Staré texty Kréta 2007

KRÉTA 2007: 17.6.2007 Kréta po 9 letech. Cesta s Exim Tours je pohodlná, svezou nás od Peugeota v Budějovicích, ale ani moderní vymoženosti putování nezkrátily. Mikrobus na letiště měl velikou rezervu, letištní čekání jsou těžko snesitelná. Za mořem taky fronty na pasovou kontrolu a autobus, takže na místě po 12 hodinách, v nejlepším případě. Iraklion se rozrostl, vily do předměstí a do kopců. Do oken autobusu pálí slunce, nabízí se otázka, kde ti chuderkové za pár let vezmou vodu. V předměstí kromě krásných vil přibyly taky slumy, i když ne tak hrozné, jako na okraji indických měst. Creta Royal – dražší hotel, převážně Němci. Pohodlí je vystupňované na maximum možností. Bazén sladkovodní a mořskovodní. První večeře vypadala jako menu pro královnu, táhla se tři hodiny, samé lahůdky. Výběr až dnes, včera loučící, nebo uvítací večer. I nejkrásnější výhled na moře něco lehce kalí, v tomto případě kromě představ mysli zvuky z jídelny, kde se pracuje od časného jitra. Pěší průzkum nebyl úspěšný. Vpravo od hotelu jen nekonečné poloměsto hotýlků. Kýžená půjčovna kol a aut byla kousek vlevo. Ráno jsme ale došli po příbřežní silnici dost daleko, romantický pokus o návrat po břehu moře ztroskotal na skále, co padala kolmo a nešla obejít. Pár fotek s naplaveným dřevem, bylo takové monolitní. Pak jsme kolo i auto sehnali jen přes ulici od hotelu, rovinka k Rethymnu nekladla na přehazovačky žádné nároky, oheň krásného města mírnil benátský přístav a fontána a taky pivo u přístavu. V poledne velmi příjemná taverna Kiria Maria. Postarší majitel se nevtíral, v deseti klecích nad hlavou při předkrmu spali, pak zpívali papoušci a andulky. Kniha na cestu: Letět jako Ikaros od Mac Leana je americká, nevěrohodná, ale hezká pohádka do výhně krétského slunce. Autor staví na Krétě letadlo jako psychoterapii, sblíží se s celou vesnicí, kafenion a mužský v něm mu vždy poradí a místní blázni a legendy dodají koření, Raději do hor, zítra Psiloritis. 18.6.2007 Máme podrobnou mapu, průvodce s popisem treku, časnou snídani, silnici do hor jsme taky našli, zdá se, že nic nebrání tomu na tu velkou kamenitou potvůrku Psiloritis opravdu vylézt. Silnice se klikatí přes horskou vesnici Amos a další, co se jmenuje Angoia a je už úplně na kopci. Dobrá asfaltka pak už jen stoupá a klesá v serpentinách k taverně ve výstavbě, bude ve výstavbě asi padesát let, není tam nikdo, kdo by kafe uvařil nebo vodu podal. Taverna je na okraji náhorní plošiny Nida, planiny s řídkou travičkou pro veliká stáda ovcí a koz. Podle popisu v průvodci jsme vyrazili po štěrkové cestě, bohužel po špatné. Ta správná vede k jeskyni Ideon Andron, další místo Diova pobytu a dospívání, na narození boha mají Diktejskou jeskyni na okraji jiné, větší a krásnější plošiny, Lassiti. Před časem jsme se k ní drápali, byla zavřená. Cesta-omyl nás vedla tentokrát po úbočí hory, kapličku jsme nenašli. Přesvědčeni, že jde o nedostatek v průvodci, jsme vytrvali ve šplhání a po hodince spatřili jižní moře. Stezka začala prudce klesat. Bylo jasné, že jsme zase průkopníky slepých uliček, při cestě zpět bylo teprve jasné, jak daleko jsme bloudili. Při pohledu zpátky byla už kaplička k rozeznání, taky ve výšce nad námi odráželo bílé auto prudké krétské slunce. Spěchali jsme kolem něj, v domnění, že už nemůžeme stezku minout. Došli jsme, chybně, až k Idejské jeskyni, ve které už leta kutají archeologové, po Diových chlapeckých hrách ani památka. Průvodce byl nakonec zcela přesný, stezka odbočovala zrovna v místě, kde stálo to zářící auto a zakrývalo malou šipečku. Místo ráno ze začínáme šplhat nahoru v půl jedné. Výstup není nijak nepříjemný, máme už ale tří hodiny v nohách. Cesta vede nejprve po úbočí, pak krásným dlouhým zeleným žlebem, plným keříků, které vypadají jako měkké polštářky, ale rozdírají nohy. Žleb ústí na náhorní plošinku Kollita, shora se proti nám žene obrovské stádo ovcí s dlouhým rounem , co při chůzi dolů vytrvale oždibují pichlavé keříky. Občas nějaká koza zůstává mimo dav, podřimuje na prudkém svahu vysoko nad našima hlavami. Jedna dokonce ztuhla v posici s mírně pokrčenýma nohama a předkloněnou hlavou, byla bíločerná, vypadala jako sup, který tu má hnízdit. Nevzlétla obhlédnout potenciální mršiny, jen zacinkala zvonečkem. Od planiny jsme vylezli ještě několik hřebínků, vrchol byl ještě dost daleko, byli jsme asi lehce nad hranicích 2000 m. Psiloritis má 2456 m, vítr sílil a byly tři hodiny. Tak jsme pokus ukončili, cesta dolů dala taky zabrat. 19.6.2007 Výlet na Préveli. Klášter, řeka, palmy. Nejkratší cesta na jih. Nejprve ale Spili. Před lety jsem fotil černobíle, bílé, chrlící mramorové hlavy mi utkvěly v paměti, náves byla tehdy poklidná, turistů málo. Dnes mají stejné tajuplné lví hlavy nasvícení a nová chrlítka, turistů je mnoho, z obou stran téhle zvláštní kašny jsou hospůdky. Ztratilo to barvu a omšelost, získalo příjemné posezení s pohledem do strmé skály nad vesnicí. Babky v černém se nezměnily, výšivky a dečky v krámcích také ne. Úžasné skály nad vesnicí lákají do propasti. Jedna je blízko. Nejprve pro autíčka, Kouartaltotako kaňon, silnice padá mezi skály a auto hrozí sfouknout vítr, co soutěskou divoce utíká k moři. Potom Kato Moni Preveli, zřícenina, co jí nelze romanticky prolézat, protože je dobře oplocená. Zato Piso Moni Preveli funguje. Mniši obstarávají muzeum, které zčásti presentuje ikony, zčásti historii z druhé války. Před Němci se ve vesnicích ukryla početná skupina Australanů, Novozélanďanů a Angličanů. Mniši v klášteře si je vzali na triko, naštěstí na ně Germáni nekápli, a u krásné pláže pod klášterem jako v pohádce přistála ponorka a naložila stovku mužů, a bezpečně je dopravila do Egypta. Řada z nich pak válku přežila, přijeli poděkovat, v Austrálii jeden důstojník postavil kapličku. Ikonostas je moc krásný, veliká pinie s průhledem na moře. Někde mezi starým a novějším klášterem je parkoviště. Odtud lze rovnou k moři, nebo podél řeky, co se jmenuje Megalopotamos, velká řeka, ale spíš na místní poměry. Vydali jsme se po horní hraně kaňonu proti proudu. Už zkraje nádherné pohledy na laguny, s palmovým hájem po obou stranách řeky. Semínka z Afriky? Po snadném sestupu k řece na konci kaňonu lehce dobrodružné hledání přechodu a cesty na druhé straně. Koupel v peřejích, s květy oleandrů, co volně opadávaly do řeky a u ústí tvořily růžové polštářky na řece. Po řece se pár set metrů dá plout na šlapadlech, obešli jsme ji raději horem i spodem, palmy byly mohutné a zakrývaly nebe. Takže tentokrát trek, který taky nebyl lehký na orientaci, dopadl dobře. Libyjské moře je chladnější, čistší, plavání daleko příjemnější. Cestou zpátky Moni Arkadi, symbol řeckého odporu proti Turkům. 8. listopadu 1866 se tady podařila pašovým vojákům menší genocida. Bylo jich 15000, řeckých povstalců 325, bohužel taky 650 žen a děti bylo v klášteře. Vypadá i dnes jako slušná pevnost, nad kaňonem, na malé plošince. Bambitky, jednoduché pušky, šavle. Nebylo co řešit. Opat zapálil prachárnu, strop, kudy ulétlo tolik duší, dodnes chybí, jejich lebky a kosti jsou nedaleko. Starý pahýl stromu snad má ještě dosvědčovat nějaký detail tragédie, šipka vede k hřebíku a kousku obruče, zatím nerozumíme. Na cestě byl ještě klášter Areami, mniši zpívali podvečerní pobožnost a Kristus v kupoli shlížel přísně. 20.6.2007 Vrásnění skály na fotografii a ve skutečnosti. Agios Pavlos je vesnička na nejjižnějším pobřeží, ale taky jeden z nejkrásnějších kostelů na mořském pobřeží, ten je ale trochu dál. Dnešní trek byl plážový a skalní. Začali jsme ve zmíněné vesničce, bylo nutno projet Spili, a pustit se pravou úzkou krétskou asfaltkou do malé ospalé zátoky, V taverně spravovali střechu, neměli ani zájem nám Mythos pivo prodat. Loď žádná, takže celou trasu jsme nemohli. Jen napůl a zpátky. Jsou jistě ještě místa skoro panenská, jako tady. Blizoučko nad Agios Pavlos byly ty hodně fotografované skalní útvary, skalka trojcípá, jak královská koruna, skalní mosty, útes k obeplutí. Přežil to i foťák, za útesem se otevřela perspektiva téměř pustých pláží, oživených tu a tam nudistou či nudistkou. Znovu fascinace z oblázků, barvy, bílé linie jako tajemné písmo. Tris Petres, skály, vybíhající do moře ve trojičce nestejných společníků, kilometry písku a pohledů do duše středozemní, která na nás dorážela vlnami ve větru a barvou, co se nedá najít ani na paletě malířů, kteří si oblíbili modrou. Když slunce pálilo nejvíc, zjevila se na pláží za třemi skalami taverna. Mythus přinesli bez váhání, pak fazolky a špenát, jak jsme ještě nejedli, hovor kolem příjemně v angličtině, hovořili tak u stolků kolem, jeden vypadal jako námořník z ponorky, co ho zachránili mniši z Preveli. Národy Evropy si hledají svá místa, Němci pohodlí hotelů, poutnící z Anglie vypadají dobrodružněji a občas sdílejí naše trasy. Ani chůze v horách, ani dlouhý pochod po písečných plážích nejsou jednoduchá procházka, při té dnešní ale bylo možno skočit do vody kdykoli. K návratům od libyjského moře patří řidičské kulinárnosti, pasti na silnici v podobě děr, nekonečné serpentiny. 21.6.2007 Severní strana ostrova je prostě německá. V jídelně kolem, s výjimkou několika Rusů, a dnes v autobuse do soutěsky jen německý hovor. Průvodkyně ale mluvila krásnou němčinou, měla cit pro klasiku v hubeném těle. Chodí Samarii s turisty 3x týdně. Po cestě „novou“ silnicí jedeme přes most u Rethymna, kde při betonování objevili prehistorické pozůstatky. Žil tu slon, miniaturní verze, taková větší kráva s chobotem. Kosti byly v té jeskyni, na něm si nějací předmínojští lovci pochutnávali, kostička jim zaskočila, a jejich kostry se sloními počkaly na buldozéry. Místních endemických pozoruhodností fauny i flory je požehnaně. Jedna kytička dyktamos je na zimní kašlík, jiná kvete proto, aby z ní místní děvčata dělaly natáčky do vlasů. Autobusy se vydrápou na planinu Ómalós, poslední možnost si koupit housku. Pro Samarii mají přísná pravidla. Oplachovat nohy se nesmí, dole tu horskou krásnou vodu čepujou do plastických lahví, abychom ji za euro koupili. Vstupní partie se jmenuje Dřevěné schody. Jsou ovšem ze šutrů, jako všechno kolem. Jen zábradlí, aby ovce a turisti nepadali, dřevěné je. Nádherná vůně cypřišů. Jsou taky místní, ne do špičky, jak se sluší, ale mají příčné větve, kmeny k neobejmutí několika lidmi, staré několik století. Ze skal prýští voda všude, jedna koupená láhev stačí a lze ji neustále doplňovat. Na odpočívadlech jsou kapličky, svatí, jako Agios Nikolaos a dole i sám Christos, chrání pocestné. Taky název Samaria je podle kostela Marie v první vesničce, přízvuk je tedy na poslední slabice, Samaría. Sestup dá zabrat kolenům, himalájský nehet mi asi zase sleze, jinak je ale chodník pohodlný, stavěný na stovky turistů. Dnes jich prošlo sedm set, ale může to být i přes tisíc. Přes tyhle cifry příroda moc zničená není, odpadky člověk nevidí. Dojem ze strže odpovídá nadšení autorů průvodců. V Portes se stěny přibližují, převisle se dívají na cestovatele, a občas jim prý šoupnou šutr na hlavu. Úžasné nápisy Very dangerous, go quickly. Po holých kamenech se vrací voda, skrytá v podzemí, a třímetrové nejužší místo se prolézá po kamenech nad zurčícím potůčkem. Ten se ale mění při deští v běsníc í živel, z vesnic Samaria a Agia Roumeli zbyly trosky domů a dvou mostů. Snad jen kytek bylo málo, měla ještě kvést nějaká krásná, fialová, ale smradlavá. Květ už jsme nenašli.I ty nádherné oleandry podél cest jsou prý jedovaté a chrání silnice před kozami, které je neokusují, a do autoprovozu nejdou. V Samarii ale žijí Kri-Kri, horské kozy podobné kamzíkům. Mají chutnější maso, tak je dodnes loví, přestože jsou chráněné. Vysadili je taky na neobydlených ostrovech na jihu, to je snad zachrání. Strmé skály berou dech, Samaria zůstala nedobita i během turecké doby. Celé okolí na jižním pobřeží obývají Sfakioti – prý potomci Dórů a modrýma očima a štíhlou postavou. Bojovali proti Turkům jako první, dodnes patří puška k chlapecké výbavě. Prostřílené značky kolem silnic jako na Korsice, taky vendetě se tu vedlo. Minikapličky kolem silnice znamenají buď silniční nehodu, počet křížků odpovídá posádce auty, a nebo jde o vraždu v rámci sousedské laskavosti. Železná vrata, nejužší místo kaňonu, už je jen kousek od moře. Lybijské bylo dnes lehce bělavě zakalené, asi místní varianta neposkvrněné čistoty. Loď nás pak vezla do Hora Sfakion, na pobřeží ústí menších soutěsek a bílá vesnička Loudro s kostelíkem. Dlouhé procesí autobusů z Hóry až na náhorní planinu Askifou, která je asi úrodná, políčka, několik vesnic a vstup do chudší sestřičky Samarie, soutěsky Imbros. V nejužším místě prý stačí roztáhnout ruce a člověk se dotkne obou skal. Dole ve vesnici Komitádés postavili benátské vilky obchodníci, ale Turci byli pečliví, a tak po Benátčanech moc nezůstalo. Cesta domů už jen zapadání nejpozdějšího slunce roku. 22.6.2007 Rušíme Vodní park, zájezd jsme dostali od Eximu jako dárek, skluzavky jsou až za Heraklionem, ve vnitrozemí, představa dalšího autobusu nedělá dobře. Horka jsou nyní i na místní poměry mimořádná. Četba pod slunečníky, difúzní slunce ale pálí tak, že červenáme a hnědneme. Většina lidí takhle tráví celou dobu pobytu. Potřebují hodně faktorů v mazadlech, dnes jsme to podcenili, slunečník nechrání. Většina těl kolem je německá, ani s odložením předsudků nelze konstatovat, že by tu kolem ležela nějaká hezká těla, o krásný holce nemluvě. Přejídání, polehávání, cigarety, skoro jako kapitola z preventivní kardiologie. I ty chudery číšnice se přizpůsobily a nakynuly víc, než je krétská norma. Zase jsou ale srdečné, a vzájemná harmonie s hosty je hned na stole, kalimera zní zvláště zpěvavě a dojímavě. Kluci číšníci zůstali celkem štíhlí a černovlasí, jediný zdravý kontrast k německým břichům. Tahle klientela je jistě starší střední třída, peněz dost, už bez zájmu o životní styl. Většinou mají all inclusive, s obědem a drinky, je jen s podivem, že je slunce nesežehne do černa. Ty slunečníky totiž opravdu moc nechrání, a většina osazenstva je tam pořád. Takže asi chemie faktorů. Letět jako Ikaros jsem dočetl, je to takový poučený cestopis, opepřený absurdní stavbou letadla s celkem věrohodným koncem. Autor tam dostal krétské Velikonoce, nemoc a smrt, svatbu, řadu pověstí, několik typů vesničanů, na jaké by skoro v těch horských vesnicích co projíždíme, bylo možno ukázat prstem. 23.6.2007 Úspěch, neúspěch? Prostup kaňonem na severu. Obtížné je vždycky najít přístupovou cestu od pobřeží. Z New Road to nejde, odbočky z paralelních silnic jsou špatně značené, takže asi napotřetí. Nejprve omyly po úzkých cestách, ztrácejících se ve vesničkách, pak po hlavní na Armeni a Kare, na spodní konec kaňonu Tsirita. Průvodce neplatí. Za evropské peníze tam dole vzniká přehrada, monstrózní, kaňonem teče malý potok, kdypak ji asi naplní. Šedé hráz strmí proti horám kolem, spodní část cesty je rozbitá, ale schůdná. Pod platany s trochou stínu, kolem polí a pastvin mezi skály. Cesta je romantická, neznačená, skály strmě padají do potoka, přelézáme, brodíme se. Pak to jde po pás, do plavek. Cesto nezatarasí nádherné obrovské oblé balvany, ale jezírko sevřené stometrovými skalami, které se nedá projít, jen proplavat. S foťákem to nejde dál, přestože tůň je jen čtyři metry dlouhá, a dál se cesta rýsuje. Návrat k autu a serpentiny do vesnice Patsos. Z horské vesnice dobře značená cesta dál na jeskyni svatého Antonína. Vřed vstupem do jižní části soutěsky funguje taverna. Dáme si pivo, a pak nejprve žasneme u jeskyně a kaple. Místo pod převisem bývalo zasvěceno Hermovi, teď se malá bílá kaplička tiskne ke skále. Antonio je tady mocný patron, u skály je celý svazek odhozených berlí, ve skále řada přáníček, s drobnými stříbrnými přívěsky, zobrazujícími tu končetinu, tu oko, tu celého člověka či miminko. Kaple v pustém kaňonu je na fotobuňku, ikonostas se rozzáří při vstupu, svíčky, světýlka za blízké se strkají do vodní lázně. I shora je další postup technická záležitost. Balvany se přelézají, brodí se tůňkami, dostávám se až k místu, kde jsme pro hloubku vodu od severu ztroskotali. Takže vlastně úspěch. Po výstupu paralelní trasou musaka v taverně. S určitými pochybnostmi objednávám půllitr vína a vodu. Řidičská dávka jedné sklenky by se tu snesla. Pak hbitý obsluhující kluk přináší další půllitr jako dar otce, což situaci trochu komplikuje, ale nelze odmítnout. Odnáší to hlavně Jitka, jedu celkem v pohodě. Rethymnon se topí v horku. 24.6.2007 Elafonissos. Lákadlo na turisty, takže autobus a bezstarostný celodenní výlet. Záliv, co představuje krétský Karibik. Písek do růžova, údajně od jemně rozptýlených mušliček, stejně tak tam ale mohl někdo rozbít pár cihel. Přesto zvláštní barva vody, něco jako coelinová modř, jinak chladné, čisté Lybijské moře. Poloostrov, spojený s pevninou úzkou pískovou šíjí. Dá se ale taky stovky metrů brodit, jen tak po kolena v opaleskující vodě, dokonale průhledné, přes lagunu, tam a zpátky. Byl by to možná skoro ráj, kdyby se tam toulali Adam a Eva. Na parkovišti ale stovky aut, desítky autobusů, pod každým stromem rodinka, hledající kousek stínu. Přes ty davy zůstává koupání velmi příjemné, barevné vjemy taky. Cesta přes Chanii dopoledne. Město ještě spí a židličky hospůdek u benátského přístavu jsou nahoře. Obrovské Arsenály, které kdysi ukrývaly benátské galéry, jsou pusté. MacLean píše o osamělém rabínovi, synagoga ale, zdá se, prosperuje. Taky benátský maják je opraven. Vysoko nad městem Aptera. Jednak zachovalá turecká pevnost, jednak staré mínojské město, mělo hradby jako v Mykénách, hodně rozsáhlé. Pohledy dolů do kuchyně NATO, v zátoce Souda na americké ponorky nevidíme, jen pár křižníků spojenců. Cesta na pláž vedla přes hodně zelené hory se spoustou olivových hájů. Kaňon Topola, pro autobusy náročná věc, úzký tunel ve skále. Pohledy dolů za fotografování ale moc nestojí, fotí se asi jen hrůza z pádu. Snaživá sympatická průvodkyně tentokrát česky povídá celou cestu. Trošku plete Theseovy plachty, ale chvilku tu už asi je, místní zvyky líčí s pohledem znalce. Monstrózní svatby s tisíci hostů, náročná úloha kmotra po křtu, platí vše, i bohy do dospělosti a školní vzdělání, bezejmenné děti do křtu, který lze oddálit o nějaký rok, jména po dědečkovi a otci manžela, a to tak, že do tří, takže aspoň tři bratranci se jmenují stejně. Plat našich číšníků do 1000 eu, manažeři 2-3 tisíce. Mimořádné horko dosti vyčerpává, klimatizace v autobuse není zdaleka dokonalá. 25.6.2007 Všechny pořádné soutěsky vedou na jih, do Libyjského moře. Auto je nezbytné, cesta dlouhá. Pokus o soutěsku Arádhena předpokládal doje do Hora Sfakion, což jsou divoké serpentiny, když se ale člověk vyhne autobusům, je to jen romantika. Silnice na Anopolis byla ale v rekonstrukci. Vysoko ve skalách řvaly bagry, a vypadalo to, že půlku skály shodí dolů. Rychlé hledání variantní trasy se nabídlo. V zatáčce pod hlučícími stroji byla odbočka na nejkrásnější pobřežní trasu na jihu, na Loutro a Agia Roumeli podél moře. Stezka byla občas exponovaná a hodně romantická. Byla značena cedulí Sweet water beach, protože kus za Sfakionem měli nudisti krásnou pláž, kde byla k mání drinking water v takových dírách mezi oblázky, kvalitu jsme neokusili. Cestu do Loutra obzvláštňoval kostelík se zvoničkou, nejúžasnější byly ale pohledy na čistou vodu, útesy, přes keře a svatojánské stromy. Do Loutra přes dvě hodiny, bezvětří, slunce v nadhlavníku, rozpálené oblázky. Stezka v Loutře jde až za domy zase hned do kopce a zahýbá doprava na Finix. Od asi turecké pevnosti už vidíme dobře Livinianu, vesnici, kam jsme měli dojet autem i skály na okrajích kaňonu. Moc nelitujeme, variantní trasa je delší, krásná, soutěsku už si dokážeme představit. Kostelík v Loutře je na mysu, zpátky po kozích stezkách do vesnice. Koupání v přístavu, civilizace, Mythos a něco menšího k snědku. Zpátky sice stejně, ale pohledy se liší, jemně jiné jsou i modře a zelenkavé barvy moře. V Hora Sfakion je pláž kousek stranou od centra, jen se ale osvěžujeme před další cestou autem. Volíme variantu na východ po pobřeží, směrem na Frangokástello nejsou žádné silniční práce, jede se dobře. Nejzachovalejší benátská pevnost nemá lvíčky, zdivo je holé, ale dojem je pořád kompaktní, dole pod střílnami bych jako pirát nechtěl stát. Nakonec ale, dávno po benátské slávě, nejhůř dopadli obránci pevnosti. 700 Kréťanů se tu bránilo osmi tisícům tureckých vojáků a pevnost jim nepomohla, krev asi tekla všude. Nenápadná odbočka za pevností k moři se jmenuje Fata Morgana. Myslíme na romantického majitele taverny, ale podivné věci tu prý bývají k vidění v květnu každý rok. Po několika deštivých dnech je vidět jezdce a pěšáky v černém, jak se hrnou k pevnosti. Optický jev nebo duchové obránců, přesné vědecké vysvětlení jsem nečetl. Dál už bez tajemství, jen hodně vinutá cesta vesničkami až na hlavní silnici pod Spili, pak už jen známé okolí. 26.6.2007 Poslední den, kdy máme auto. Řada výletů ještě láká, ale v poledne je ve stínu asi přes čtyřicet stupňů, na horách to není o moc lepší, větříček se nepohne. Lákal by třeba Agios Pavlos, kostel asi hodinu a půl chůze od ústí Samarie, ale cesta složitá, horko velké. Tam někde apoštol Pavel vystoupil na břeh a zanechal Tita, který pak křesťanství na Krétě rozšířil. Kostelík je nádherně barevný, tedy na fotkách, do růžova. Titus měl potom katedrálu a hrob v Gortysu, jeho lebku pan přenesli do Iraklia, měla taky chudera složitou pouť. Knížka o byzantských kostelech na Krétě trošku odkryje pohled na místní církev, ortodoxii a umění. Kréťané měli vždycky vášeň pro duchovní věci a čest. I v Delfské věštírně byli nejlepší kněží hoši z Kréty. Křesťanství přijali od Pavla stejně horlivě, jako pečovali o rodiště a milostné hrátky Dia. Když jim byzantské pojetí brali zprvu Arabové, pak Benátčané a nakonec Turci, vždycky se moc o svůj pohled na věc bili. Povstání tu bylo nepočítaně, jediný rozumný suvenýr by byla bambitka nebo pořádný nůž. El Greco nejprve maloval v Iraklionu, jak se vyučil, byzantské ikony, krétský styl ovlivnil pevninské Řecko, dokonce i Ruské školy. Po zničení Konstantinopole byla dokonce naděje, že renesance východního křesťanství přijde z Kréty, alespoň v oblasti umění je to pravda. Taky mnišské řády a poustevníci byli příkladem celému tehdejšímu středomoří. No, na další kláštery a delší pochod nedošlo. Po procházce v Retymnu jsme dojeli jen na Plakias, naposled k Lybijskému moři na koupání. Ani pod slunečníkem nešlo horký dech Afriky skoro vydržet, krásná průzračná voda byla naštěstí trvale k mání jako obkládek.