a štěkající psi. Pustý domek vysoko na útesu. Mezi ještěrkami jen pohledy do blankytných a azurových vod. Ještě jeden důvěrný rozhovor s oběma Mizithrami z výšky s jiným světlem a sjezd zpátky na malou plážičku proti ostrůvku Marathonisi. V Keri shůry zajímavá zvonička Mariina kostela. Postarší anglicky hovořící cyklista, který vychutnává zvýšenou rychlostí zdejší kopce. Na pláže se tvářil skepticky. Měl pravdu. Večer hospody k prasknutí nabité Angličany. Trinidad i s Tobagem odolávaly snad až do osmdesáté minuty, pak to šlo rychle; dva nula. Přiopilí mladici s červenými kříži mohli doprovodit podsadité anglické slečny. Buzouka od bazénu. 16.6.06. Dlouhý pochod po pláži do Kalamaki, chodidla vychutnávají jemný písek, modrá barva se ukládá do paměti sítnice. Malé letiště, velké čekání.